Výlet do Memphisu (Tennessee, 1999)

text a foto: Milan Předota, www

Někdy na podzim si můj spolužák z Matfyzu, nyní Ph.D. student University of Illinois, Urbana-Champaign   Klatovák Šimon Kos uvědomil, že má v Tennessee kromě mě ještě známou Plzeňačku Petru, a dal mi její e-mail. Petru jsem zastihl týden před odjezdem z Memphisu, ale dala mi kontakt na její kamarádku Gábinu, rovněž Plzeňačku, která v Memphisu studuje angličtinu a s tou jsem si začal dopisovat a třetí únorový víkend roku 00 ji naštívil. Vyrazil jsem v pátek kolem druhé odpoledne a odhadoval, že za 7-8 hodin budu v Memphisu. Je to 380 mil. Toto číslo se určuje snadno, neboť v Tennessee a řadě dalších států čísla dálničních exitů jsou zároveň milníky. Je li na míli více exitů, rozliší se písmeny. Velice praktické, člověk snadno odečte vzdálenost k hledanému exitu. Dálnice I-40, po které jsem jel, začíná na hranici s Arkansasem, na mostě přes Mississippi v Memphisu a čísla exitů v Knoxvillu jsou právě kolem 380.

Asi v půli cesty do Nashvillu, po více jak hodině cesty mne nějak řízení přestalo bavit, navíc mi do hlavy vlezla má oblíbená fráze a nemohl jsem se jí zbavit. Bylo to přesně tak, Nashville je dokonce o kousek blíž Knoxvillu než v půlce cesty do Memphisu. Na obchvatu Nashvillu mne řízení zase začalo bavit a nakonec jsem do Memphisu dojel za necelých šest hodin, ve tři čtvrtě na sedm (Memphis má centrální čas). Cestou k Memphisu jsem projížděl třemi průtržemi mračen, z toho dvě byly pořádné. Dokonce jsem vyzkoušel, zda než stále se stěrači rozhánějícími a shrnujícími vrstvu vody na skle není lepší jet bez stěračů a mít tak jasnější výhled skrz rovnoměrnou vrstvu vody. Lepší to nebylo, ale jen o málo.

Gábina byla trochu vystrašena televizními zprávami o počasí, protože asi 70 km od Memphisu šlo tornádo. Vyslechla si tedy takové základní informace, že nejbezpečnější místo v domě je koupelna, protože je malá a spoje stěn blízko, takže většinou i když uletí obvodové překližkové stěny (slovo zeď není na místě ani náhodou, něco takového tu skoro neznají), koupelna zůstane. Vůbec nejbezpečnější je vlézt si do vany, protože tam má člověk šanci vyváznout dobře i v případě, že spadne strop. Během večeře, kterou mi uvařila, jsme na tornádo zapomněli.

Gábina učila v Plzni angličtinu, ale využila možnost jet na rok a půl studovat do Memphisu angličtinu a získat masterský titul. Bydlí v domě své profesorky Emily, která zrovna žije sama. Jak jsem pochopil, Emily se nejvíce zdržuje ve svém pokoji, takže spíš jako paní domu vypadala Gábina.

První setkání s Memphisem bylo docela nelákavé Young Street byla pustá. Hned nás zaujal otevřený obchod s harampádím. Vypadalo to jako sběrné suroviny, až na to, že zde zřejmě majitel věřil, že se vše může ještě někdy hodit a zpeněžit. Celý dům, dvorek i zahrada byly zašancované krámy, kusy rezatého železa, starých ledniček a podobné veteše, v naprosté většině případů zcela bezcenné. Mezi tím vším pobíhali slepice. Něco podobného bych možná hledal na nějaké zapadlé české vesnici, ale v Memphisu? Asi také podléhám předsudkům.

Mnohem hezčí zkušeností byla zastávka v soukromé Rhodes College. Celý areál byl vystaven v jakoby anglickém stylu, i když novota kamenů (spíše kamenného obložení) byla zjevná. Také auta mi do obrázků z anglických kolejí vůbec nezapadala. Ale jako všechny kampusy, seskupení všech budov a rozmanitá prostranství mezi nimi vypadají dobře. Škola je prý pěkně drahá a poskytuje vzdělání asi jako české nástavby. Samozřejmě, je to vysoká škola.

