Lesk
a bída MIami Beach
text: Arnošt
Löbel
Proč chtěl vlastně Honza bydlet přímo v Miami Beach?
Inu - to nikdo neví. Já to nevím, kamarádi Poláci to
nevědí, a myslím, že ani Honza sám v tom nemá jasno.
Alespoň, když jsme do Miami dorazili, nic takového v
plánu neměl. Vždyť kdo by si také naplánoval bydlet
třicet mil od práce, když v blízkosti firmy je kvalitních
bytů poměrně dost. Kromě toho jsou byty v Miami Beach
obvykle dražší, nezřídka hůře vybaveny a definitivně
dříve postaveny, což je na nich dobře vidět i z relativně
velké vzdálenosti. Nicméně, Honza každopádně v Miami
Beach byt má, o tom není třeba diskutovat. Nějakou dobu
jsem tam dokonce s ním bydlel, tak to musím dobře vědět.
Možná se teď mnozí ze čtenářů zvedají, aby přinesli
atlas světa, kde by si mohli vyhledat, v jakém vzájemném
vztahu k sobě Miami Beach a Miami vlastně jsou. Mohou
klidně zůstat sedět; zde je vysvětlení: Miami je přímořské
město ležící na východní části jižní Floridy. Je to
pravděpodobně největší město na Floridě, a pokud ne,
tak rozhodně nejznámější. Dalšími významnějšími městy
jsou až Tampa a St. Petersburg na západním pobřeží a
vnitrozemní Orlando, posazené tak asi do poloviny floridského
apendixu. Miami je rozděleno na několik celků, které
se sice trochu sebevědomě označují "city", ale pravomocemi
jsou srovnatelné asi tak s pražskými čtvrtěmi. Tak jako
Praha má Vysočany, Braník a Nusle, lze v Miami nalézt
Kendall, Coral Gables, Perrine a další.
Mezi těmito částmi má zvláštní postavení Miami Beach,
a to ve všech smyslech slova "postavení". Je to oblast
pravděpodobně nejznámější, nejnavštěvovanější a určitě
nejdražší. Geograficky je Miami Beach vlastně dlouhým
vyzáblým poloostrovem, který z pobřeží Floridy vyrůstá
někde nad Fort Lauderdale, a táhne se pak těsně podél
pobřeží až pod Miami. Z pevniny na Beach je to jen co
by kamenem dohodil. V každém případě by však onen kámen
musel letět přes Biskejnský záliv. Ten není širší než
jen trochu větší řeka, a proto není divu, že je možné
ho překonat i pěšky po některém z celkem deseti mostů.
V ústí Biskejnského zálivu je možné obdivovat veliké
zaoceánské lodi, nebo závidět mladíkům, kteří se v něm
honí na vodních skútrech. Aby záliv nebyl příliš nudný,
vystavili v něm prozíraví investoři několik umělých
ostrovů velikosti Štvanice. Tam nyní přebývají Hvězdy.
Není možné se tam normálně dostat, ale i z dálky je
dobře znatelné, že na nepohodlí si Hvězdy stěžují asi
jen zřídka.
S pohodlím v řadových bytech na Miami Beach už to bohužel
tak slavné není. Za rozumnou cenu jsou k dispozici byty
pouze malometrážní, a to jen buď ve špatných čtvrtích
nebo v mnohapatrových budovách, nezřídka v obojím najednou.
Škol je tam poskrovnu,v krámech o poznání dráž, zaparkovat
se tam téměř nedá, a pokud ano, tak jde o parkování
placené, tedy - dobře placené. Nic pro mne, říkal jsem
si. Jenže já - ženáč s rodinou - mám přece jenom trošku
jiná měřítka než mladík Honzova věku. Já klidně neberu
v úvahu, že jedině v centru Miami Beach je ten správnej
noční život, že tam jsou ty vodvazový kluby a
hot diskotéky, že je tam k vidění spousta slavnejch
lidí, a - ovšem - že se tam procházejí davy cool
holek. Já si nejsem úplně jistý, že toto jsou ty atributy,
které Honzu donutily změnit jeho počáteční rozhodnutí
usadit se poblíž zaměstnání, ale jelikož mě nic jiného
nenapadá, tak to asi tak nějak bude.
