Dobývání západu
Roku 1803 kupuje pro mladé USA tehdejší americký prezident Jeferson Louisianu. Hned na to se na neprozkoumaný západ amerického kontinentu vydává expedice pod vedením generálů Lewise a Clarka. Výprava má za úkol objevit a zabrat pro Spojené státy nová území. Dostat se až k Tichému oceánu znamená překonat vysoké horské hřbety, údolí a pouště ležící v amerických Kordillerách. Území divoká, plná nebezpečí, dra­vých řek, zvěře a Indiánů.

K postupu využívali objevitelé toků řek a traperských stezek, indiánských rad a stopařů. V roce 1805 byla výp­rava u cíle. Otočila se u ústí řeky Columbie do Tichého oceánu a zamí­řila zpět do Saint Louis, ležícího v tehdejším nejzápadnějším státu USA - Louisianě. Celkem urazila tato skupina dobrodruhů asi 13 000 km. Na území, které prozkoumala si mohli dělat právo i takové mocnosti světa jako Rusko / ze severu/ a Španělsko /z jihu/. Ani tyto nebo jiné státy jako Kanada však nestačily tempu mladých rozpínavých USA. Navíc toto " objevování" bylo podmíněno i politickými tahy a intrikami, které se snad nejvíc projevily tady při získávání nových území. USA nikdy nevy­nechaly jedinou příležitost k rozšíření svého území. Nebylo výjimkou použití lsti, podvodu, neznalosti a konečně ekonomických sporů ve vlastní prospěch. Už dříve, na východě amerického kontinentu, používali Holanďané chyt­rosti při kupování indiánské půdy. Indiáni neznali metr a tak měřili plochu, dobou, nutnou k jejímu obejití. Ne vždy byl terén rovný, bez křovin a buše. Stačilo potom terén včas upravit a běžet.

Stejnými cestami se i později velice často ubírali obchodníci, kteří obyvatele západu následovali. Zpočátku se i mírumilovné kmeny Indiánů zanedlouho chovaly nepřístupně ke všem bělochům. Na tohle si museli zvyknout i slušní dobrodruzi Lewis, Clark nebo stopaři a lovci kožešin Jim Bridger a John Colter. Toto může dokumentovat příhoda, kterou po­važuji za jeden z hrdinských činů, které se na obou stranách v těchto dobách nezřídka objevovaly. John Colter se v oblasti Bighornu na zpáteční cestě generálů Lewise a Clarka do USA odělil. Chtěl prozkoumat severní část hornatého kraje Skalistých hor dnešního státu Wyoming. Toto se mu stalo málem osudným , když po několika dnech pochodu narazil na tlupu nepřátelsky vyhlíže­jících Černonožců. Colter se po léta na Západě ve službách stopaře naučil lecčemu, a bylo mu jasné, že to s ním Indiáni myslí smrtelně vážně. Nejdříve ho obrali o zbraně, pak ho svlékli a pro jejich poba­vení musel předvádět smrtelný tanec. I když byla Indiánů přesila, po­dařilo se mu utéci a až na jednoho setřást. Ve chvíli kdy už sám nemo­hl, prudce se v běhu zastavil, vyrval překvapenému Indiánovi oštěp a probodl jej. Sám se pak ukryl v nedaleké řece Madison blízko dnešní­ho Yellowstonského národního parku. Následující dlouhé hodiny se musel Colter skrývat v ledové vodě před rozzuřenými Indiány, kteří ho marně hledali. Schován zůstal i dlouhé hodiny po jejich odchodu a až navečer se odvážil, k smrti zmrzlý, vylézt ze své skrýše. Následující dny sám a bosý putoval 300 km, krajem plným divoké zvěře, sněhem a zimou, do bezpečí.

Colterovi se tímto činem asi jako prvnímu bělochovi podařilo vstoupit do místa, kterému se později neříkalo jinak než Colterovo peklo. A to i s trochou despektu. Nikdo, ani ten největší fantasta, si nedokázal představit a uvěřit, všem těm divům, které se tady, v místě obývaným hadími indiány Šošony, odehrávaly. Přítomnost Fumarol, gejzírů, bahen­ních vřídel, jezer a nespočtu zvěře byly až o 50 let později potvrzeny dalšími expedicemi, čímž Colterova sláva ještě vzrostla. Sám John Col­ter, který v životě zažil nejednu nebezpečnou událost skončil život jako vážený farmář v pohraničí ve státě Missouri, kde zemřel - v pos­teli.

Yellowstone NP

Geologická čítanka
Yellowstonský národní park byl založen jako první na světě roku 1872 a patří k největším v USA. K jeho důkladnému poznání by vám nestačily týdny, natož jej pouze projet.

