Vancouver - Benátky v horách
(Vancouver, British Columbia, srpen 2000)
Foto a text: Radek
Adamec
Z
North Cascades, kde jsme strávili poslední dva
dny, je to na kanadské hranice coby kamenem
dohodil. Mířili jsme do Vancouveru - třetího
největšího kanadského města, o němž jsme dosud
slyšeli jen to nejlepší. Byl jsem ve střehu,
neboť naše loňské prázdniny na kanadském východě
mě do jisté míry zklamali. Města byla fajn,
ale okolí taková ušmudlaná placka - navíc plná
nesympatických Francouzů, kterých jsem měl tehdy
docela dost...
Čili,
horám jsme na chvíli zamávali a po dvacítce
si to šinuli na západ k Pacifiku, kde jsme potřebovali
uhnout doprava na Interstate č. 5. Kaskády se
s námi loučily sériií údolí s dravými řekami
a k realitě civilizace nás probudilo až obří
betonové silo se jménem vesničky Concrete (beton).
Hezké uvítání ve velkém stylu...
Byrokraté
Během dvou hodinek jsme byli na hraničním
přechodu a do centra pozornosti si vytkli pumpu.
Byli jsme totiž na suchu: A přeci jen ceny benzínů
v Kanadě jsou o něco vyšší než v USA. Nakonec
nás hraniční přivaděč stáhl téměř na celnici
a tak se obracelo. Byť jsme v Kanadě nestrávili
ani vteřinu, museli jsme odpovídat dotazy typu:
kde jsme v Kanadě byli a kam máme namířeno.
OK - po deseti minutách s plnou nádrží jsme
si kolečko zopakovali. Tentokrát v obráceném
gardu. Ku našemu překvapení jsme nebyli do Kanady
vpuštění jako jiní lidé. Museli jsme (s Nicol
- má žena) vyplnit jakési zbytečné papíry a
vystát dlouhou frontu. Trochu mě uspokojily
trable rozpačitě přešlapujícího motorkáře a
(řky). Přičemž něžnější polovička jela do Kanady
bez řidičáku a ID a nyní se smažila ve vlastní
šťávě ukazujíc nejrůznější kreditní karty. Marně...
 |
|
Granville
- čtrvrť umělců |
|
Ve
městě
Za další hodinku jsme se proplétali Vancouverem
- nám zcela neznámým městem, protože průvodce
Kanadou ležel spokojeně připraven na stole našeho
washingtonského bytu. Za chvíli jsme ale měli
po kupě solidní sbírku všelijakých letáků, mapek
a začali se orientovat. Cesta vedla nejříve
křížem krážem celým městem, to abychom se otrkalii.
Na první pohled se Vancouver liší od amerických
velkoměst ve všech směrech. Výškové budovy mají
spíše evropské rozměry a někdy vypadají trochu
jako neupravené věžáky. Celkové umístění města
na pozadí hor - omýváno mořem a lemováno četnými
přístavy, s řekou
Fraser a zálivem Burrard poněkud, poněkud připomíná
San Francisco. Záliv dělí město na dvě části:
jižní a severní. Mezi nimi se na řtyřsethektarovém
výběžku pevniny nachází Stanley Park, o kterém
dostupné materiály hovoří v superlativech. Proč
ne. Vlhké a stabilní klima Pacifiku zřídka kdy
dovolí teplotám ve městě klesnout pod nulu -
myšleno Celsia. A to i třeba tehdy, kdy zhruba
na stejné rovnoběžce v Ottawě řádí padesátistupňové
mrazy. Stanley Park je hýčkaným produktem pacifického
počasí. Bujná zeleň, přerostlé stromy - vše
jak má být. Až na to, že kontakt se skutečnou
přírodou např. v North Cascades byl daleko silnějším
zážitkem. Toto je ovšem park městský - zřízený
ku prospěchu obyvatel metropole, aby měli kde
odpočívat, vodit kam děti a jezdit kde na kole.
V jeho východní části příroda ustupuje množství
záchytných parkovišť kvůli tamějšímu akváriu.
