ISO2MAC852Bez diakritikyEmailMalá domu



Zpět na seznam


Sponzor stránky
   

Lesk a bída MIami Beach

text:
Arnošt Löbel

Proč chtěl vlastně Honza bydlet přímo v Miami Beach? Inu - to nikdo neví. Já to nevím, kamarádi Poláci to nevědí, a myslím, že ani Honza sám v tom nemá jasno. Alespoň, když jsme do Miami dorazili, nic takového v plánu neměl. Vždyť kdo by si také naplánoval bydlet třicet mil od práce, když v blízkosti firmy je kvalitních bytů poměrně dost. Kromě toho jsou byty v Miami Beach obvykle dražší, nezřídka hůře vybaveny a definitivně dříve postaveny, což je na nich dobře vidět i z relativně velké vzdálenosti. Nicméně, Honza každopádně v Miami Beach byt má, o tom není třeba diskutovat. Nějakou dobu jsem tam dokonce s ním bydlel, tak to musím dobře vědět.

Možná se teď mnozí ze čtenářů zvedají, aby přinesli atlas světa, kde by si mohli vyhledat, v jakém vzájemném vztahu k sobě Miami Beach a Miami vlastně jsou. Mohou klidně zůstat sedět; zde je vysvětlení: Miami je přímořské město ležící na východní části jižní Floridy. Je to pravděpodobně největší město na Floridě, a pokud ne, tak rozhodně nejznámější. Dalšími významnějšími městy jsou až Tampa a St. Petersburg na západním pobřeží a vnitrozemní Orlando, posazené tak asi do poloviny floridského apendixu. Miami je rozděleno na několik celků, které se sice trochu sebevědomě označují "city", ale pravomocemi jsou srovnatelné asi tak s pražskými čtvrtěmi. Tak jako Praha má Vysočany, Braník a Nusle, lze v Miami nalézt Kendall, Coral Gables, Perrine a další.

Mezi těmito částmi má zvláštní postavení Miami Beach, a to ve všech smyslech slova "postavení". Je to oblast pravděpodobně nejznámější, nejnavštěvovanější a určitě nejdražší. Geograficky je Miami Beach vlastně dlouhým vyzáblým poloostrovem, který z pobřeží Floridy vyrůstá někde nad Fort Lauderdale, a táhne se pak těsně podél pobřeží až pod Miami. Z pevniny na Beach je to jen co by kamenem dohodil. V každém případě by však onen kámen musel letět přes Biskejnský záliv. Ten není širší než jen trochu větší řeka, a proto není divu, že je možné ho překonat i pěšky po některém z celkem deseti mostů. V ústí Biskejnského zálivu je možné obdivovat veliké zaoceánské lodi, nebo závidět mladíkům, kteří se v něm honí na vodních skútrech. Aby záliv nebyl příliš nudný, vystavili v něm prozíraví investoři několik umělých ostrovů velikosti Štvanice. Tam nyní přebývají Hvězdy. Není možné se tam normálně dostat, ale i z dálky je dobře znatelné, že na nepohodlí si Hvězdy stěžují asi jen zřídka.

S pohodlím v řadových bytech na Miami Beach už to bohužel tak slavné není. Za rozumnou cenu jsou k dispozici byty pouze malometrážní, a to jen buď ve špatných čtvrtích nebo v mnohapatrových budovách, nezřídka v obojím najednou. Škol je tam poskrovnu,v krámech o poznání dráž, zaparkovat se tam téměř nedá, a pokud ano, tak jde o parkování placené, tedy - dobře placené. Nic pro mne, říkal jsem si. Jenže já - ženáč s rodinou - mám přece jenom trošku jiná měřítka než mladík Honzova věku. Já klidně neberu v úvahu, že jedině v centru Miami Beach je ten správnej noční život, že tam jsou ty vodvazový kluby a hot diskotéky, že je tam k vidění spousta slavnejch lidí, a - ovšem - že se tam procházejí davy cool holek. Já si nejsem úplně jistý, že toto jsou ty atributy, které Honzu donutily změnit jeho počáteční rozhodnutí usadit se poblíž zaměstnání, ale jelikož mě nic jiného nenapadá, tak to asi tak nějak bude.

Možná však, že Honzu zviklal až náš boss pro mezinárodní obchod, který tvrdil, že tam ví o prima bytečku, tak akorát pro mladého svobodného. "Proč se nudit v Kendallu, když můžeš mít prst na tepu těch nejfantastičtějších událostí na Beach? Že je to daleko? Ale jdi! Já to jezdím dennodenně, a málokdy přes dvacet minut. To máš prašť jako uhoď; když je na Kendallu zácpa, taky se nedostaneš do práce dříve než za půl hodiny." Tak dlouho do Honzy hučel, až ten najednou zjistil, že vlastně od začátku chtěl bydlet na Beach.
Pokud se někomu zdá podezřelé bossovo jednání, tak na to káp'. Později jsme se dozvěděli, že ten byteček je v baráčku, který je napsaný na jeho ženu, jež pronajímáním bytů zvyšuje příjem domácnosti. Také jsme si to hnízdečko byli prohlédnout - uff, to vám byl syf. Koupelna jak sprchy na jatkách, klimatizace se třásla strachy, že ji někdo zapne, v kuchyni špína, že bych se tam s chutí nenajed'. Navíc byla fasáda stříknutá do takových odstínů růžové, že jsme začali přemýšlet o sexuální orientaci obyvatel, kteří pravděpodobně spadají do jiné skupiny než my. Tam tedy ne, to musel Honza uznat.