Historie krajiny dodnes čitelná z okolních masívů a reliéfu krajiny začíná dávno před osídlením Ameriky .Naposled před 600 tis. lety doš­lo v těchto místech ke katastrofické vulkanické erupci - výronu žhavé­ho nitra země. V geologicky krátké chvíli byla krajina zničena a so­pečný popel pokryl tisíce čtverečních kilometrů. V hloubi země vznikla obrovská dutina, která se časem propadla. Vznikl obrovský kráter, kte­rý se následně zalil dalšími magmatickými výlevy. Jeho puklinami a průduchy unikají i dnes z nitra pánve horké plyny, které vydechuje dosud žhavé magma, které leží v hloubce pouhých 2 až 10 km pod zemským povrchem. Srážková voda, která těmito puklinami proniká se zahřívá a pak vyráží v podobě různých typů termálních pramenů, gejzírů, bahen­ních sopek a fumarol na povrch. Horké vody vynáší na povrch rozpuštěné minerály, které jsou obsaženy v sopečných a vápencových horninách. V okolí vývěrů se minerály usazují a vytváří tak travertinové a gejsi­ritové hráze. Jako zázrakem naleznete v horké vodě různobarevné bakte­rie a algae, vytvářející žluté, rezavé, zelené a hnědé barevné stuhy. V těchto nadmořských výškách je bod varu vody pouhých 93 C, přičemž bakterie žluté a růžové žijí ještě v 91 C horké vodě!

Četnost a mohutnost erupce gejzíru se řídí teplotou a výškou vodního sloupce uvnitř vřídla. Když se tato voda dostává výše k povrchu, vod­ního sloupce nad ní ubývá, snižuje se její tlak a dochází k varu. Di­vákovi se pak celé divadlo jeví jako výtrysk gejzíru s úchvatnou zvu­kovou kulisou. V parku je kolem 200 takových gejzírů, ale jen asi u 50 je sledována jejich činnost. Nejvyšším z nich je 90 metrů vysoký Steamboat, který však chrlí vodu nepravidelně. Naposledy v roce 1990 a 1991 - od tohoto okamžiku už jen odpočívá. Nikdo neví na jak dlouho. Jiný , dříve pravidelný, 76 metrů vysoký Giant po roce 1955 změnil svoje zvyky a jeho erupce se snad řídí více jeho náladou, než fyzikál­ními procesy. Bezesporu nejznámějším gejzírem se stal velice spolehli­vý Old faithful. Svému jménu dělá čest a s překvapivou pravidelností vrhá každých 40 - 90 minut proudy horké vody do výšky až 60 metrů. Ještě donedávna se stávalo, že k urychlení erupcí používali nedočkaví diváci kamení nebo tzv. namydlení. V praxi to znamenalo ucpat kamením otvor ventilu tak, aby se v podzemním vodojemu zvýšil rychleji tlak a tak docházelo k předčasné erupci. Mydlení mělo stejný důvod. Do krá­teru se vhodily někdy i celé kilogramy mýdla jehož promazáním docháze­lo ke stejnému efektu. Dnes už jsou tyto postupy zakázané také proto, že se tímto způsobem poškodila křehká rovnováha gejzírů. Některé z nich ztratily částečně nebo úplně svoji schopnost eruptovat.

Ne všechny změny však pochází od člověka. Pohyby v zemské kůře, zemět­řesení a následné změny struktur v podloží má často za následek vznik nových puklin nebo zúžení či úplné uzavření starých. Stará vřídla a gejzíry tak ustupují novým. To je jedním z důvodů proč rangeři v ná­rodním parku vždy s napětím očekávají změny způsobené tektonickou činností. V roce 1985 se tímto způsobem prodloužil interval erupcí u Starého věrného o 20 minut. Jako dalším příkladem mohou být velice nepravidel­né vývěry v největší travertinové oblasti Hot Mammoth Spring. Tyto vý­věry se od roku 1890 systematicky sledují a ukazují, že prameny prodě­lávají mnoho změn - od aktivních let až po pasivní. Tak například v roce 1951 došlo k jejich úplnému vyschnutí, aby v následujících le­tech vývěry zvýšily svoji aktivitu nebývalou silou. Tak došlo také k zalití a úplnému pohřbení turistického chodníčku minerálními sedi­menty.

Jiným projevem žhavého nitra jsou fumaroly, které připomínají psa kte­rý štěká ale nekouše. Puklinami v zemské kůře proniká ke žhavým částem podstatně méně vody, která cestou stačí změnit skupenství. Její objem se zvětší a pak je s děsivým syčením vyfukována v podobě kouře nad okolní krajinu. Celé divadlo je umocněno vždy několika kouřícími ven­tily v těsné blízkosti.