Že je všude plno uřvaných děcek, výletníků,
turistů a důchodců netřeba zdůrazňovat.
 |
|
Vancouver:
odraz v přístavu |
|
Kdo
by tu nechtěl žít
Břehy nynějšího Vancouveru poprvé navštívili
v roce 1792 španělský mořeplavec José Maria
Narvaez a Brit George Vancouver. První lidé
se zde však trvale usídlili až v roce 1860.
Poté, co do osady dorazila o čtrnáct let později
kanadsko-pacifická železnice, bylo město přejménováno
z Granvillu na Vancouver. Ironií osudu ve stejném
roce lehlo město popelem. Tolerantní zákony
a rasová snášenlivost od počátku vábily lidi
z celého světa a staly se základním kamenem
kosmopolitní atmosféry. Každým rokem do Vancouveru
přijede na čtyřicet tisíc osob s jedním jediným
přáním: najít zde nový domov. Několik migračních
vln z Indie, Vietnamu, Japonska, Číny a především
Hong Kongu zařídilo typickou a všudypřítomnou
asijskou esenci města. Vancouver se pyšní dokonce
čtyřmi čínskými čtvrtěmi. V jedné z nich na
rohu ulice Hastings a Kingsway jsou překrásné
zahrady. K pozoruhodným stavbám jistě patří
veřejná knihovna - ve stylu římského Kolosea.
Granvill
Během odpoledne jsme prozkoumali zakoutí Granvillu
- nevelkého ostrůvku mezi Stanley Park a jižní
částí města. Jde vlastně o dříve průmyslovou
zónu továren a skladišť, které byly v posledních
letech přestavěny v galerie, restaurace, kavárny,
divadla a kluby. Musím říci, že v zapadajícím
slunci to Granvillu moc slušelo. Seděli jsme
na molu mezi výstavními hausbóty, oddávali se
popíjení cappucina - před námi občas profrčela
osmiveslice.
Visutý
most v Capilanu
Málem bych zapoměl. Granvillu předcházel krátký
výlet na Capilano
Suspension Bridge (vstup: 10 dolarů). Což
je jednak nejstarší vancouverská turistická
atrakce a jinak také 140 metrů dlouhý visutý
most přes 70ti metrovou propast. Šli jsme tam
a zpět, snažili se houpat - pak se uklidnili
okřiknuti pořadatelem a jeli zpět do města.
 |
|
|
Bylo
tak kolem osmé, když jsme dorazili do tzv. Granville
Theatre District (Brodway Vancouveru). Prý tam
mělo být hodně živo. Bary otevřené do rána atd...
Místo toho nás překvapilo množství vandráků,
pobudů, žebráků a jiných individuí. Krámy zavřené
- přesně v evropských intencích. Bary jakbysmet.
Luxusní prodejna obuvi, kam podle městského
průvodce chodí pro lodičky samotná Madonna,
nebyla vůbec tam, kde měla být. Když jsme ulici
prošli asi čtyřikrát, zjistili jsme, že tam
není vůbec. Rychle se setmělo. Původně jsme
pomýšleli na nějaký klub s muzikou a postel
kdesi v motelu. Jelikož ale ulice pustly a pustly,
dali jsme Vancouveru vale a vydali se do přístavu
doufaje, že snad ještě chytneme trajekt do Victorie.
Štěstí stálo při nás. Poslední loď odjížděla
v jedenáct - tedy asi za necelou hodinu. Byť
druhá polovina srpna, byla zima jako řemen.
Někdy kolem jedné ráno nás trajekt vyklopil
dobrých deset mil od Victorie. Nezbývalo než
jí projet, neboť jediný nocleh, o němž jsme
věděli, byl KOA kemp dalších asi 20 mil severozápadně
od Victorie na silnici č. 1. Mhouřili jsme oba
už jak sůvy, ale nedalo se nic dělat. Konečně
kolem půl třetí ráno zazvonila vítězně kempem
má sekyrka o stanový kolík...a pak jsem prý
začal nehorázně chrápat.
Foto
a text: Radek
Adamec
|
