Svatá Helena
foto
a text: Milan
Dvořák, www
Mount St. Helens NVM:
mapa
oficiální
link
Znáte to, říká se tomu snad zasuté vzpomínky. Jako již
ne tak úplně malý hošík jsem v televizi viděl záběry
z výbuchu hory svaté Heleny. Víc než o vzpomínku se
spíše jedná o obraz, vjem, pocit.
Pak
se jednoho dne ocitnete na západní polokouli a plánujete
si nějaký ten výlet. Vaše oči bloudí mapou a hledají
záchytné body. A v tom to spatří - Mount St. Helen -
to přeci znám, to musím vidět na vlastní oči.
Světoznámou
se tato hora stala v roce 1980. 20. března projelo pohořím
Kaskády zemětřesení o síle 4.1 To zase není tak
mnoho, uvědomíme-li si, že Richterova stupnice používaná
k porovnávání síly otřesů je logaritmická. Ve skutečnosti
to znamená, že zemětřesení o síle 5 je desetkrát silnější
než zemětřesení o síle 4. V Kaskádách je ročně zaznamenáváno
kolem šesti tisíc otřesů. Tento ovšem okamžitě přitáhl
pozornost odborníků, zejména poté, co v následujících
dnech se zvyšoval počet otřesů. O týden později ze sopky
vyrazil sloup páry a popele do výšky přes dva kilometry.
Na vrcholu hory se v sněhové čepici otevřela díra skoro
sto metrů v průměru. V následujích dnech se hora opět
třásla a vyvrhovala až metrové kameny. Vědci a záchranáři
se horečně pustili do práce. Všichni si uvědomovali
nebezpečí, že při silnějším otřesu by mohla na severní
straně vzniknout lavina. Ke konci dubna se zastavily
erupce páry, otřesy však dále pokračovaly.
Co
se mezitím dálo lze odhadnout s železnou logikou znalosti
lidské pošetilosti. Kolem sopky se rozrostl výnosný
byznys se suvenýry. Turisté se sjížděli a tlačili se
blíže a blíže ke kouřícímu vulkánu. Úřady nejprve zavřely
vrchol hory, poté postupně zvyšovaly uzávěrku až na
osmi mílový rádius. Ovšem uhlídat všechny cesty kolem
hory bylo v podstatě nemožné. Na konci dubna se jizva
na vrcholu hory zvětšila do mílových rozměrů a rostla
denně až o jeden a půl metru. 12. května hora při pětistupňovém
otřesu naznačila, co by se mohlo stát. Ze severního
okraje se utrhla lavina a sjela půl míle do údolí.
A
ráno 18. května se stalo to, na co se jistě většina
turistů těšila celou dobu. Když člověk uvažuje o výbuchu
sopky, většinou si automaticky představí, jak kameny
s rachotem létají vzduchem. Tak jsme sopky jako děti
přeci vždycky malovali. Jak už to tak bývá, skutečnost
je mírně odlišná. Moderní doba vám umožní shlédnout
dokonalou počítačovou simulaci, či retrospektívu, co
se vlastně stalo. Samozřejmě že vzduchem létaly balvany,
ale vlastní destruktivní činnost sopky leží jinde. Tak
jak vědci předpovídali, utrhla se severní část sopky
a celá se doslova vylila do údolí. Během několika vteřin
zmizelo 400 výškových metrů vrcholové části sopky, které
se rychlostí 120 km/h řítily vpřed. Pokud jste schopni
představit si lavinu o objemu půl míle krychlové, pak
víte přesně, jaké to bylo. Další čtvrtina kubické míle
v podobě popílku se začala snášet na krajinu. Popel
se nakonec dostal až do států Idaho, Montana a po 14
dnech po obletu celé planety byl opětovně zaznamenán
ve státě Washington, kde svatá Helena leží.
Přestože
všichni věděli o nebezpečí erupce, katastrofa si vyžádala
57 lidských obětí. Nutno ovšem říci, že většina se jich
nacházela v oblastech, které úřady vůbec nezavřely.
Tak jako každá velká událost, i tato má své hrdiny.
Mrtvé hrdiny. Nejznámější postavou se stal Harry Truman,
majitel domu na západní straně jezera Spirit. Den před
explozí ho ještě zástupce šerifa přemlouval, aby odešel.
Marně. Nikdo se již nedozví, zda tento více jak osmdesátiletý
stařík sledoval řítící se lavinu z verandy popíjejíc
svůj oblíbený míchaný nápoj. Osobně si myslím, že si
přesně takovýto konec přál. Po smrti své ženy ho již
život beztak nebavil a tímto svým činem se stal nesmrtelným,
jak vás přinejmenším budou přesvědčovat knihy o jeho
životě a velké množství pohlednic. O dalším hrdinovi
lze říci, že podlehl své vášni, svému povolání. Geolog
David Johnston mohl ze vzdálenosti šesti mil pozorovat,
jak se na něho řítí smrtící lavina, přesně tak, jak
to ve svých zprávách předpovídal.
Člověk
stojí na vyhlídkovém místě a vzhlíží k zubatému vrcholu.
Někde tam na vrcholu se kráter opět dal do nového růstu.
Nikdo neví, jestli stačí vrátit hoře její kuželovitý
charakter nebo se opět v mohutném výbuchu rozmetá po
okolí. Stál jsem tam a hleděl na to podivné dílko přírody.
Cítil jsem, že nám snad posílá jakési poselství, nejen
o sobě samém, ale hlavně o nás. Nebyl jsem však schopen
ho uchopit.
Z
dětství jsem si o svaté Heleně přinesl vjem něčeho majestátně
brutálního. Po osobním kontaktu se vjem příliš nezměnil.
Znamená to snad, že zážitek skrze televizní obrazovku
je postačující ? Nevím.
foto
a text: Milan
Dvořák, www
Mount St. Helens NVM:
mapa
oficiální
link
|