Možná však, že Honzu zviklal až náš boss pro mezinárodní
obchod, který tvrdil, že tam ví o prima bytečku, tak
akorát pro mladého svobodného. "Proč se nudit v Kendallu,
když můžeš mít prst na tepu těch nejfantastičtějších
událostí na Beach? Že je to daleko? Ale jdi! Já to jezdím
dennodenně, a málokdy přes dvacet minut. To máš prašť
jako uhoď; když je na Kendallu zácpa, taky se nedostaneš
do práce dříve než za půl hodiny." Tak dlouho do Honzy
hučel, až ten najednou zjistil, že vlastně od začátku
chtěl bydlet na Beach.
Pokud se někomu zdá podezřelé bossovo jednání, tak na
to káp'. Později jsme se dozvěděli, že ten byteček je
v baráčku, který je napsaný na jeho ženu, jež pronajímáním
bytů zvyšuje příjem domácnosti. Také jsme si to hnízdečko
byli prohlédnout - uff, to vám byl syf. Koupelna jak
sprchy na jatkách, klimatizace se třásla strachy, že
ji někdo zapne, v kuchyni špína, že bych se tam s chutí
nenajed'. Navíc byla fasáda stříknutá do takových odstínů
růžové, že jsme začali přemýšlet o sexuální orientaci
obyvatel, kteří pravděpodobně spadají do jiné skupiny
než my. Tam tedy ne, to musel Honza uznat.
Jeden z Poláků, Jarek, byl slabší nátury, nebo snad
ho zlomila ta poměrná láce - šest stovek za měsíc, a
s bossem si plácnul. Ovšem ani ne za dva týdny své mladické
nerozvážnosti hluboce litoval. Zjistil, že i když se
klimatizace snaží sebevíc, na méně než třicet stupňů
teplotu srazit nedokáže. Poznal také, že bez ventilace
v koupelně není sprchování tak jednoduché; během minuty
měl vždycky tak zapařeno, že nedokázal najít mýdlo,
takže ani při největší snaze nemohlo sprchování mít
tu kvalitu, kterou by mít mělo. Své si v tom bytě tedy
užil, ale pohár přetekl nejspíš až v tom dni, co po
probuzení zjistil, že sdílí lože se švábí rodinkou.
Na tento odporný hmyz si již částečně zvykl, ale domníval
se, že zvířátka si ponechají pouze ta teritoria, kde
jich byla převaha - tedy koupelnu, kuchyň a obývák.
"Ložnice" - a to měl pravdu - "to už je trochu moc,"
říkal těsně před tím, než praštil smlouvou bossovi na
stůl.
Anabáze s bytečkem Honzu vyplašila, ale ne zas tolik,
aby se vzdal své myšlenky. "Musíme si dávat pozor,"
říkal, "bereme jen byt s centrální klimatizací. Vždyť
je tady pořád vedro; lidi na něj zcela logicky musí
být vybaveni." Nechtěl jsem být ten, co by mu šlapal
po štěstí. Další dva týdny, nebo lépe - dva víkendy,
jsme vyhradili důkladnému průzkumu s účelem najít na
Miami Beach ten správný kout. Honza si zaškrtal asi
dva tucty nadějných inzerátů a pustili jsme se do toho
s vervou Čechů, kteří bez boje z pole neutíkají. Najezdili
jsme stovky mil a prošmejdili desítky bytů. Jediné,
co jsme však vyzkoumali, bylo, že Miami Beach není ničím
jiným než takovou Potěmkinovou vesnicí v americkém stylu.