Jeden z Poláků, Jarek, byl slabší nátury, nebo snad ho zlomila ta poměrná láce - šest stovek za měsíc, a s bossem si plácnul. Ovšem ani ne za dva týdny své mladické nerozvážnosti hluboce litoval. Zjistil, že i když se klimatizace snaží sebevíc, na méně než třicet stupňů teplotu srazit nedokáže. Poznal také, že bez ventilace v koupelně není sprchování tak jednoduché; během minuty měl vždycky tak zapařeno, že nedokázal najít mýdlo, takže ani při největší snaze nemohlo sprchování mít tu kvalitu, kterou by mít mělo. Své si v tom bytě tedy užil, ale pohár přetekl nejspíš až v tom dni, co po probuzení zjistil, že sdílí lože se švábí rodinkou. Na tento odporný hmyz si již částečně zvykl, ale domníval se, že zvířátka si ponechají pouze ta teritoria, kde jich byla převaha - tedy koupelnu, kuchyň a obývák. "Ložnice" - a to měl pravdu - "to už je trochu moc," říkal těsně před tím, než praštil smlouvou bossovi na stůl.

Anabáze s bytečkem Honzu vyplašila, ale ne zas tolik, aby se vzdal své myšlenky. "Musíme si dávat pozor," říkal, "bereme jen byt s centrální klimatizací. Vždyť je tady pořád vedro; lidi na něj zcela logicky musí být vybaveni." Nechtěl jsem být ten, co by mu šlapal po štěstí. Další dva týdny, nebo lépe - dva víkendy, jsme vyhradili důkladnému průzkumu s účelem najít na Miami Beach ten správný kout. Honza si zaškrtal asi dva tucty nadějných inzerátů a pustili jsme se do toho s vervou Čechů, kteří bez boje z pole neutíkají. Najezdili jsme stovky mil a prošmejdili desítky bytů. Jediné, co jsme však vyzkoumali, bylo, že Miami Beach není ničím jiným než takovou Potěmkinovou vesnicí v americkém stylu. Pomalu jsme objevovali různá fakta, jako že 80 % obyvatel ostrova tvoří Kubánci a středoameričtí imigranti, kteří si nové působiště viditelně přizpůsobují svým zvyklostem. Že domy na Miami Beach pocházejí vesměs z padesátých a šedesátých let, což by samo o sobě snad tak nevadilo, kdyby ze stejného období nebylo i všechno jejich vnitřní vybavení.

Navštěvovali jsme postupně všechny byty, které byly k dispozici, avšak ani při nejlepší vůli jsme žádnému z nich nemohli přiznat vyšší známku, než jsme dali tomu bossovu bytečku. V ostatních bytech to byla učiněná hrůza. V mnoha z nich to páchlo; pokud to byl byt se zařízením, tak páchlo kompletně všechno i to zařízení. Jedna Ruska se rozhodla udělat nám laskavost tím, že nám pronajme svůj zařízený byt; s nábytkem, koberci, záclonami, zkrátka se vším za 650 dolarů měsíčně. "Oh - my - God" jsem se asi naučil říkat právě v té chvíli, když jsem onen interiér spatřil. To vám byl kutloch! Zašlý, zakouřený, zasviněný a upatlaný byt. Nábytek, podlaha, koberce, všechno. Ještě teď mě mrazí v zádech, jen si na to vzpomenu. Štítili jsme se tam byť jenom stát. Byla to ta nejhorší příležitost k bydlení, jaká nám byla nabídnuta. Ovšem toto "nejhorší" nijak nesnižuje "hrozné" a "špatné" všech těch ostatních bytů, které si Honza ze svého počátečního platu mohl dovolit. Mluvím zde o nájmu kolem šesti sedmi stovek! To není málo!

