ISO2MAC852Bez diakritikyEmailMalá domu



Zpět na seznam


Sponzor stránky
   

Divokým Miamistánem

text:
Arnošt Löbel

S řidičákem v kapse je život v Miami mnohem jednodušší. To jsme si mysleli a těšili jsme se na to. Abychom mohli poznat, že vlastnit auto není zdaleka tak jednoznačným plus, museli jsme si nejdříve nějaké pořídit a najet s ním v rušném miamském provozu hezkých pár mil. Koupě, podle všeho, neměla být problémem. Uvažovali jsme, že zajdeme k jednomu z těch dealerů s novými nebo ojetými vozy, kterých je tu asi tisíc, něco slušného si vybereme, zaplatíme nějakou zálohu a odjedeme, nechávajíce dojatého prodejce za námi mávat firemní vlaječkou, dokud nás nezahalí prach. Tak jsme o tom četli; tak jsme to znali z filmů.

Nechtěli jsme si s Honzou kupovat hned vozy dva. Rozhodli jsme se, že zatím koupí auto pouze jeden z nás, zatímco ten druhý obstará bydlení. Mělo nám to oběma ušetřit některé výdaje, se kterými jsme zpočátku museli nakládat opatrně. Přirozeně to znamenalo, že jistý čas ještě budeme sdílet ubytování, ale když jsme si uvědomili, že tam s námi už nebudou ti čtyři další Poláci, připadalo nám to jako prázdniny na opuštěném ostrově.

Nákup auta přišel na řadu první. Vůz je v Miami doopravdy důležitější než byt. Přesněji řečeno, bez auta se byt dá pořídit jen těžko. Však ono se ani auto bez auta neshání dobře. Prodejny sice byly relativně blízko oproti lokalitám, kde se Honza hodlal usadit, ale ono stačí jednou přejít od prvního dealera k druhému, a pak od toho druhého ke třetímu, aby měl člověk přecházení plné zuby. A proto, když jsme to s koupí vozu začali myslet opravdu vážně, půjčovali jsme si na víkend auto z půjčovny; a objížděli jsme.

Nerad bych teď popisoval všechno, co jsme při kupování zažili; bylo by to dlouhé vyprávění; snad až někdy jindy, až bude více času. Zatím mohu jen prozradit, že to nebylo právě lehké. Já i Honza jsme toho založení, že rozeznáme kabriolet od limuzíny, terénní auto od sportovního a když si do nějakého toho vozu sedneme, tak obvykle dokážeme posoudit, zda se jedná o vůz s automatickou či manuální převodovkou. V dalších technických detailech jsme si však vždy nechali poradit od prodejce. Když ten třeba zdvihl kapotu a ukázal nám motor, tak jsme po krátké výměně pohledů podotkli:
    "Vypadá hezky; ten asi šlape dobře, ne?" A s otázkou ve tváři se obrátili na prodejce.
    "Jako hodinky," přitakal vždycky ten člověk, "na to můžete vzít jed. Je skoro nový!"
    To jsme byli rádi, samozřejmě. Auto se starým motorem jsme si koupit nechtěli.

Nebo když nás v nějaké té prodejně posadili dovnitř a ukázali nám, jak interiér skoro září čistotou a voní silně omamnou vůní, tak jsme se ptali:
    "Je to hezky udržované, tady vevnitř. To nemohlo mít moc lidí před námi, že ne?"
    "Vy jste druzí!" říkali většinou. "Před vámi ho měla jedna starší paní. Měla ho moc ráda. Nechtěla se s ním ani rozloučit, ale musela, chudák. Přestěhovala se až do Evropy!"

Já nevím, ti starší lidé fakt někdy už neuvažují právě bystře. Koupí si nové auto sotva rok před tím, než se hodlají přestěhovat na druhý konec světa. Neřeknu, kdyby se to stalo jednou; ale během čtrnácti dnů jsme o podobně ukvapené koupi a následném prodeji vozu slyšeli z úst dealerů hned několikrát.

