Honza je prostě "cool". Stěží bych si mohl přát lepšího
parťáka, než je on. Pravda, ve svých pětadvaceti je sice
o deset let mladší než já, ale má rád stejnou muziku,
stejné filmy, stejné vtipy a stejný programovací jazyk.
Má tak málo společného s průměrnými představiteli dnešní
mladé generace, až je to zarážející. Jako by byl instancí
nějaké mylně převtělené duše. Já se však příliš nezabývám
přemýšlením, proč to ta duše udělala, a raději se pouze
těším z důsledků jejího rozhodnutí.
Honza se do Miami dostal ve stejnou dobu a stejným způsobem
jako já - na inzerát. Může se to zdát příliš jednoduché,
moc obyčejné, až laciné, ale je to tak. Skutečně je to
tak snadné. Myslím tím dnes! Pokud totiž nic jiného, tak
porevoluční doba přinesla do Bohemie (Bohemie je má alternativa
k názvu, fuj, Česko) nebývalou volnost v rozhodování.
Ta pak, umocněna globálním rozsahem absolutně beztřídního
Internetu, umožňuje téměř kterémukoli jedinci uvažovat
ve zcela jiných měřítkách, než jaké mu byly dříve povoleny.
Pokud ovšem onen jedinec chce.
Já i Honza jsme chtěli. Ve stejnou dobu jsme se rozhodli
zkusit něco trošku jiného někde hodně jinde. Asi v polovině
předloňského roku jsme oba byli v životním stádiu, kdy
to volalo po změně. Každý z nás měl pravděpodobně trošku
jiné důvody, ale radikální změnu jsme chtěli oba. Inzerát,
ve kterém softwarová firma v Miami na Floridě, USA, hledala
programátory, takovou změnu sliboval. Kontaktovali jsme
zástupce Deneba Systems, jak se ona firma jmenuje, a oni
nám odpověděli. Poté jsme si s nimi vyměnili různé informace
ještě několikrát. Vše probíhalo poměrně rychle, protože
po Internetu. Dalo by se říci, že všechno šlo jak po drátech.
Mezi odpovědí na inzerát a konečným podáním ruky v Praze
neuplynuly ani dva měsíce. Pak ovšem začala etapa druhá
- čekání na vízum.
Já nevím jak jiným, ale mně připadá žádání o víza ponižující.
Chápu, že každý stát si chce hlídat své zájmy, ale měl
by pochopit, že jakmile se udílení víz chopí byrokratický
aparát, je to pak již zpravidla o něčem jiném. My jsme
ještě měli velké štěstí, že téměř všechny potřebné formality
vyřizoval náš budoucí zaměstnavatel. Na nás pouze bylo
za víza zaplatit a dojít si pro ně na americké velvyslanectví
v Praze. Ale i to málo mi stačilo. Možná, že ostatní mají
jiné zkušenosti, anebo jsem příliš citlivý na úřednické
jednání, ale v každém případě jsem si zhluboka oddechl,
když jsem měl vízum konečně v pasu.
To bylo tak. Že mi bylo pracovní vízum uděleno, jsem se
dověděl z dokumentů, které mi prostřednictvím mého budoucího
zaměstnavatele zaslal Imigrační úřad v USA. Dokumenty
samotné jsou notně zamlženy všelijakými právnickými říkankami,
nicméně jsem z nich po důkladném zkoumání vyčetl, že je
mám poslat na zastupitelství v Praze, a to společně s
pasy všech členů rodiny, jejich fotografiemi a nějakými
vyplněnými formuláři. Pasy a fotky jsme dohromady dali,
ale kde vzít formuláře, to jsem nevěděl. Zavolal jsem
tedy na velvyslanectví. Mluvil jsem s nějakou paní, která
mi však odmítla sdělit své jméno, abych jí pak nemohl
tak snadno najít a snad zavraždit, kdyby se mi něco nelíbilo.
Anebo abych si nemohl stěžovat? Jedno z toho. Ostatně,
je to fuk; jméno prostě nevím. Paní mi prozradila, že
formuláře mohu získat u nich. Že se tam máme celá rodina
příští den rozjet, vzít si každý jeden formulář, tam ho
vyplnit a podepsat, a pak jet zase zpátky domů. Pustil
jsem se do vyjednávání. Po asi pětiminutovém boji se mi
podařilo zmírnit podmínky natolik, že stačilo, abych do
Prahy jel sám a vyplnil formuláře za všechny. Zeptal jsem
se, zda mohu jet hned. Ubezpečila mě, že ano.
"Dnes již tedy ne, máme pátek, ale
hned v pondělí to půjde," uklidnila mě.
V pondělí jsem tam byl jak na koni. Ale ouha! Ten den
zrovínka připadl na nějaký americký svátek, takže nebyl
úřední den. Se mnou si to z vyvěšeného letáčku přečetlo
ještě asi deset dalších lidí; jen za tu chvilku, co jsem
tam okouněl. Ne každý z nich to však měl domů sto kilometrů.
Podle informací ve vývěsní skříni by měla formuláře vydávat
služba. Požádal jsem tedy jednoho služebníka, zda by mi
patřičné blankety nedal, ale ouha podruhé. Služba vydává
formuláře pouze tehdy, když je úřední den. Prosil jsem
ho, přesvědčoval, tvářil se naštvaně, ale nezlomil jsem
ho. Oni ti slouhové jsou nějak speciálně školení, nebo
co.
Situace se tím stala ještě marnější. Představa, že zítra
pojedu znova do Prahy jenom pro blbý formuláře, mě rmoutila.