Bahenní sopky jsou vytvořeny zase podobným způsobem, jen vstupních su­rovin dala matka příroda jiné množství. Horká voda v jícnu průduchu nikdy nezačne bouřlivě vřít, ale o to víc se nasycuje kyselými plyny z nitra země, které pak pomáhají rozpouštět převážně vápencové a ryo­litové vrstvy podloží. Na povrch se pak vlastně nedostává voda ale ja­kési řídké bahno, které dále houstne společně se zvýšeným vypařováním na větší ploše hladiny.

Celý národní park dostal své jméno po žlutě zbarveném Yellowstonském Grand Canyonu a může, stejně jako jeho arizonský jmenovec, spolehlivě sloužit jako geologická čítanka. I školákovi je patrné jak se řeka vy­tékající ze stejnojmenného jezera musí rok od roku prořezávat do zems­ké kůry, aby si udržela spád. V místech tvrdšího podloží tak vznikly i oba vodopády. Ve slunečné dny se topí v duze vytvořené ve vodním mračnu vznášejícím se nad kaňonem. Ten větší a pěknější padá z téměř dvojnásobné výšky Niagárských vodopádů, z 94 metrů a ten menší z 34m.

Tím že celý park leží ve velice aktivní tektonické oblasti, kde nové vulkanické projevy ani zemětřesení nejsou vzácností, nepřekvapí, že peřeje pod Yellowstonským jezerem /pojmenované Hardy Rapids/ se oproti okolnímu terénu ročně zvýší o 2,5 cm. To je pochopitelně překážkou pstruhům, kteří vedeni svými instinkty plavou proti proudu do jezera dát vznik novému životu. Ti slabší zahynou při nekonečném zdolávání této překážky a ti silnější, co ji překonají, mohou mluvit o stále těžších podmínkách při dosažení vod nejvyššího jezera v USA /2375 m.n.m./. Tímto aktem také jejich čtyřletý životní cyklus končí a umí­rají. Každý rok v měsíci červenci a srpnu můžete na vlastní oči obdi­vovat tento souboj pstruhů s vodním živlem .

Bizoni a medvědi - největší zvířata parku
Největší gejzírová oblast na světě - národní park Yellowstone spadá do systému Skalistých hor a touto polohou se řídí i zvěř, která tento nejstudenější park v USA obývá. Horský terén rozdělený na tři klima­tická pásma představuje ráj pro zvěř jako je bizon,los, černý medvěd, grizzly, jelen, ovce bighorn, kojot, sněžný lev, orel, bobr, ale i pe­likán. Ne vždy, v moderní historii lidstva poskytoval tento kout ochranu zvě­ře, jaké se těší dnes. Lov bizonů bílým mužem začal se stavbou paci­fické železnice. Vetřelci nemilosrdně vybíjeli tyto skromná zvířata, ve snaze připravit indiány o obživu. Množství bizonů se katastrofálně zmenšilo a zbytky, dříve milionových stád, se stáhly do nesnadno přís­tupných oblastí. Bizonům hrozilo vyhubení.

Roku 1885 vyhlásila Kanada a o 15 let později USA zákon na jeho ochra­nu. V dnešních rezervacích jich žije na 30 tisíc, ale i v nich bývá někdy terčem pytláků. V parcích platí přísná pravidla a zákaz lovu jakékoliv zvěře, opouštět některé značené cesty a krmit zvěř. To má za následek až neuvěřitelnou důvěru volně žijící zvěře k člověku.

"Pytláctví se v parku vlastně objevuje na každém kroku" - Tohle jsou slova jednoho ze správců parku". Správce má na mysli rybaření bez po­volení. Tento nejčastější přestupek se řeší domluvou. Méně časté, ale o to více závažné je pytláctví vysoké zvěře a bizonů.

Pytláci tady loví nejen pro maso i pro trofej. Pokuty jsou v těchto případech astronomické, nehledě k zabavení majetku sloužícího k lovu a k vězení.

V zimních měsících tu každoročně napadne tolik sněhu, že se zavírá většina příjezdových silnic. Jediným spolehlivým dopravním prostředkem se od této chvíle stává sněžný skůtr. Stopy po skůtrech pak používají bizoni, kteří v tuto dobu často migrují do farmářské severní Montany. Tady za hranicemi parku vidí farmáři jen neradi zvěř, která často pře­náší choroby na jejich dobytek. Ročně je proto zabito množství těchto obřích zvířat, kteří draze platí za svoje výlety za hranice NP.

