ISO2MAC852Bez diakritikyEmailMalá domu



Zpět na seznam


Sponzor stránky
   

Czechoslovak Social Club

text: Arnošt L
öbel

Obyvatelé Miami jsou sympatičtí lidé, ale byli by ještě mnohem sympatičtější, kdyby mluvili česky. Na tom jsme se s Honzou oba shodli. Netvrdím, že bychom se tu nedomluvili. To vůbec ne! Již po prvním týdnu jsme si byli docela jisti, že americký jazyk má něco společného s angličtinou, a toho jsme se drželi. Za dalších čtrnáct dnů jsme již poměrně slušně uměli odpovědět na pozdrav a v samoobsluze jsme si dokázali koupit cokoli. Přesto však, že jsme své jazykové znalosti neustále prohlubovali, ještě ani po třech měsících jsme nedosahovali takové úrovně, která by nám umožňovala si s někým takzvaně poklábosit. Bylo nám jasné, že na opravdový pokec musíme sehnat nějaké krajany.

To se ovšem lehko řekne. Hledejte krajana v miliónovém městě! V novinách nic a na Internetu jakbysmet. Možná bychom si dokonce podali inzerát, kdyby nám dřív snad samo nebe neseslalo Esu. Esa je Fin, který v Miami žije již nějaký pátek, a proto se také patřičně vyzná. Prozradil nám, že někde za městem je jakýsi "Czechoslovak Social Club", kde se podle všeho scházejí naši krajané. A když viděl naše prosebné oči, slíbil dokonce, že sežene telefonní číslo a sám tam zatelefonuje.

Co Esa slíbil, to také splnil. Telefonní číslo sehnal. Ovšem do klubu se nedovolal. Říkal, že kdykoli se o to pokusil, byl mu němou odezvou pouze záznamník, jehož záznamy však patrně neměly pro majitele tu správnou prioritu. Poradil nám tedy, ať se tam pokusíme zavolat sami a česky.

Udělal jsem to přesně tak, jak Esa řekl. Zavolal jsem na ono číslo, krátce se záznamníku představil anglicky a pak s úlevou hned přešel do češtiny. Než jsem však stačil dokončit byť dvě krátké věty - ejhle, záznamník na druhém konci telefonní linky se personifikoval do muže, a to do muže česky hovořícího. Takový byl alespoň můj první dojem. Při dalším hovoru jsem již nemohl neslyšet, že přízvuk onoho pána je spíše československý. Že pravděpodobně nemluví svým rodným jazykem, na něj však prozradil až závěr telefonátu, když mi na moje "Na shledanou" v pohodě odpověděl "Dobrý den." To také bylo první známkou toho, že poklábosení s krajany nemusí být úplně přesně takové, jaké jsme si zpočátku představovali. Na každý pád jsme však ani na chvíli nezapochybovali, že pozvání do krajanského klubu přijmeme.

Vypravili jsme se tam hned následující neděli. V tiché čtvrti miamského předměstí jsme našli budovu, před kterou již odpočívala pěkná řádka amerických aut. Svou solidností dokazovala, že Češi se v zahraničí prosadit dovedou. Nad vchodem nás mile překvapil nápis "Vítáme Vás". Vešli jsme dovnitř se zatajeným dechem. a zatajený jsme ho ještě chvíli podrželi. Hned za vstupními dveřmi totiž seděla u stolku hezká mladá slečna. Nejdříve se nás anglicky otázala, co chceme, ale když jsme ji odpověděli česky, přešla do krásné, plynulé, bezchybné, hovorové češtiny. Zeptali jsme se, co to ten klub vlastně znamená. Řekla, že nic oficiálního, jen že se tam každý týden scházejí lidé, kteří jsou Čechy, potomci Čechů anebo i ti, kteří mají k českým zemím vřelý vztah. Už jsme se těšili, jak se všemi ten hezký vztah pěkně zapijeme.

Naše nadšení však bylo zchlazeno okamžitě, když jsme očima přestali mapovat onu slečnu a otočili se na druhou stranu, tedy do sálu. Kdyby mi v tu chvíli někdo řekl, že sním, věřil bych mu. Interiér sálu, včetně úplně všeho, osoby nevyjímaje, by krásně zapadl do scén předválečných českých filmů. Přes jednu stěnu se táhl hrdý nápis "Nazdar", který byl lemován obrázky udatných Psohlavců, Žižků, Tyršů a dalších národních hrdinů. Kolem stolu seděli vlastenci důchodového věku, zasněně poslouchajíce tóny dávno zapomenutých českých polek a valčíků. Již si nejsem jist, zda nejmladšímu členu klubu bylo 65 nebo 67 let, ale nejstarší dáma ten den zcela určitě slavila 95. narozeniny.