Přesto, anebo snad právě proto, že nám dealeři aut šli všude na ruku, nemohli jsme se dlouho pro žádný vůz rozhodnout. To bylo moc červené, v tamtom byly divné bezpečnostní pásy, jinde nešla naladit naše oblíbená radiová stanice. Zkrátka, vždycky tomu něco chybělo. Někdo by mohl říci, že to byly drobnosti, ale my jsme za své peníze chtěli jen to nejlepší. Vždyť to bylo naše první auto!

Nakonec jsme si ovšem vybrat museli. Do termínu, kdy pro nás přestane jezdit firemní řidič, zbýval poslední den. Poněkud jsem tedy slevil ze svých maximalistických požadavků, a s vědomím, že si už něco koupit potřebuji, jsem se rozhodl pro malý, ale roztomile zelený model Ford Aspire. Podle slov prodejce jsem udělal vůbec to nejlepší, co jsem udělat mohl. Měl ho vlastně zamluvený jeden jeho nejlepší přítel, ale protože jsem mu byl opravdu sympatický a protože má rád Českou republiku, tak mi ho po chvilce rozmýšlení prodal. A dokonce, poté jsem na něj jaksepatří přitlačil, mi udělal speciální cenu. Byl jsem nadšením bez sebe.

Rychle jsem vyřídil nezbytné formality, nasedl do vozu a vyrazil. Dealer za mnou vlaječkou nemával a dokonce se najednou nezdál být ani dojat. Také Forda jsem nějak nemohl přimět, aby zanechal prodejce v oblacích prachu, ale řeknu vám, v tu chvíli mi to nevadilo. Nic mi nevadilo. Cítil jsem se jako král a nechtěl jsem si ten pocit kazit nějakými malichernostmi. Vyrazil jsem do ulic s odhodláním zařadit se mezi ty nejlepší miamské řidiče.

Ó však mé iluze, jak jste vždy naivní! Těšil jsem se na inteligentní společnost zkušených a ohleduplných profesionálů, ocitl jsem se však v džungli plné agresivních ignorantů. Jako malému klukovi mi vždy, když jsem v úvodu románů Karla Maye četl "tento příběh se odehrává v sedmdesátých letech minulého století", bylo líto, že onu drsnou dobu již nikdy nepoznám. Osud však ke mně byl zdá se nakloněn. Cinkot ostruh a frkání divokých mustangů mi sice navždy zůstane znít jen ve snech, ale jinak je mi dnes celkem jasné, co se asi myslelo tím divokým západem. Všichni drsní Londonovi zlatokopové by se třásli strachy, kdyby měli Miami přejet napříč byť třeba jen jednou.