Osvobozující požáry
Mimo všechny krásy přírody, kterých je v parku nespočet, se park stře­tává i s problémy dopravy, neukázněnosti návštěvníků, ale i takovými ekologickými katastrofami jako je požár. Ten největší co lidstvo pama­tuje tu zuřil teprve nedávno - v roce 1988.

Porozumět požárům, které se naprosto přirozeně v parcích objevují má společné více s přírodou než s pravidly a postupy, které se dnes pro­sazují. V minulých letech se snahy správců parků ubíraly cestou hašení jakéhokoliv projevu požáru. Nezáleželo na tom , zda se jednalo o požár přirozený, převážně od blesku, nebo oheň způsobený lidskou nepozornos­tí. Časem si však ochranáři uvědomili, že požáry, jako přirozený jev v lese, začínají lesnímu porostu chybět. Starší stromy prosperovaly, ale nové se neobnovovaly. V lese bylo mnoho parazitních stromů a ple­velu, a pro semena, která se tu uchytila, chyběl dostatek slunce a mi­nerálů, které les a semena čerpají z popela.

Často jenom oheň dokáže vyčistit les od nežádoucího porostu a otevřít plochy slunci. Vzniklý popel obsahuje nezbytné živiny, kterými se oba­lí semena a tím je chrání před drobnými hlodavci. Samotný akt vyseme­nění má například u sekvojových stromů přímou souvislost s žárem, jež jako jediný umožní rozevření šišek, které na samotném stromu zrají 20 let.

To vše vedlo k programu, který je dnes uznáván odborníky na celém svě­tě - Let it Fire / nech to hořet/. V praxi to znamená, že pokud požár neohrožuje lidské životy a majetek - má právo na svoji existenci.

Tento přirozený způsob regulace také nedovolí přemnožení jinak para­zitních, rychleji rostoucích stromů. Ty by v případě Yellowstonu vyt­lačily asi po 400 letech původní borovici. Nebezpečím pro tento druh borovice je smrk, který roste rychleji a stíní světlomilným borovi­cím. Po asi 200 letech bez požáru dochází k absurdní situaci, kdy mož­ný osvobozující oheň zachvacuje i zdravý původní porost.

Právě události roku 1988 slouží vědcům k poznání zákonitostí požáru. Vlastní požár tady střídavě sílil a ochaboval po více jak 6 měsíců. Byl založen bleskem asi ve 14 lokalitách. Po několika dnech se, v den označovaný jako "Black Sunday", rozšířil především díky předchozímu enormnímu suchu a nepříznivému větru, i mimo hranice parku. Celé týmy požárníků si po dlouhé měsíce nevěděly s požárem rady. Když pak zimní přívaly deště samy zlikvidovaly oheň, mohli být vyčísleny způsobené škody. Oheň navštívil 40% plochy parku z níž zničil dokonale pouze dvě třetiny. Zbylá třetina se následující jaro vzpamatovala. Na záchran­ných akcích se podílelo na 15000 požárníků, náklady 115 mil USD, zem­řelo 250 savců.

Později se mršinami uhynulých zvířat živili medvědi. Ještě dlouhé týd­ny před uložením k zimnímu spánku, žili z tučných zásob, které jim ta­to ekologická katastrofa poskytla.

Konečný verdikt po událostech, které se tu odehrály, mají nakonec od­borníci. Poslední velké požáry podle zkoumání letokruhů byly v letech 1700 a pak 1850, kdy vždy tři následující letokruhy jeví známky požá­ru. Průměrná doba mezi velkými požáry je obvykle 300 let. Požáry, kte­ré se objevují v mezidobí mají lokální význam a v žádném případě nez­namenají ekologickou katastrofu. Svým způsobem odpovídají dnes uměle zakládaným požárům.

Do Yellowstonského parku jezdím každoročně pozorovat změny ve tváři krajiny. Ze země ještě asi dlouho budou trčet pahýly mrtvých stromů, než je přerostou dnes ještě malé, mladé borovice. Ty tady nejsou uměle vysazeny, stejně jako staré stromy nejsou pokáceny. Příroda si musí pomoci sama, vše je ponecháno osudu a člověk smí pouze přihlížet. Nové stromky vyrůstají buď ze šišek, které přežily požár, nebo z náletů. Tam, kde nálety okolních zdravých stromů nedosáhnou, zavládnou v příš­tích desetiletích louky, aby se později přirozeným způsobem zapojily do lesního řetězce.

text: Montana Club
Foto: Radek Adamec
Převzato se svolením ze serveru Montana Club, email

Yellowstone National Park:
oficiální link
mapa: (pdf 1Mb), (19kb)