Již zde bylo vysvětleno téměř vše, co se týká systému
typických amerických adres. Přece jen však zbývá několik
drobností, které by mohlo být užitečné znát. Nemůže snad
být nikomu na škodu vědět, jak psát americkou adresu zcela
bez chyby.
Tedy, kromě ulice a čísla domu se v typické adrese uvádí
ještě město, stát, směrovací číslo, které se tu označuje
zkratkou ZIP, a jméno adresáta. Ta poslední informace
však pravděpodobně není až tak kritická, alespoň když
přihlédnu k praktikám zdejších pošťáků. Části adresy jsou
obvykle rozděleny do tří řádků. Na prvním se uvádí jméno,
na druhém číslo domu a ulice, a třetí řádek je vyhrazen
městu, státu a směrovacímu číslu. Státem zde přitom myslím
stát americké unie. Je možné ho psát celý, nebo jenom
dvoupísmennou zkratkou. Je-li dopis posílán do zahraničí,
musí se samozřejmě uvádět také název země v angličtině,
a to na samostatném řádku. Americké pošty přitom doporučují,
aby název země byl uváděn velkými tiskacími písmeny. Zde
je takový příklad perfektně napsané miamské adresy:
Mr. Donald Duck
6512 N.W. 97th Ave., Apt. 27
Miami, FL 33165
USA
Je
běžné, ostatně jako u nás, že jméno adresáta se doplňuje
zdvořilostním titulem. Američané si zde mohou vybrat jednu
ze zkratek Mr. (pan), Mrs. (paní), Miss (slečna) a Ms.
(lidská bytost ženského pohlaví). Z těch ženských zkratek
pak dnes jednoznačně letí ta třetí, jelikož pouze ta jediná
je prý dostatečně očištěna od sexistických prvků.
Případný pisatel by také měl vědět o rozdílnosti v psaní
číslic, které se týkají jedničky a sedmičky. Tyto rozdíly,
byť na první pohled nepatrné, mohou pošťáka dokonale poplést,
takže adresát pak na svůj dopis čeká věčně. Američané
totiž píší jedničku toliko jako svislou čárku a sedmičku
nepřeškrtávají ani ji nahoře nepíší s vlnovkou, takže
při zběžném pohledu vypadá jako jednička. Z vlastních
zkušeností proto doporučuji psát adresu na stroji, nebo
pro ten kousek textu raději přistoupit na americká pravidla.
Je možné, o tom nepochybuji, že povídání o adresách mohlo
některé čtenáře otrávit natolik, že si všechny ty užitečné
informace nedočetli až do konce. Chápu je bez nejmenších
výčitek. Na druhou stranu však, jak k tomu přijdou všichni
ti, kteří až do konce vydrželi? Nezaslouží si snad odměnu?
Nějakou veselou příhodu na závěr? Myslím, že ano. A mají
štěstí, protože nedávno mi Honza zrovna takovou opravdu
legrační vyprávěl.
On se teď dost kamarádí s jednou Japonkou. Ta se zase
přátelí s nějakou Korejkou. Podotýkám hned v úvodu, že
jsou obě z Miami. A ty dvě se před nedávnem domluvily
na společné domácí večeři. Vařit se mělo u Japonky; říkejme
jí třeba Jana. Korejka, kterou si pojmenujeme Káťa, se
měla dostavit kolem třetí. Káťa bydlí poblíž 154. S.W
Avenue na Bird Road, zatímco Jana má pronajatý byt za
137. S.W. Avenue na Killian Drive. Prozradím-li, že Bird
má číslo 40 a Killian 112, tak jsem již vlastně zmínil
všechno potřebné, aby pozorný čtenář předchozích dílů
věděl, jak musí Káťa k Janě jet. Je přeci jasné, že obě
bydlí ve stejném kvadrantu; Káťa na souřadnici [154,40],
Jana na souřadnici [137,112]. Pro přejezd mezi oběma místy
musí tedy Káťa přejet 17 bloků na východ a 72 bloků na
jih. To je pravda, ať si to už Káťa střihne kudykoli.
Pošťácká metrika je konstantní.
Matematická logika však nepočítá s lidským činitelem.
Pouze Jana ví, že Káťa je velice slabá v orientaci. Nebyla
proto nijak překvapena, když se u ní Káťa ve stanovenou
dobu neobjevila. Vlastně ji očekávala až tak mezi půl
čtvrtou a čtvrtou. Kolem páté poněkud zpozorněla, ale
pořádně nervózní začala být až v šest. "Káťa nikde, ani
nezavolá, to je zvláštní. Snad se jí nic nestalo." Ještě
však ani nedomyslela všechny tragické možnosti, když zazvonil
telefon - Káťa.
"Kde seš?" Trochu rozčileně hubuje
Jana. "Vždyť jsme se domluvili na třetí!"
"Když já jsem se asi ztratila," omluvně
kuňká Káťa.
"A kde jsi teď?"
"No to já právě nevím."
"Copak tam není nikdo, koho se můžeš
zeptat?"
"Je tu pumpa."
"Tak tam jdi a zeptej se. Já ti pak
povím, kudy jet."
Telefon se na okamžik odmlčel, než
Káťa došla k pumpě a zpátky.
"Tak co," ptala se Jana, "Dozvěděla
ses, kde jsi?"
"Jo," odpověděla Káťa s nadšením. "Říkali,
že se to tu jmenuje Naples."
Jana šla do vývrtky. A není divu; městečko Naples totiž
leží na druhé straně Floridy, tj. ve vzdálenosti nejméně
120 kilometrů!! A nejen to. Miami a Naples spojuje jenom
jedna silnice, která je téměř v celé své délce lemována
močálovou oblastí Everglades. Přes osmdesát kilometrů
bažin, rákosu a přesliček! Není divu, že se nemohla nikoho
zeptat. Tam nikdo není!
Ani já ani Honza dodnes nedokážeme pochopit, jak se to
Kátě povedlo. I když odhlédneme od faktu, že jí nebylo
divné jet skoro sto kilometrů přes močály, zbývá pořád
vyřešit záhadu, jak se na tu jedinou Napleskou silnici
mohla dostat. Nájezd na ní je totiž až na 8. ulici dost
daleko za městem. Místo toho, aby ze svého domu vyrazila
na východ a na jih, musela si to namířit přesně na druhou
stranu - na severozápad. Neptejte se mne proč. Já sám
si myslím, že systém ulic v Miami je jednoduchý, přehledný
a logický. Co by si proboha Káťa počala v takové Praze,
kdyby jí někdo poslal, řekněme, ze Žižkova na Malou Stranu?
To snad aby rovnou požádala o policejní doprovod.
Příště: Vážně i nevážně o potravinách,
které se v Miami jíst dají, a které naopak ne.