Zastavili jsme se i v University of Memphis, kde Gábina studuje. Zrovna zpracovávali výsledků testů high-school studentů, takže jsem poznal Gábiny profesory. Společně se Západočeskou universitou pořádají letní školy angličtiny v Čechách, takže všichni aspoň jednou byli v Čechách a mají k nim dobrý vztah. Nejvíc se mi líbilo doma u Emily, jak měla na stěně vedle sebe fotografie Benátek, Českého Krumlova a dalších měst. Patří k sobě.

Ani další příjezd k centru, po obědě v blízkovýchodní restauraci, nebyl nijak hezký, rozlezlé čtvrti omšelých domů a hlavní třídy plné všudypřítomných restaurací, pump, obchodů a jiných služeb, jeden z nejtypičtějších rysů Ameriky. Teprve samotné centrum vypadalo zajímavě.

Memphis, založený roku 1819, proslul jako obrovský přístav na Mississippi, který zažil největší rozkvět v dobách otrokářství a bavlníkových plantáží. Po zrušení otroctví nastal odklon až úpadek, během let město opustila i silná černošská smetánka. Teprve od šedesátých let se postupně město vzpamatovává, což dává vzniknout velkým kontrastům. Mezi starými bloky stojí nové budovy, některé bloky jsou stržené, jiné se zastavují. V těsné blízkosti pustých domů stojí nová dominanta města, 98 metrů vysoká pyramida (tj. 2/3 Velké pyramidy), připomínající pojmenování města podle dávného egyptského města. Je v ní sportovní a koncertní hala pro 22.5 tisíc diváků. Gábina v ní bude mít promoci.

Naopak moc pěkná byla nová čtvrť na ostrově Mud Island, plná malých domečků (docela blízko u sebe), udržovaných záhonů a celkově velmi upravená. A hned vedle už byla řeka, Mississippi. Čekal jsem ji širší, jasně byl vidět protější břeh, ale zase tekla velmi rychle, asi by bylo únavné jít s ní. Sem tam v bahnité vodě plavaly stromy, které svižně mizely v dál. Chvíli jsme šli podél řeky, vstřebával jsem atmosféru, ale až tak úchvatné to nebylo. Rozhodně v Huckleberry Finnovi byla dobrodružnější. Když je jednou člověk u ní, vypadá jako většina velkých řek. Asi je něco jiného kráčet po jejím břehu nebo plavit se po ní na voru s prchajícím černochem. Abych si řeku více užil, přejeli jsme po mostě do Arkansasu a na prvním exitu se otočili. Cestou zpátky jsme řeku změřili, přesně kilometr široká. A to navíc je most v jednom z širších míst.

  Vrátili jsme se zpět do města a prošli Beale Street. Tato ulice byla řádově před deseti lety vybrána jako střed večerního a nočního života a zejména jeden blok je našlapán restauracemi a bary, vyhlášenými živou hudbou. V létě je prý celá ulice plná užívajících si lidí a dokonce v tomto omezeném prostoru lidé mohou popíjet venku na ulici (nevídáno, v USA člověk nesmí pít alkoholické nápoje na veřejnosti). Další vyhlášenou atrakcí je hotel Peabody a jeho kachny. Zvenčí stará budova vypadá obyčejně, ale vevnitř lze tušit, že je to jeden z lepších hotelů, se secesními interiéry. Ze střechy hotelu se naskytl dobrý pohled na město, pyramidu a mosty přes řeku. Pohled přímo dolů byl stejný jako z knoxvillského klubu LeConte - klimatizační jednotky stojící na asfaltově černých plochých střechách nižších budov, žádná krása. Na střeše mají svůj přístřešek i nejváženější obyvatelky hotelu, hejno divokých kachen. Každý den v jedenáct hodin sjíždějí výtahem dolů do bazénku u fontány ve foyer hotelu a v pět hodin se opět za veliké pozornosti hostů odebírají zpět. Typická ukázka americké schopnosti využít kdejakého nápadu až pitomostí k přilákání zájmu a zisku. Protože bylo krátce před pátou, nenechali jsme si odchod kachen ujít a zaujali dokonalé místo na ochozu. Foyer je moc pěkný, s rušným barem, květinami a velkými lustry. Lidé utvořili špalír k východu a kachny spořádaně vyšli z bazénku, sešli po přistavených sametových schůdcích a zamířili k výtahu. Dokonalá idylka, narušená pouze tím, že bylo za deset minut pět a tak je nadháněči s klacky za pomoci několika dobrovolníků z řad dětí následujících pár minut naháněli, chytali a přenášeli do vody, kde kachny nervózně plavaly. Odchod v pět už proběhl zcela správně, snad s jedinou vadou - kachnám se tentokrát z vody moc nechtělo a nadháněči jim museli pomoci. Každopádně, jestliže jsem před vstupem do hotelu čekal inteligentní zvířata, užívající si přes den společenství lidé ve foyer a v noci hvězdnou oblohu, viděl jsem ubohé oběti lidské zvůle, které každodenně zažívají své trauma při cestou uličkou mezi lidmi a určitě myslí jen na to, aby to měli co nejdřív za sebou.

