|
|
Sponzor
stránky |
|
|
|
|
North
Guardian Angel
- Zion National Park |
|
Odvrácená Strana Zionu (Utah, srpen 2000)
foto a text: Martin
Čuma
Zion National Park:
oficiální
link
mapa
(pdf 275kb)
V polovině května jsem po delší době opět na víkend
opustil Salt Lake. Jel jsem společně se skupinou
místních Čechů oslavit narozeniny jednoho z nich.
Vyjeli jsme v sobotu brzo ráno a před polednem
jsme byli na místě, v západní části Zion
Natl. Parku, na parkovišti u stezky, kousek
od silnice Kolob Terrace Road, která se vine po
vrchu Kolob Plateau, ve kterém je vyřezán hlavní
Zion Canyon (největší řekou Virgin) a řada bočních
kaňonů. Do jednoho z nich jsme měli odpoledne
zamířeno. Je to místo kam noha turistova nezavadí
tak často, jako v hlavním Zion kaňonu, kde už
tou dobou musel být značný nával. Taky proto jsme
tam jeli. Ještě před dosažením parkoviště jsme
se ale museli zastavit na ranger station Zion
Natl. Parku, která se nachází hned vedle Interstate
15 vyfasovat povolení. Zde jsme zjistili, že v
tom kaňonu, kde jsme chtěli přespat, se spát nesmí.
Vyfasovali jsme teda povolení na spaní v kaňonu
vedlejším, za $5/osobu/noc (to je standardni poplatek
za tzv. backountry permit, tj. povolení
na spaní v divočině).
Na onom výše zmíněném parkovišti jsme se setkali
s druhou částí výpravy, která na místě byla už
od pátku večera. Dlouho jsme se nezdržovali a
vyrazili, i přesto už bylo kolem jedné hodiny,
a cesta na konec kaňonu (resp. po místo kde se
stane neprůchodným) podle našeho vůdce trvá 3
hodiny. První část cesty, cca. 30 min, se sestávala
z klesání na dno kaňonu, nazvaného prostě Left
Fork (levá vidle) potoka kter se jmenuje North
Creek. Poté se už cesta vinula podél břehu potoka,
chvíli na jednom břehu, chvíli na druhém, tu po
písku, tam přes kameny,… Nejnamáhavější bylo najít
tu nejvhodnější trasu.
Tohle také způsobilo rozmělnění naší skupiny,
muži spěchali napřed aby stihli všechno uvidět
a nechali ženy s dětmi vzadu napospas osudu. Já
byl pochopitelně v té první skupině. Po tak dvou
hodinách, kdy už byl kaňon celkem úzký, jsme dorazili
ke kaskádám
celkem známým z fotek (taky jsem se tam vyfotil)
a zanedlouho jsme došli k větším
vodopádům, odkud se dál dalo pokračovat jen
vodou (velmi mělkou). Obuli jsme sandály a pokračovali
dál, potok tekl po skále tak bylo třeba dávat
bacha, aby člověk neuklouzl, na šutrech totiž
všude rostou kluzké řasy. Hned za zátočinou se
objevila jedna z hlavních rarit kaňonu, zúžil
se totiž do tvaru tunelu (bohužel bylo tam tak
šero, že tunel na fotce nevyšel). Tento útvar
je jen asi 20 m. dlouhý. Hned za ním potok tvoří
několik metrů vysoký vodopád, který je třeba oblézt
po boční skále. V té je několik skob a náš vůdce
měl prozřetelně lano, tak jsme překážku
zvládli. Za vodopádem už je kaňon jen pár
metrů široký a několik desítek metrů vysoký, na
dně písek (viz. foto).
Pokračovali jsme dalších sto metrů, další tůňka
tak metr hluboká a za ní se kaňon zúžil tak na
metr. Pokračovali jsme dalších 50m, vylezli po
haluzi další tak dvoumetrový vodopádek a za ním
už se kaňon zase začal rozšiřovat. Podle vůdce
jsme měli už to nejlepší za sebou, tak jsme to
obrátili. U vodopádu jsme se setkali s ženskou
částí výpravy šli zpátky. Ta proběhla bez událostí,
cestu jsem si krátil házením kamenů do tůněk v
potoce. Už se pomalu stmívalo, když jsme dorazili
k tábořišti
u břehu potoka. Část z nás ještě musela k autům
donést věci na spaní a jídlo. Nakonec jsme cestu
zpátky dolů začali až po soumraku, takže jsme
dobrodružně klopýtali kaňonem za světla baterek.
V tábořišti nás přivítal oheň a vůně večeře. Poseděli
jsme a vypili vcelku objemné zásoby alkoholických
nápojů, trochu při kytaře zazpívali a po jedné
v noci zalehli. Já spal pod širákem a kromě jednoho
komára, který mě po ránu otravoval, se mě spalo
velmi dobře.
V neděli ráno nám trvalo trochu déle, než jsme
se rozhýbali, i proto, že sluníčko na dno kaňonu
dorazilo až tak v 9.30, a po ránu bylo celkem
chladno (a navíc jsem ke snídani dopíjel pivo,
abychom ho nemuseli nést zpátky nahoru). Ještě
jsme zašli k nedalekému pramenu nabrat vodu a
po dvanácté vyrazili nahoru. Na parkovišti jsme
se rozloučili. Naše skupina ještě jela po silnici
výše na túru, ze které je vidět ten kaňon z vrchu,
ostatní jeli zpátky do Salt Lake. Stezka se jmenuje
Northgate Peaks Trail a začíná na menším
parkovišti. Prošli jsme stezku až na konec, na
vyhlídku, ze které bylo dobře vidět jednu z hlavních
pískovcových skal čnějících nad planinou, tato
se nazývá North
Guardian Angel (severní strážný anděl),
protože je tam ještě jedna skála na jižní straně
kaňonu a ta se jmenuje jižní strážný anděl. V
plánu bylo vylézt na bok toho severního anděla,
odkud je vidět dobře do toho kaňonu.
Šli jsme teda dál stezkou nestezkou, malým údolím
mezi těmi pískovcovými skalami. Hlavním zpestřením
bylo setkání s chřestýšem,
mým prvním. Jdeme v zástupu, já druhý, a když
obcházíme menší křoví, slyším nedaleko chřestění.
Říkám tak ze srandy, chřestýš (myslel jsem si,
že to je nějaký pták v křoví). Ohlídnu se doprava,
a tak 2 metry ode mě had s hlavou nahoru a chřestícím
ocasem. Uskočil jsem stranou a všichni jsme ztuhli,
včetně toho hada. Pár minut jsme na sebe civěli,
pak had přestal chřestit a zalezl do křoví. Zde
je jeho fotka ze začátku setkání. Za chvíli poté
jsme došli k tomu andělovi, museli jsme tak sto
metrů vylézt po pískovci do takového sedla, ze
kterého bylo vidět na ten kaňon a kde jsem se
i vyfotil.
V dálce na jihovýchodě bylo vidět několik typických
skalních útvarů z hlavního Zion kaňonu. Cesta
zpět proběhla bez komplikací, stejně jako jízda
do Salt Lake, doma jsem byl něco před jedenáctou
večer (vyjeli jsme asi v 6.30).
foto a text: Martin
Čuma
Zion National Park:
oficiální
link
mapa
(pdf 275kb)
|
|
|
|
|