Honza byl zoufalý, když jsme si po dvou týdnech hledání museli přiznat, že to, co je nám v naší kategorii nabízeno, můžeme jen a jedině zařadit mezi bossovo hnízdečko a onu ruskou hrůzu. Myslím, že v té době tak trošku přehodnocoval své priority. Soudím tak alespoň podle toho, že si byl prohlédnout několik míst na Kendallu. V našem seznamu nám však zbývalo ještě asi pět bytů, které jsme nenavštívili. Moc jsme si od toho neslibovali, avšak jak jsem již řekl; bez boje - nikdy! Další neděli jsme zase vyjeli podle připraveného itineráře. Nacházeli jsme však pořád syf tak stejný, jako byl ten předcházející. Již po prvních třech návštěvách jsme to chtěli vzdát. Já jsem to chtěl vzdát, abych byl přesný; Honza je hrozně tvrdá nátura. Nebo naiva? Možná. Jedné z těchto vlastností však dnes vděčí za to nejlepší bydlení, jaké v Miami pravděpodobně bylo k dispozici.
První známkou změny bylo to, že vlastník dalšího bytu nebyl snědý a že uměl anglicky. Vysoký, udělaný Američan s úsměvem na tváři, a ten úsměv nám ani nepřipadal hraný. Dostavil se o něco později, ale omluvil se na provoz, čemuž jsme věřili. Z auta za ním vystoupila ještě drobná sympatická žena, rovněž se usmívala. Stručně jsme se představili, a jak je tady zvykem, vzájemně jsme se ujistili, že se máme dobře. Avšak to už Američan otvíral dveře bytu a vcházel dovnitř. Šli jsme opatrně za ním, za námi pak jeho žena. Tedy - čekali jsme lepší byt, ale tenhle nám vyrazil dech. Nezářil novotou, to tedy ne, ale byl čistý, se zachovalým nábytkem a vydlaždičkovanou podlahou. Nesmrdělo to tam. A když Američan spustil klimatizaci, nemuseli jsme se ho ani ptát, zda je centrální. Téměř okamžité snížení teploty, která pak dále ještě klesala až na příjemných 25 stupňů, hovořilo za sebe.

Posadili jsem se na sedačku kolem konferenčního stolku a začali jsme vyjednávat. První překvapení - chtěli za to jen pět stovek měsíčně. Pět stovek! Zavřel jsem oči na dlouhých deset vteřin. Vypadlo z nich, že tam vlastně ještě nedávno bydleli, ale museli se přestěhovat za prací na druhý konec Miami. Honza si začal dělat starost o nábytek; kdy si ho odvezou a kdo to stěhování zaplatí.
    "Vlastně, my bychom ho tu rádi nechali," řekl Američan trochu nesměle.
    "Žádný problém, ale kolik za to budeme muset platit," zeptali jsme se téměř jednohlasně.
    "No nic; my jsme rádi, že to nemusíme stěhovat."

Bác! To byl šok. Pět stovek za vybavený dvoupokojový byt s centrální klimatizací na Miami Beach - proti tomu by si kdokoli a kdykoli vsadil klidně sto ku jedné. Zdá se, že jsme na to kápli. Tedy Honza na to káp'. Mrk jsem na něj, ale on se kupodivu zdál nerozhodnut. Omluvil jsem se americkému páru a začal s Honzou diskutovat česky. Vylezlo z něj, že byt je sice hezký, ale že je vlastně dost vzdálen centrální Miami Beach, tedy daleko od toho, k vůli čemu tu Honza chtěl bydlet - kluby, noční život, děvčata. Musel jsem do něj hučet, ať neblbne, protože takovouhle příležitost už rozhodně nenajde. Přesvědčil jsem ho však až tím faktem, že za to, co ušetří po roce bydlení tady, si bude příští rok moci najmout slušný byt kdekoli bude chtít. Uznal nakonec moje argumenty, a tak jsem ještě ten den mohl být svědkem plácnutí si, které mi znělo opravdu božsky. Zdálo se totiž, že po třech měsících si konečně budeme moci trošku vydechnout. Měli jsme auto, které slibovalo zavézt nás kamkoli potřebujeme, a měli jsme i místo, kde se nechá v klidu odpočívat. Začala tak další etapa našeho pobytu.

Možná, že se najdou lidé, kteří budou pokládat mé vyprávění za smyšlenku. Vždyť Miami Beach vypadá na pohlednicích tak dobře. Vždyť tam bydlí ty nejzářivější Hvězdy a všeobecně je to pokládáno za výstavní americké letovisko. Ano, říkám, to je stoprocentní pravda; snad až na tu maličkost, že tam, co bydlí Hvězdy, a do hotelů z pohlednic, se normální smrtelník těžko dostane. Nepopírám také, že na Miami Beach jsou i vyloženě hezká zákoutí a vyparáděné vilky. Jsou to však zákoutí ostře střežená, a to nejen majiteli. Parádní vily jsou sdružovány do polouzavřených až uzavřených komunit, jichž členové mezi sebe jen tak někoho nepustí. Výstavní čtvrtí by třeba mohla být židovská komunita, kde se mi vyloženě líbilo. Dýchala tam na mne atmosféra klidu, míru a čistoty. To však nejsou místa pro turistu nebo pro někoho, kdo do Miami právě dorazil a chce někde hlavu složit. V komunitách se nikdo nemůže jen tak usadit, tam se musí prosadit. A tak pro našince obvykle zbývá těch 90 procent ledovce, které se na pohledech neukazují. Tam může poznat, jak špinavá může být americká špína a jak bídná může být bída mnoha obyvatel.
    Příště: Malý průvodce miamským místopisem pro všechny, kteří se neradi ztrácej

text: Arnošt Löbel


Jedeme autem, Jiná doprava, Bydlení, Plánujeme trasu, Strava, Národní parky, Fotoreportáže, Dokumenty, Basic info, Práce v USA

Edited and Designed by Radek Adamec
All rights reserved 1999
Snímky na stránkách byly z 99% pořízeny digitálním fotoaparátem Olympus C1400L a C820L