Pomalu jsme objevovali různá fakta, jako že 80 % obyvatel
ostrova tvoří Kubánci a středoameričtí imigranti, kteří
si nové působiště viditelně přizpůsobují svým zvyklostem.
Že domy na Miami Beach pocházejí vesměs z padesátých
a šedesátých let, což by samo o sobě snad tak nevadilo,
kdyby ze stejného období nebylo i všechno jejich vnitřní
vybavení.
Navštěvovali
jsme postupně všechny byty, které byly k dispozici,
avšak ani při nejlepší vůli jsme žádnému z nich nemohli
přiznat vyšší známku, než jsme dali tomu bossovu bytečku.
V ostatních bytech to byla učiněná hrůza. V mnoha z
nich to páchlo; pokud to byl byt se zařízením, tak páchlo
kompletně všechno i to zařízení. Jedna Ruska se rozhodla
udělat nám laskavost tím, že nám pronajme svůj zařízený
byt; s nábytkem, koberci, záclonami, zkrátka se vším
za 650 dolarů měsíčně. "Oh - my - God" jsem se asi naučil
říkat právě v té chvíli, když jsem onen interiér spatřil.
To vám byl kutloch! Zašlý, zakouřený, zasviněný a upatlaný
byt. Nábytek, podlaha, koberce, všechno. Ještě teď mě
mrazí v zádech, jen si na to vzpomenu. Štítili jsme
se tam byť jenom stát. Byla to ta nejhorší příležitost
k bydlení, jaká nám byla nabídnuta. Ovšem toto "nejhorší"
nijak nesnižuje "hrozné" a "špatné" všech těch ostatních
bytů, které si Honza ze svého počátečního platu mohl
dovolit. Mluvím zde o nájmu kolem šesti sedmi stovek!
To není málo!
Honza byl zoufalý, když jsme si po dvou týdnech hledání
museli přiznat, že to, co je nám v naší kategorii nabízeno,
můžeme jen a jedině zařadit mezi bossovo hnízdečko a
onu ruskou hrůzu. Myslím, že v té době tak trošku přehodnocoval
své priority. Soudím tak alespoň podle toho, že si byl
prohlédnout několik míst na Kendallu. V našem seznamu
nám však zbývalo ještě asi pět bytů, které jsme nenavštívili.
Moc jsme si od toho neslibovali, avšak jak jsem již
řekl; bez boje - nikdy! Další neděli jsme zase vyjeli
podle připraveného itineráře. Nacházeli jsme však pořád
syf tak stejný, jako byl ten předcházející. Již po prvních
třech návštěvách jsme to chtěli vzdát. Já jsem to chtěl
vzdát, abych byl přesný; Honza je hrozně tvrdá nátura.
Nebo naiva? Možná. Jedné z těchto vlastností však dnes
vděčí za to nejlepší bydlení, jaké v Miami pravděpodobně
bylo k dispozici.
První známkou změny bylo to, že vlastník dalšího bytu
nebyl snědý a že uměl anglicky. Vysoký, udělaný Američan
s úsměvem na tváři, a ten úsměv nám ani nepřipadal hraný.
Dostavil se o něco později, ale omluvil se na provoz,
čemuž jsme věřili. Z auta za ním vystoupila ještě drobná
sympatická žena, rovněž se usmívala. Stručně jsme se
představili, a jak je tady zvykem, vzájemně jsme se
ujistili, že se máme dobře. Avšak to už Američan otvíral
dveře bytu a vcházel dovnitř. Šli jsme opatrně za ním,
za námi pak jeho žena. Tedy - čekali jsme lepší byt,
ale tenhle nám vyrazil dech. Nezářil novotou, to tedy
ne, ale byl čistý, se zachovalým nábytkem a vydlaždičkovanou
podlahou. Nesmrdělo to tam. A když Američan spustil
klimatizaci, nemuseli jsme se ho ani ptát, zda je centrální.
