Řidičské oprávnění

text: Arnošt Löbel

"Auto je v Miami nezbytností; budete ho potřebovat dříve než byt," říkali nám dávno před tím, než jsme na Floridu vůbec dorazili. Měli bohužel pravdu, i když jsem tomu zpočátku tak moc nevěřil. Pětatřicet let jsem se bez vlastního auta obešel a nebylo rozhodně mým úmyslem nechat své automobilistické panictví lacino. Nyní, téměř po roce, však musím s pokorou přiznat, že tak rychle jako já se asi ještě žádný panic své cti nevzdal. Na svou obhajobu bych snad mohl uvést, že jsem opravdu nevěděl, že mít blízko do práce - což nám bylo předkládáno jako nezanedbatelná výhoda - znamená ne dále než dvacet kilometrů. Že ten, kdo na párty vykládá, jak viděl autobus městské hromadné dopravy, je považován za nevšedního vypravěče. Že skočit pro něco do krámu představuje zdolat skokem nejméně míli, když nepočítám skok zpět. Při takovém skákání se navíc jeden vystavuje skutečnému nebezpečí, protože volně chodícího jedince ve svém okolí očekává jen málokdo, tím méně pak na ulicích. Do krámu jsme proto skákali vždy minimálně ve dvou, abychom alespoň zdánlivě budili dojem dopravního prostředku.

Po pár dnech jsme docházení do obchodu, půjčování si auta a čekání na řidiče, který nás vozil do práce a z práce, měli právě tak akorát, abychom začali zjišťovat, jak je to se studijními materiály pro zkoušku na řidičský průkaz. Nikdo z nás, tedy já, Honza, ani dva Poláci, kteří s námi sdíleli osud i ubytování, sice neměl dostatek prostředků na nákup vozu, ale mysleli jsme, že bychom si ze začátku pořídili nějaké to přibližovadlo společně. Později jsme všichni označili tuto myšlenku za bláznivou; zejména pak poté, co jsme si pořídili vlastní auta; to se nám ten nápad jevil jako opravdu dětinský.

Ovšem, to bylo až později.

Zatím jsme měli dobrý nápad, potřebný to katalyzátor všeho lidského snažení, a každý po jedné knížce - či lépe řečeno brožurce - s pravidly silničního provozu státu Florida. Spisek je to útlý, rozsahem ne větší než padesát stránek, bohatě ilustrovaných, přičemž velkou část z toho zabírají reklamy. Sloh vyloženě přátelský, místy snad až dobromyslný. Jako třeba že pít se moc nemá, nebo by se mohlo jít do vězení a podobně. Pravda, je tam i pár čísel k zapamatování a také asi tři stránky značek; ty však jsou buď hodně podobné těm našim, nebo zobrazují výstrahy názorné a snadno pochopitelné, například aligátora.

Pokud jsme měli z něčeho obavy, tak to bylo jedině z rozdílností mezi evropským a americkým pojetím plynulé a bezpečné jízdy. Tady totiž řidič smí jezdit na červenou, pokud odbočuje vpravo, může přejíždět plnou čáru téměř bez omezení a přednost v jízdě je definována tak formálně, že o její existenci ví jen málokdo; kdo dřív na křižovatku přijede, ten zkrátka dříve odjede, a je to.

Báli jsme se, že uplatňujíce bezděky své evropské návyky, můžeme snadno při zkoušce budit dojem úmyslného zdržování provozu. Věnovali jsme proto jistý čas také přípravě psychické, kdy jsme pozorně sledovali každodenní provoz a snažili se nasát něco ze zdejší divoké atmosféry. Po týdnu studia jsme si již byli natolik jisti úspěchem, že jsme se nechali zapsat ke zkouškám. Celou autoškolou jsme naštěstí procházet nemuseli, byvše již vlastníky nějakého toho evropského řidičáku. Bylo po nás pouze vyžadováno projít testy a obstát v praktické zkoušce. Téměř jako bychom floridský řidičák již měli v kapse.

Na zkoušku jsme si někde museli sehnat auto. Nenutila nás k tomu nedůvěra ve zdejší inspektorát, ale skutečnost, že oni žádnými auty nedisponují; je na testovaném, aby si vozidlo obstaral jemu vyhovujícím způsobem. My jsme si auto půjčili a půjčením jsme pověřili Honzu. Nikoli snad proto, že bychom mu nějak výjimečně důvěřovali; každý z nás se cítil být odborníkem na výběr vozu daleko povolanějším. Pouze Honza však měl VISA kartu - jediný to druh platidla (rozuměj - kreditní či debetní karty), které je půjčovna ochotna akceptovat. S tím jsme my tři zbylí nemohli nic dělat. A tak jsme se pouze omezili na rady. Já jsem pak Honzovi zejména kladl na srdce, aby půjčil něco malého, něco tak velikosti naší Felicie, a hlavně aby to Něco mělo manuální převodovku. Nehodlal jsem si komplikovat život nějakým zatraceným automatem.