Celý svět se mi zdál o poznání modřejší než ten den ráno.
Naštěstí mi jeden z kolegů prozradil, že formuláře
by měli mít i v cestovních kancelářích. Zkusil jsem tedy
asi tři, co jsou tam nejblíže. Byla to pravda. S malým
dodatkem ovšem. Oni je dávají pouze těm, kdo žádají o
vízum jejich prostřednictvím. Což já nebyl. Zkoušel jsem
však nasazovat svůj nejzkroušenější pohled společně s
úsměvem číslo jedna, a to pomohlo. V jedné z těch cestovek
se ustrnuli a čtyři formuláře ze svého mi věnovali. A
pak že na světě nejsou hodní lidé! Kdo nevěří, ať jede
do Prahy.
Trápení však ještě nebyl konec. Patřím k tomu druhu postižených
lidí, kteří trpí zvláštní nemocí - formulářofobií. Mám
z formulářů opravdickou hrůzu. Vždycky mě dostanou. Pokaždé
je tam alespoň jedna kolonka, které totálně nerozumím.
A samozřejmě ještě několik takových, kterým rozumím tak
zpola; ty nepočítám. Ve stresu, že mám pro čtyři osoby
pouze čtyři formuláře, a že tedy nesmím ani jednou klopýtnout,
jsem ono odpoledne strávil přemýšlením nad tajemnými kolonkami
více než tři hodiny. Musel jsem dokonce žádat o radu jednoho
svého známého; nevěděl jsem, jakou mám barvu kůže. Něco
mi říkalo, že bych měl napsat "bílá", ale při pohledu
na mou paži jsem si to pokaždé rozmyslel. Ano, není černá,
žlutá, červená ani hnědá, ale bílá? Ne, bílá rozhodně
také není! Jo, takhle kdyby se mě ptali na rasu, to bych
věděl, že jsem běloch. Ale u kůže jsem si jistý nebyl.
Onen známý mě však ujistil, že bílá je absolutně v pořádku.
Dal jsem tedy na něj, a protože si mou kůži do dnešního
dne již nikdo neověřoval, asi to fakt bylo dobře. Požádal
jsem onoho známého, aby za mne dokumenty i formuláře druhý
den předal, a jel jsem domů.
Jako člověk poněkud netrpělivý jsem na velvyslanectví
ještě zavolal, abych se dověděl, co se bude dít dál. Nejméně
dvakrát jsem musel vyslechnout automat, než jsem se protelefonoval
k někomu živému. Anonymu, ale živému! Od něho jsem se
dověděl, že rozhodnutí velvyslance by mělo být známo do
týdne. Čekal jsem deset dní. Pak jsem to již nevydržel
a zavolal tam znovu. Jiná úřednice, ovšemže zase bezejmenná,
mi řekla, že "to přece už mám dávno schválené; proč jsem
si pro to nepřišel?" Myslel jsem, že vyrostu. Ale kdo
by se mohl zlobit na úřednici beze jména?
Druhý den jsem si ovízované pasy převzal celkem bez problémů.
Až na takovou maličkost ve vrátnici ovšem. Při vstupu
nás každého prohledávali a prohlíželi nám tašky. Mně nedovolili
si s sebou dovnitř vzít elektronický diář - mého Psionka.
Jelikož v něm mám poměrně dost důležitých údajů, prohodil
jsem bodře směrem k tomu mládenci, co mě šacoval, že tedy
jo, že mu ho tam nechám, ale když se mi ztratí nebo z
něj něco vymaže, že mi bude muset všechny údaje znovu
zadávat. Uvnitř velvyslanectví jsem nestrávil více než
dvě minuty. Vlastní procedura předání pasů ostatně není
složitější než vyzvednutí si místenek na autobusovém nádraží.
"Novák!? Občanský průkaz prosím. Na
shledanou. Další!"
"Lébl!? Občanský průkaz prosím. Na
shledanou. Další!"
Když jsem si na zpáteční cestě přebíral Psiona, řekl mi
ten službukonající mladík, abych si příště své vtipné
poznámky nechal pro sebe a podíval se na mě tak americkým
pohledem, až jsem se lekl. Ubezpečil jsem ho tedy, že
jsem to myslel smrtelně vážně - musel jsem mu tam nechat
hračku za bratru 10 tisíc, a přitom jsem nedostal ani
stvrzenku. Opáčil, že jsem si přístroj nemusel s sebou
brát. Dobrák! Jak jsem to asi měl vědět, že ausgerechnet
do velvyslanectví se nesmějí vnášet elektronické diáře?
Anabáze s vízy bylo asi to nejtěžší, co jsem musel před
cestou do USA překonat. Ostatní problémy, jako třeba pronajmutí
bytu, vynětí dcer z povinné školní docházky, starosti
s pojištěním, dodělání všech pracovních nedodělků, aby
po mně i po mé ženě zůstaly v zaměstnání pokud možno čisté
stoly, byly proti tomu brnkačka. Tak se to alespoň
jeví mně. Při rozhovoru s mou ženou by snad někdo mohl
nabýt dojmu, že to nebylo tak snadné. Možná se však v
názorech lišíme jenom proto, že já odletěl již v březnu,
abych v USA všechno připravil na příjezd rodiny, zatímco
ona až do konce června pracovala na tom, aby rodina mohla
vůbec odjet. Nikdy jsme se nehádali, kdo to měl doopravdy
těžší. Každý si myslíme své. Jak už to ostatně mezi manželi
bývá. Příště: Co mně v Miami nejvíce překvapilo, co zaskočilo
a čeho jsem se lekl.