Nebylo ještě ani jedenáct, ale téměř všichni členové klubu již obědvali. Kuchyně nabízela přes deset různých specialit. Pravděpodobně bych dnes již nemohl podat kompletní jejich výčet, ale na několik jídel si ještě vzpomínám. Byly mezi nimi rozhodně: vepřová s knedlíkem, hovězí s knedlíkem, guláš s knedlíkem, koprovka s knedlíkem a kuře s knedlíkem. Já i Honza jsme byli sotva hodinku po snídani, takže jsme více než místní menu ocenili, že si u baru můžeme koupit lahvovou plzeň. Není sice tak plzeňská jako plzeňské v Plzni, ale je to Pivo.

Posadili jsme se na kraji sálu k jedné mladší skupince - manželský pár tak kolem sedmdesátky s maminkou. Oproti očekávání se nám podařilo navázat rozhovor celkem bez problémů. Všichni byli rození v Čechách a paní přes to, že tu bydlí již více než 50 let, si na pár slovíček ještě vzpomínala. Některé její formulace a obraty jistě stály za zapsání. Například perfektně zohýbané slovo "vejtrska", kterým označovala číšnici, počítám k těm nejroztomilejším, jaké jsem kdy slyšel. Musím však čestně přiznat, že všichni, se kterými jsme se bavili, se docela snažili a projevovali až dětskou radost, když si na nějaké to slovo vzpomněli.

Kromě servírky ovšem. Ta mluvila drsně. Českých slov snad uměla dost, ale používala je velice svérázným způsobem. Bylo zábavné poslouchat její telefonický rozhovor, který náhodou vedla v naší blízkosti. Po zazvonění zvedla sluchátko a pozdravila zvučným: "Nazdar." Stěží jsme v sobě dusili smích. V jejím podání by si tento pozdrav jistě našel zasloužené místo v leckteré grotesce. Z dalšího rozhovoru si dnes pamatuji již jen závěr, protože na ten se jednoduše zapomenout nedá. Položila sluchátko, znechuceně si oddechla a jadrnou češtinou s výslovností tak perfektní, jak jen může být, pravila: "Kráva jedna".

Já i Honza jsme pomalu dopíjeli plzeň, zatímco ostatní vytírali na talíři poslední zbytky mastnoty. Pohledem jsme si vyměnili signál k pomalému, ale jistému odchodu, když tu zazněli fanfáry a bylo nám oznámeno, že právě začíná vyhlášení Ženy roku. Naše chuť tam již nebýt tím ještě zesílila, ale oběma nám bylo jasné, že vhodná příležitost k odchodu právě pominula. Seděli jsme tedy dál usuzujíce, že nějaký projev nás už nezabije. Přečkali jsme nejen dva projevy, ale i předávání putovního poháru. Jenže pak nastoupila zpěvačka - dobrovolnice, jež se procítěným podáním melodie "Mámo, zlatá mámo" snažila rozplakat celý sál. Nevíme, zda se jí to podařilo. Po prvních tónech písně náš pocit, že tam jaksi nepatříme, dospěl na hranici jistoty. Zvedli jsme se a stručným "Nashledanou někdy příště" se rozloučili.

Mé dojmy z Československého klubu bezprostředně po jeho návštěvě byly - mírně řečeno - smíšené. Později jsem si však uvědomil, jak obecný jen může být zákon obecné relativity. Dosud jsem si myslel, že české je to, co znám já, co bylo českého kolem mne, od mého narození až dodnes. Atmosféra klubu mi však nechala nahlédnout do zcela jiného pojetí významu český. Pohledem z jiného kontinentu, navíc zmrazeného na téměř půlstoletí. Zatím se mi zdá, že český není Československý klub v Miami a plzeňské zde prodávané. Je však docela možné, že po návratu domů se mi to nebude zdát dostatečně české už ani tam. Ještě ale nevím, zda to bude dobře, či nikoli.

Příště: Kdo je Honza a kdo jsem já, jak jsme se dostali, tam co jsme, a co tam děláme.

text: Arnošt L
öbel

Jedeme autem, Jiná doprava, Bydlení, Plánujeme trasu, Strava, Národní parky, Fotoreportáže, Dokumenty, Basic info, Práce v USA

Edited and Designed by Radek Adamec
All rights reserved 1999
Snímky na stránkách byly z 99% pořízeny digitálním fotoaparátem Olympus C1400L a C820L