Do půjčovny vyrazil Honza již odpoledne přede dnem D, abychom se ještě večer mohli věnovat procvičení našich jezdeckých dovedností, respektive jejich optimálnímu vyladění. Do půjčovny vezla Honzu naše kolegyně. Ještě před tím, než za sebou zavřel dveře vozu a než mi zmizel z očí, pantomimicky jsem mu dával najevo, přeřaďuje z jedničky až na pětku, na čem jsme se domluvili. Někdy jsem však tak trochu na pochybách, zda Honza mým výrazovým prostředkům stoprocentně rozumí.

Vrátil se asi za dvě hodiny. Úsměv na jeho rtech rozhodně nevěštil nic dobrého. S napětím jsem ho následoval na parkoviště. Nemusel mi ukazovat vůz, který si vypůjčil - kdyby na parkovišti stála ponorka, nebyla by nápadnější. Honza zkrátka nějak uznal za vhodné půjčit ten největší typ Chryslera, který se v současnosti vyrábí. Jeho rozměry se mohou udávat nikoli ve stopách, ale klidně v násobcích běžného auta. Nakoukl jsem krátce do vozu... samozřejmě - automat, tušení mě nezklamalo!
    "Proč jsi proboha půjčil takovou obludu, Honzo, můžeš mi říct?" Obrátil jsem se na něj, zvědav na odpověď.
    "Jiné neměli," otvětil s nevinností jemu vlastní.
    "Nepovídej, že neměli nic menšího. Cokoli je menší než tenhle koráb."
    "Fakt byl poslední," trval na svém Honza.

Nevěřil jsem mu, samozřejmě, ale co jsem mohl dělat. Bylo by mi to houby platné, a navíc bych ztrácel drahocenný čas vymezený na zaučení, který jsem v té chvíli rozhodně potřeboval. Posadil jsem se za volant, Honza na sedadlo spolujezdce. A začal radit:
    "Hele, fakt to není tak těžký," uklidňoval mě. "Řídil jsem celou zpáteční cestu, a ke konci mi to už docela šlo. Uvidíš, že ti to taky brzo půjde," snažil si mě udobřit.
    Povzdechl jsem si a nastartoval.
    "Hlavně musíš jemně zacházet s plynem," jal se poučovat.
    "Nech si svý rady, mladíku," pomyslel jsem si a s jistotou profesionála jsem polechtal pedál plynu. Vůz vyrazil kupředu tak rychle a tak překvapivě, že mi to málem utrhlo hlavu. Než mě přetížení alespoň dvou G stačilo protlačit až někam na zadní sedadla, stihl jsem ještě intuitivně dupnout na brzdu. Čekal jsem, že to pomůže, ale netušil jsem, že tak okamžitě. Auto zastavilo snad ještě rychleji, než se předtím rozjelo.
    "Jo, a taky jemně s brzdou," pokračoval Honza ve výkladu.

S obličejem natlačeným do volantu jsem musel nějakou chvíli přemýšlet, co se v posledních dvou sekundách vlastně seběhlo.
    "Pro-bo-ha Honzo, jakej to má, sakra, výkon?" Snažil jsem se omluvit své překvapení.
    "Paráda, co? Něco kolem dvěstěpadesáti koní. To víš, tři a půl litru."

Bylo mi jasné, že mám před sebou dlouhý večer. Avšak po několika desítkách minut věnovaných co možná nejrozvážnějšímu brázdění širokých prostor našeho parkoviště jsem musel uznat, že to auto má něco do sebe. Na automatickou převodovku si skutečně nemusí člověk zvykat tak dlouho. Pravda, ten den (a pár desítek dalších dnů) jsem se ještě nezbavil zvyku šlapat pedály oběma nohama, ale jinak - musím říct - nebylo to špatné. Problémem tak trochu zůstával jen ten rozměr našeho vozu. Nedovedl jsem si představit, jak bych s tím podélně parkoval, když taková operace mi dá zabrat i se škodovkou. Ten večer jsem však pro své zdokonalení nemohl udělat více. Nezbývalo než doufat, že zdejší inspektoři nejsou až tak nároční.