Večer jsme se u Lucky, studentky farmaceutického byznysu na U of  Tennessee, Memphis (maličká odnož ve srovnání s UTK) sešli ještě s dalším Čechem, Michalem, zralým bankovním pracovníkem a slovenským vědcem Janom. Oba muži jsou v Memphisu dočasně, mají rodiny doma. Společně jsme pak prošli noční Beale Street, ale nakonec dali přednost posezení v levnějším Létajícím talíři (Flying Saucer).

Nedělní dopoledne jsme strávili s Gábinou v knihkupectví Borders. V Knoxvillu jsem také jednou byl v podobném velkém knihkupectví, kde si každý může číst v knihách, posedět některém z mnoha křesel a občerstvit se v kavárně, která je součástí obchodu. Typickou zkouškou obchodu je podívat se do jazykového oddělení, zda mezi jinými jazyky je i čeština. Byla, měli sedm různých učebnic češtiny a další knihy o Čechách. Zato v cizojazyčné beletrii jsem nenašel žádnou českou knihu. Kdybych měl být někdy zavřen a mohl si vybrat kde, asi bych o Borders uvažoval, tam by člověk mohl být hodně dlouho. Vystavený scénář filmu Man on the Moon mne zaujal nejvíc, přečetl jsem si aspoň rozhovor Milošem Formanem. Protože film mi už doporučovali Eva s Tondou a chystal jsem se na něj jít, hned jsem z něj udělal možný plán na večer.

Odpoledne nás vyzvedl Michal a společně jsme jeli do indiánského muzea. Emily se před odjezdem zmiňovala, že universita má s chodem muzea potíže a že muzeum je 'underfinanced', ale skutečnost předčila naše očekávání. Pár úvodních panelů bylo ještě slušných, ale pak přišly otřesně fušerské rádoby indiánské nástroje (samozřejmě, Indiáni neměli dokonalou techniku, ale předpokládám, že alespoň kamenné ostří sekery na dřevěném topůrku drželo, což nebyla pravda o exponátech). Vrcholem byla indiánská vesnička s chýšemi s betonovou podezdívkou a kanálem před vchodovou dírou. Ještě ten smrad tam... Na vesničku navazovala neobyčejně úchvatná přírodní stezka. Zastavení "Tady pod Vámi, tam jak vidíte ty koleje a továrnu, kdysi tekla Mississippi" bylo nakonec ještě nejzajímavější, jinak to byla neudržovaná stezka škaredým nezáživným lesem. Protože nám to akorát vyšlo, sjeli jsme do dvanáctikina a za $1.50 shlédli Man on the Moon. Moc se mi líbil, přesně v tom poznávám podobnosti s Larry Flintem (film o mimořádném člověku) i Černým Petrem, Láskami jedné plavovlásky či Hoří má panenko a Formanovské zahrávání si se zachycování si nejasných až trapných situací a reakcí lidí v nich. Memphis byl výborným místem pro shlédnutí filmu, protože ve filmu přinejmenším dvakrát vystupuje. Jako místo zápasu a jako místo, do kterého Andy lákal svou nastávají odjet a vzít si ho. Její překvapená otázka: "Why Memphis?" Gábinu upřímně rozesmála, neboť se s touto otázkou zjevně ztotožňovala. Večer jsme pak strávili u Jana při víně a nad mými fotkami z Knoxvillu, Smokies a podzimní cesty.

