Great Smoky NP (Tennessee, North Carolina)

Great Smoky Mountains National Park
text: Milan Předota, www
oficiální link: www

Druhý výlet
Ten jsem podnikl den po převzetí auta. Na poslední chvíli mne napadlo, jestli nemám někomu navrhnout, aby jel se mnou, ale pak jsem si řekl, že bude lepší, když se napřed v klidu seznámím s autem a vyzkouším jej. Vyrazil jsem tedy sám, krátce před půl jedenáctou. Vlastně jsem nebyl sám. Po většinu jízdy mne provázeli Bratři Ebenové a Schola Gregoriana Pragensis. V autě jsem měl první příležitost pustit si jejich kazety (Scholní CD poslouchám v práci na počítači).

Jel jsem po stejné silnici jako prvně, ale chtěl jsem odbočit na vedlejší cesty, abych se vyhnul Seviervillu. Zrovna jsem hledal nějaké parkoviště k zastavení a nahlédnutí do mapy, když jsem se přehoupl přes kopeček, uzřel hory široko na obzoru a parkoviště blízko u cesty. Zaparkoval jsem, a když už jsem tam byl, podíval jsem se do té megasalaše, u které jsem stál.

Jak jsem si byl téměř jistý, byl to jeden z mnoha kostelů (či spíše modlitebna), tento náleží Maranatha Assembly of God. Již venku před otevřením dveří do předsálí jsem slyšel, že je vevnitř nějaký velký beat. Byl. Dvě elektrické kytary, bicí, klávesy, saxofon a pět pěvců za vydatné podpory zesilovače a reproduktorů řízených zvukařem na kůru (ano, přesně na tom místě v jiných zemích, jiných círvích či jiných časech sedávají varhaníci) rozdovádívali lid, který, kromě nejstarších lidí, stál, zpíval a vlnil se v chytlavém rytmu se zdviženýma rukama. Hráli jednu píseň za druhou, pouze občas klávesista zdůraznil: " Oh Jesus, it is all about you! Yes Lord, it is about you! Thank you Lord. Thank you Jesus". Bylo do docela na místě, protože jinak mi to připomínalo spíše diskotéku. Zvláštně žena s nejvýše dvouměsíčním synem v náručí (jednou rukou ho držela, druhou mávala) se velmi odvazovala. Z tváře jejího syna jsem opakovaně četl slova: "Teď se pozvracím - ne, kupodivu ještě ne - že by teď?" Hudba ustala (s výjimkou kláves, které hrály prostou melodii stále) a kazatel začal promlouvat. Měl přesně ten samý přiskříplý hlas a výraz obličeje, jaký nasazuje Clinton, když mluví o živelných pohromách, Monice, či obětech na amerických vojácích. Budil ve mne také asi stejnou důvěru. Mluvil velmi krátce, hlavně povídal o tom, jakej je Bůh skvělej atd. A proto mu dáme co? No co mu dáme? No přece deset procent.

Pak jsem mu chvíli nerozuměl, vím jen, že mluvil o víře a businessu. Konečně se utišily i klávesy a bylo cítit, že se blíží něco podstatného. Čtyři chlapíci utvořili rojnici a prošli uličkami s pytlíky na šeky. Touto posvátnou chvílí skončila hlavní bohoslužba a následovala nějaká osobní setkání. Já jsem odešel do předsálí, kde jsem si prohlédl fotky z tábora, který církev pořádá pro mladé a také galerii zlatě zarámovaných certifikátů se jmény a fotkami jednotlivců a rodin zasloužilých platičů. Jednalo se o příspěvky $25 nebo $75 měsíčně. Moje předchozí úvaha, že tato církev vyžaduje od členů 10% příjmu (jako nějaké sekty) je tudíž mylná. Skoro mne to láká se tam ještě někdy podívat a ujasnit si to. Ale počkám s tím. I když je to příjemné místo - krásné květiny, příjemný chlad, krásný dřevěný strop, pohodlné lavice, měkký koberec, velké parkoviště, venku prolejzačky pro děti - není to odpověď proč sem lidé chodí?