Téměř okamžité snížení teploty, která pak dále ještě
klesala až na příjemných 25 stupňů, hovořilo za sebe.
Posadili jsem se na sedačku kolem konferenčního stolku
a začali jsme vyjednávat. První překvapení - chtěli
za to jen pět stovek měsíčně. Pět stovek! Zavřel jsem
oči na dlouhých deset vteřin. Vypadlo z nich, že tam
vlastně ještě nedávno bydleli, ale museli se přestěhovat
za prací na druhý konec Miami. Honza si začal dělat
starost o nábytek; kdy si ho odvezou a kdo to stěhování
zaplatí.
"Vlastně, my bychom ho tu rádi nechali,"
řekl Američan trochu nesměle.
"Žádný problém, ale kolik za to budeme
muset platit," zeptali jsme se téměř jednohlasně.
"No nic; my jsme rádi, že to nemusíme
stěhovat."
Bác! To byl šok. Pět stovek za vybavený dvoupokojový
byt s centrální klimatizací na Miami Beach - proti tomu
by si kdokoli a kdykoli vsadil klidně sto ku jedné.
Zdá se, že jsme na to kápli. Tedy Honza na to káp'.
Mrk jsem na něj, ale on se kupodivu zdál nerozhodnut.
Omluvil jsem se americkému páru a začal s Honzou diskutovat
česky. Vylezlo z něj, že byt je sice hezký, ale že je
vlastně dost vzdálen centrální Miami Beach, tedy daleko
od toho, k vůli čemu tu Honza chtěl bydlet - kluby,
noční život, děvčata. Musel jsem do něj hučet, ať neblbne,
protože takovouhle příležitost už rozhodně nenajde.
Přesvědčil jsem ho však až tím faktem, že za to, co
ušetří po roce bydlení tady, si bude příští rok moci
najmout slušný byt kdekoli bude chtít. Uznal nakonec
moje argumenty, a tak jsem ještě ten den mohl být svědkem
plácnutí si, které mi znělo opravdu božsky. Zdálo se
totiž, že po třech měsících si konečně budeme moci trošku
vydechnout. Měli jsme auto, které slibovalo zavézt nás
kamkoli potřebujeme, a měli jsme i místo, kde se nechá
v klidu odpočívat. Začala tak další etapa našeho pobytu.
Možná, že se najdou lidé, kteří budou pokládat mé vyprávění
za smyšlenku. Vždyť Miami Beach vypadá na pohlednicích
tak dobře. Vždyť tam bydlí ty nejzářivější Hvězdy a
všeobecně je to pokládáno za výstavní americké letovisko.
Ano, říkám, to je stoprocentní pravda; snad až na tu
maličkost, že tam, co bydlí Hvězdy, a do hotelů z pohlednic,
se normální smrtelník těžko dostane. Nepopírám také,
že na Miami Beach jsou i vyloženě hezká zákoutí a vyparáděné
vilky. Jsou to však zákoutí ostře střežená, a to nejen
majiteli. Parádní vily jsou sdružovány do polouzavřených
až uzavřených komunit, jichž členové mezi sebe jen tak
někoho nepustí. Výstavní čtvrtí by třeba mohla být židovská
komunita, kde se mi vyloženě líbilo. Dýchala tam na
mne atmosféra klidu, míru a čistoty. To však nejsou
místa pro turistu nebo pro někoho, kdo do Miami právě
dorazil a chce někde hlavu složit. V komunitách se nikdo
nemůže jen tak usadit, tam se musí prosadit. A tak pro
našince obvykle zbývá těch 90 procent ledovce, které
se na pohledech neukazují. Tam může poznat, jak špinavá
může být americká špína a jak bídná může být bída mnoha
obyvatel.
Příště: Malý průvodce miamským
místopisem pro všechny, kteří se neradi ztrácej
text: Arnošt
Löbel
|