Dnes už mě věru na silnici jen tak něco nevyleká, ale ty první dny jsem si užil něco strachu. Nedávání přednosti, téměř neustálé troubení, šíleně rychlá jízda, šíleně pomalá jízda, nenadálé změny směru jízdy, překvapivé zacházení s blinkry. To všechno mě ničilo a rozčilovalo zároveň. Především pak ty blinkry. To, co jsem se zpočátku jenom domníval, vím dnes již s jistotou - většina miamských řidičů a řidiček nemá ani tušení, k čemu ty malé oranžové (červené u amerických vozů) lucerničky na autech vlastně jsou. Dělal jsem si na téma "blinkry" takový malý, tajný a čistě soukromý výzkum, a došel jsem ke značně překvapivým závěrům. Posuďte sami:
  • 52 % řidičů neví, na co blinkry jsou. Pokládají je za ozdobné odrazky.
  • 8 % řidičů ví, k čemu blinkry jsou, ale neví, jak je uvést v činnost.
  • 3 % řidičů si páčku blinkrů pletou s páčkou stěračů. Vždycky, když se v největším lijáku zmýlí, hrozně nadávají na nedokonalost vozů americké výroby.
  • 11 % řidičů si opravdu myslí, že je to páčka stěračů. Tím, že jsou u volantu páčky dvě, nejsou nijak překvapeni; domnívají se, že ta levá je rezervní. Toto vědomí je ještě více utvrzuje v rafinovanosti vozů japonské výroby.
  • 17 % řidičů dovede s blinkry zacházet, ale domnívá se, že se jimi dává znamení ostatním vždy poté, kdy se jim povede změnit jízdní pruh nebo směr jízdy. Všichni z této skupiny silně opovrhují těmi, co blinkry nepoužívají.
  • 4 % řidičů umí blinkry používat a mají také poměrně jasno v tom, kdy by se používat měly, avšak vrozená hrdost a smysl pro osobní nezávislost je nutí blinkry ignorovat.
  • Zbytek řidičů (5 % pro ty čtenáře, kteří nemají po ruce kalkulačku) operuje s blinkry podle pravidel logiky a silničního provozu. Pouze každý pátý z nich je však rodilým Američanem. Ostatní pocházejí vesměs z Evropy a v Miami nepobývají déle než tři roky.
    Tak to jsou blinkry po miamsku. Již ty samotné by dokázaly otrávit nejednoho pražského tvrďáka. Ale blinkry jsou pouze třešničkou na dortu - něco, čeho si každý hned všimne. Miamské silnice jsou však přímo nabity mnoha dalšími nebezpečími. Tak předně, jezdí se tu téměř vším, a jezdí se s tím hodně rychle. Něco jako technický stav vozidla zřejmě nerozhoduje. Viděl jsem vozy, na které bych si nevsadil ani korunu, že je možné s nimi ujet sto metrů. A vidíte - jezdí; a jak! Jejich majitelé se nebojí kličkovat mezi ostatními rychlostí 70 mil za hodinu. Také jsem viděl spoustu řidičů, které řízení vozu zase tak moc nebaví a snaží se nudu za volantem vyplnit něčím užitečným. Viděl jsem mladého muže, který si při jízdě na dálnici psal jakousi zprávu, kterou měl pravděpodobně za pár minut přednést na schůzi. Viděl jsem řidičku, jež si jízdu zpříjemňovala čtením novin, a také slečnu, která si za jízdy vedle mne stačila udělat celý make-up. Sledoval jsem mileneckou dvojici (on řídil), která se vydržela deset minut líbat, a to v rychlosti jen něco málo pod stovkou. Viděl jsem jezdit stoleté stařenky, ale také šestnáctileté výrostky. V Miami smí jezdit každý od patnácti do smrti. Jak - to je pouze jejich věc. Dokud do něčeho nebo do někoho nenarazí, nikdo ani nemrkne. Kromě mě, samozřejmě; já abych se tu umrkal.

Vím, že si teď mnozí z vás myslí, jaká to není legrace, ale věřte mi - není. Pokaždé, když vidím řidiče nebo řidičku, kterak se krátce pomodlí, než zasedne za volant, tak mi zamrazí v zádech. Růženec si tu na zrcátko věší každý druhý a jistě ti všichni vědí, proč to dělají. Já to tedy vím. Když mi při jízdě někdo znenadání a bez nejmenšího upozornění vjede do cesty, ještě se občas lekám. Když jedu za někým dvě míle, a on pořád bliká levým blinkrem, mohl bych si myslet, že zapomněl; a také jsem si to dříve myslel. Dnes vím, že ten řidič nechává blinkr blikat schválně až do příští možné odbočky, aby tak ušetřil pohyb rukou. Kolikrát se mi stalo, že řidič přede mnou začal blikat na jednu stranu, ale když jsem ho začal objíždět po druhé, tak mi vjel do cesty a ještě nadával. Připadal jsem si první dny jak bažant na mazácké vojně. Dnes, jako zkušený harcovník, mě tyto drobné poklesky nechávají naprosto klidným, ale upozorňuji všechny, kteří by si sem chtěli jen tak vyjet, ať si raději za cíl své cesty zvolí Paříž, Řím nebo něco podobně klidného, a na Miami ať raději zapomenou. Mělo by jim být dostatečným varováním, že Miami bylo za loňský rok vyhlášeno třetím americkým městem s nejagresivnějším provozem. Rád bych přitom podotkl, že New York ani Chicago mezi oceněnými nebyly.
    Příště: Honza si chce najmout byt na Miami Beach, pak zase nechce, a nakonec si ho tam najme.

text: Arnošt Löbel

Jedeme autem, Jiná doprava, Bydlení, Plánujeme trasu, Strava, Národní parky, Fotoreportáže, Dokumenty, Basic info, Práce v USA

Edited and Designed by Radek Adamec
All rights reserved 1999
Snímky na stránkách byly z 99% pořízeny digitálním fotoaparátem Olympus C1400L a C820L