Zkratku jsem měl teprve před sebou, ale nakonec jsem ji stejně minul. V Návštěvnickém středisku před Gatlinburgem jsem dokoupil pohledy. Nechápu proč tyto pohledy tisknou v Japonsku. Stejně se prodávají jenom ve Smokies a okolí. Tupě jsem minul odbočku na obchvat Gatlinburgu, takže jsem se protáhl v koloně tou hrůzou. Ve stoupání do hor jsem vzpomínal na můj cyklistický prožitek. Chimney Tops Picnic Area mne tentokrát nezmátla, stoupal jsem dál, zakroužil si ve smyčce (loop) a zastavil asi o dvě míle dál na správném začátku stezky na Chimney Tops.

Hezká dvoumílová stezka s převýšením 1700 stop vedla na vrchol s průrvou (proto ten komín) ve výši 4700 stop. Bylo to opojné stoupání, rododendrony a jiné kvetoucí keře silně voněly. Skalnatý vrchol mne trochu zklamal, čekal jsem divočejší skalisko, ale pohled do okolí byl krásný. Členité kopce, bujné lesy, pár skal.

Na zpáteční cestě, kde se vzala, tu se vzala, asi padesátiletá žena s otázkou, co znamená ten znak. Protože ukazovala na mé tričko, hned jsem pochopil, že myslí českobudějovický znak. Vysvětlil jsem jí odkud jsem a co tu dělám, ona hned věděla o rozpadu Československa ("Já jsem se ještě v zeměpise učila o Československu"), na jehož důsledky se ptala. Také chtěla vědět, která místa v Česku stojí za navštívení a jaké máme hory. Když jsem jí říkal, že Praha patří mezi taková města hodná vidění jako třeba Paříž, podotkla, že v Paříži byla, ale ve východní Evropě nikoliv. Když se spustila docela nemilá přeháňka, snažil jsem se (pochopitelně v prvé řadě s ohledem na ni) rozhovor ukončil, ale ona jednoznačně prohlásila, že to nevadí a začala mluvil o druhém významu slova 'bohemian', totiž bohémský. Tím jsme se dostali k hippies. Kalifornský student, který ji doprovázel by se býval určitě raději před deštěm někam schoval. Na otázku, zda je život v Čechách bohémský jsem odpověděl, že ne. Také se ptala, zda jsem někdy viděl tolik tlustých lidí jako tady a jak je to u nás. Řekl jsem, že máme také docela dost lidí s nadváhou, ale rozhodně ne tak obrovskou jako se někdy vídá zde. Podotkla, že to ani tady tak nebývalo, ale lidé hrozně zlenivěli auty. Nedávno ji známá chtěla popovézt z jednoho obchodu do druhého, a přitom se tam dalo dojít za 5-10 minut! Když si spílala, že minula odbočku na obchvat Gatlinburgu a musela projet tou hrůzou, falší a náhražkami, mluvila mi z duše. Když mne pak ještě poučila jak kupovat indiánské umělecké předměty a pravé kanadské sochy, bylo mi zcela jasné, že mluvím s mimořádně moudrou a vzdělanou ženou, jenom jsem nevěděl, ve kterém oboru působí. Protože je z Oak Ridge a vyzná se v Knoxvillu (doporučila v kterém kině promítají dobré filmy), předpokládal jsem, že je profesorkou na UT nebo něco takového. Na mou otázku: "What's your job?" mi ovšem odpověděla: "I'm a nun". Teprve teď jsem si  všiml, že to bílé co má vzadu ve vlasech není kapuce proti dešti, ale součást jejího oděvu. Nazdvihla konec látky, který měla přehozený přes prsa, a odhalila křížek. Nazdvihla druhý konec a odhalila odznáček s chodidly. To jsem se zase já zeptal, co to znamená. Vysvětlila mi, že znamená nožičky narozeného dítěte a je symbolem hnutí proti potratům. Na otázku, zda jsou v Česku potraty legální jsem přiznal, že ano.

S tím jsme se rozloučili. Já jsem se těšil, že rychle seběhnu dolů a schovám se v autě před deštěm; oni směřovali vzhůru. Cestou dolů jsem stále potkával Američany stoupající vzhůru. Nejsou  tedy tak zhýčkaní, jak jsem si myslel. V autě jsem pojedl, zejména bábovka od Evy, kterou jsem dostal jako výslužku z party předchozího večera mi udělala hodně dobře. Tak dobře, že jsem si řekl, že se ještě někam podívám. Déšť totiž mezitím ustal. Popojel jsem asi o míli výš (délkovou) a vyrazil na opačnou stranu silnice, na Alum Cave Trail. Pětapůlmílová stezka s převýšením 2853 stop vede na druhý nejvyšší vrchol hor, Mt. LeConte, 6593 stop, tedy 2010 metrů. Předpokládaný čas cesty tam a zpět je 6-8 hodin, takže jsem si řekl, že bych to mohl stihnout. Byly čtyři.