Zkouška probíhá tak jako u nás - nejdříve testy, potom jízdy. Při testech se však nezaškrtávají políčka na formulářích, nýbrž mačkají se klávesy počítače. Čtyři nebo pět přístrojů je umístěno v té jediné místnosti inspektorátu, která je vyhrazena stykům s veřejností. Je tam krapet rušno a téměř přeplněno. Jen kolem počítačů byvá naštěstí víceméně volno. Uchazeč musí absolvovat dva testy - jeden z teorie a druhý ze značek. Nevím, jakým způsobem jsou otázky do testů generovány, ale musím říci, že kombinace, která připadla na mne, nebyla nejpovedenější. Po pár úvodních otázkách se mi začalo stýskat po české autoškole. Ano, studijní materiály máme objemné, to je pravda, ale zato je v nich všechno, co pak můžeme nalézt v testech. Ne tak zde. Teprve při testech jsem objevil spoustu mně neznámých značek, o jejichž názornosti jsem navíc měl značné pochybnosti. Také se ukázalo, že povídání o škodlivosti pití, které se v příručce tolikrát opakovalo, nebylo pouze dobrosrdečným tlacháním. Oni to mysleli vážně a v mém testu to hodlali dokázat. Ptali se úplně na všechno: kolik zaplatím, když budu mít 0,645 % alkoholu v krvi, na kolik dnů mohu jít do vězení s 0,831 % a na spoustu dalších kombinací. Neměl jsem ani tušení, co je správně. Byl jsem tedy moc rád, že jsem vůbec prošel. S odřenýma ušima, ale prošel. Teď už zbývaly jenom jízdy.

První jel Piotr, a neudělal. Nezastavil na stopce. Pak jel Tomasz, a neudělal. Nezastavil na stopce. Třetí byl na řadě Honza. Nemohl jsem se dočkat, až se vrátí z okruhu. Sotva dorazil, hned k němu a vyzvídal jsem - nevěděl.
    "Jak to, že nevíš?"
    "Já jsem jí nerozuměl, ale vypadá to, že asi jo."

Měl pravdu, udělal. S nějakými minusovými body, ale nedokázali jsme přečíst, za co. Nebylo to však podstatné; na mínus body se ho nikdo nikdy už ptát nebude.

Pak jsem byl na řadě já. Začátek nevyzněl zcela v můj prospěch. Mladá černá inspektorka se zdála být ve špatné náladě. Za prvé jí, zdálo se mi, vadilo, že mám na zdejší poměry nezvykle světlou barvu, a za druhé ji vytáčelo, že šlapu pedály oběma nohama. "To nikdy nemůžete dobře jezdit," pravila. Bylo mi jasné, v čem je největší kámen úrazu. Samotná jízda se však vyvíjela skvěle. Dobře jsem zaparkoval, na stopkách jsem stavěl, do provozu se zařadil způsobně a i na světlech jsem se jaksepatří orientoval. Pak mě vyvezla na nějakou slepou silnici, která končila jakousi ohradou. "Á, budeme trénovat," pomyslel jsem si. A taky že jo. Měl jsem brzdit a zase se rozjíždět, couvat a nakonec se takzvaně tříbodově otočit. Na tom jsem si dal vyloženě záležet. Vykroužil jsem tam tak nádherné tři oblouky, že by mi je Nepela mohl závidět.
    "Jeďte zpátky," poručila mi.

Nevěděl jsem absolutně, na čem jsem. Když jsme dorazili zpět před budovu, zeptal jsem se jí, jak jsem dopadl.
"Neudělal jste," pravila stručně. Asi jsem vypadal dost vykuleně, protože pokračovala: "Při otáčení jste příliš vyjel mimo vozovku."

To mne fakt překvapilo. Ani jsem si nevšiml, že tam ta skoro zemědělská plocha byla rozdělena na vozovku a něco jiného. Já myslel, že je to celé jen udusané. A ono ne. Takže tím, jak jsem chtěl vykroutit co nejkrásnější obloučky, jsem si to vlastně podělal.

Na opravu jsem šel asi za týden spolu s oběma Poláky. Zkoušku jsem udělal a řidičák jsem tedy dostal. Bylo to zase jen tak tak, ale tentokrát jsem instruktorku (jinou) ukecal. Piotr i Tomasz měli zase smůlu, pokud to byla smůla. Už si ani nepamatuji proč, ale vyhodili je. Museli tam ještě jednou, než se mohli pochlubit stejným průkazem jako my. Mám-li to shrnout, tak ze sedmi lidí - Evropanů, o kterých vím, že si dělali v Miami řidičák, jízdy napoprvé udělal jenom jeden, a to Honza. Na podruhé jsme uspěli dva, a zbytek, tedy čtyři evropští řidiči, museli zajet okruh třikrát. Každý nám říkal, že to bude zákusek (piece of cake). Až po zkouškách mi však došlo, že jistě mysleli místní zákusek. Ten se mi v žaludku obrací také nejméně třikrát.
    Příště: Snažíme se zapadnout mezi místní automobilisty, ale nevíme, kdo z toho má menší radost.

text: Arnošt Löbel