Stezka se napřed klikatila podél a přes bystřinu. Byl z ní pěkný rozhled. Asi po hodině jsem došel k Alum Cave, velkému převisu. Dokonale mi připomínal jeden převis v Labských pískovcích, kde jsme kdysi nocovali, včetně pramínků vody, které padaly z hrany převisu. Cestou jsem potkal pár lidí s batohy a spacáky na zádech, což mne jen posílilo v mém novém poznání, že i tady se dá provozovat turistika tak jak ji znám a mám rád.

Pokračoval jsem dalších 2.8 mil na vrchol. Čím jsem byl výš, tím více rododendrony kvetly a voněly. Níže už byly zřejmě odkvetlé. Na severní straně kopce ale byly i jehličnany, různé listnaté stromy byly všude. Chvílemi mžilo až pršelo, cesta byla dost blátivá a poslední stovka metrů byla souvisle pod vodou. Málem jsem se otočil na Cliff Top, vrcholu na jehož druhé straně jsem tušil pořádný a hluboký sráz. Pro mlhu, přesněji mraky, jsem dolů neviděl. Částečně mi to připomínalo výstup na Bystrou s klubem drsoňů, ale tenkrát to bylo o dost horší. Já jsem měl viditelnost nejmíň 200 metrů, tedy asi dvacetkrát větší.

Naštěstí jsem si všiml ještě jedné stezky, která jak se ukázalo vedla ještě o kousek dál a výš. Cestou jsem potkal kamennou boudu jejíž jednu stěnu tvořil pouze drátěný plot proti medvědům. Uvnitř byly hrubé palandy, venku ohništěm s roštem. Zrovna se tam nějaká rodinka zabydlovala na noc. Idylka. Po pár set metrech jsem dorazil na místo, o kterém jsem přesvědčen, že je vrcholem Mt. LeConte. Myslím, že se Mt. LeConte pro mne stane tím opravdovým vrcholem Smokies. Cesta kterou jsem přišel je asi tou nejkratší, takže je to opravdu vrchol turistů v mém smyslu tohoto slova. Pod vrcholem byla rozcestí do jiných směrů, lze tedy skutečně putovat horami několik dní buď zcela odtrženi od silnic, nebo je jen příležitostně přejít. Milé.

Blízko Cliff Top se rozkládá turistický tábor. Dřevěné chatičky prosáklé deštěm, jídelna s lavicemi a masivními dřevěnými stoly plnými neumytých talířů se zbytky špaget a gulášů, kamna ověšená desítkami hrnečků a naběraček, petrolejové lampy rozvěšené nad stoly a mezi okny; vše bylo přesně takové jak to znám nejen z Klášterky a Zvoničky, chat na Pláni nad Špindlerovým Mlýnem, kde jsem trávil zimní kurs s přírodovědci, a kde v místnosti, ve které jsme spali, do rána zamrzl čaj na kamnech. I lidé, kteří tam byli, nejvíce mládež mezi šestnácti a dvaceti se staršími vedoucími, byli úplně stejní jako lidé, které na podobných místech potkávám doma. Jenom ta angličtina byla jiná a v tu chvíli příjemná a lákavá. Pocity z toho, že se pohybuji na místech, kde žili Indiáni kmene Cherokee, které právě drsní bílí muži a jejich civilizace zničili jsou silné, ale zároveň cítím, že dnes z toho nelze nic vyvozovat. Kromě ponaučení samozřejmě.

Cestou zpátky se nic mimořádného nestalo, jenom jsem stále obdivoval mé Prestige, o kterých jsem v Praze rozmýšlel, zda je nemám vyhodit rovnou. Vůbec neprovlhly.

Krátce po deváté jsem došel na parkoviště a po krátké svačině dorazil před jedenáctou domů. Do Smokies se budu rád vracet. Nejsilnějším zážitkem dne ale stejně zůstalo setkání s jeptiškou a můj dotaz na její 'job'. Ale viděli jste někdy jeptišku v modrém tričku s krátkými rukávy?

Great Smoky Mountains National Park
text: Milan Předota, www
oficiální link: www