V pondělí ráno jsem se s Gábinou rozloučil, musela do školy, ale já si ještě dopřál dne volna navíc. Prošel jsem si pořádně střed města, Main Street s tramvají, dlážděním a parčíkem vypadala příjemně evropsky. Několik hodin jsem strávil v National Civil Rights Museum, což je muzeum černošského hnutí za lidská práva. Muzeum je vestavěno do dřívějšího hotelu Lorrain, na jehož balkóně byl Martin Luther King zastřelen. Muzeum na mne působilo podobně atlantské muzeum - velmi ponuré, jak světlem v prostorách, tak tématem. Muzeum je plné dokumentů o bezpráví od časů otroctví přes období, kdy černochům bylo přisouzeno volební právo, ale prakticky neměly možnost jej uplatnit pro záměrně kladené překážky, segregaci a bouřím odporu a končilo u pokoje, kde byl Martin Luther King zastřelen. Strávil jsem tam aspoň 3 hodiny a vstřebal možná polovinu informací. Víc už při ponurosti a odpudovosti všech těch věcí, které se v USA děly, ani nešlo, nebo spíš nechtělo.

Už před vstupem do muzea jsem si všiml jednoho černocha na ulici naproti muzeu se stánkem s nějakými uměleckými výtvory a kousek vedle nějaké osoby prodávající gauč, nebo houmlesačky, zkrátka nějaké nejasné existence. Jedině mne překvapilo, že si s ní dlouze několik minut povídal řidič (černoch) zastavšího luxusního auta. Po skončení prohlídky jsem se s Jacquelinou seznámil podrobněji. Jacquelina, ač sama (v její mysli právě proto) černoška vehementně protestuje proti existenci tohoto muzea, řka, že neoslavuje černošství, ale nedůstojně připomíná jeho potupu. Navrhuje, aby se v těchto prostorách zřídilo místo muzea nějaké kulturně sportovní středisko, které by skutečně sloužilo černochům. V něčem má pravdu, i když zrovna v Memphisu je dost nevyužitých míst, které by ke stejnému účelu mohly posloužit. Nicméně Jacquelina ve svém úsilí vytrvává. Již více jak 12 let žije na ulici přímo před muzeem, má tam starý gauč a pár věcí. Jak mi odpověděla, žije tam v létě i v zimě, jenom každý den má 'break' od pěti do sedmi večer. Přesnou délku svého pobytu před muzeem vylepuje na kartónový papír. Byla mi hodně nesympatická, nejen jako asi všichni extremisté, ale přišla mi i nepříliš chytrá (že jí Czech Republic nic neříkalo v tomto hodnocení neuvažuji) a celkově mimo obraz. Ono žít 12 let na ulici asi člověka moc nezkulturní.

Po řádném obědě v blízké restauraci jsem pokračoval v procházení Memphisem. Nové domky v těsné blízkosti prázdné továrny zase byly vzorovým prudkým americkým kontrastem. Ještě jednou jsem se v krásném počasí prošel společně s řadou lidí po břehu řeky, posbíral pár propagačních materiálů v informačním středisku a šel se ještě jednou projít k Beale Street. Dobře jsem udělal, v parku hned za ní hrál jeden černoch na elektrickou kytaru a zpíval, černoška zpívala a tamburínovala. Byl jsem už docela ušlý, takže jsem rád strávil víc jak hodinu jejich poslechem.

Také jsem se vůbec netěšil na cestu zpět. Černoch hrál dost dobře blues, jeho výslovnost angličtiny byla skvěle černá a jižanská. Už jen pozorovat ostatní posluchače, často bezdomovce a pochybné osoby, bylo zážitkem, někteří se docela dobře odvazovali a přidávali. Načerpal jsem optimismu a vyrazil ještě na Elvis Presley Boulevard podívat se na jeho domeček, Graceland. Už bylo pozdě, asi pět, takže zavírali, ale to mi vůbec nevadilo. Chtěl jsem spíš jen nechat na sebe působit tamější atmosféru a zjistit, jestli ucítím nějakou touhu někdy k Elvisům zavítat. Popravdě řečeno, cítíl jsem, že mne Elvis nijak moc neoslovuje, ale zároveň jsem si přiznával, že pokud ještě někdy do Memphisu zavítám, asi podlehnu. Ono také, co v Memhisu ("Why Memphis?"). Graceland zvenčí vypadá zdálky male a skutečně prý malý je. Gábina v něm byla a prý stojí za návštěvu - její argument, že my navštěvujeme zámky, abychom měli představu, jak žili lidé před sto lety, a Američané mohou navštívil místo, kde žil jeden z nejznámějších lidí vůbec před čtyřiceti lety, má něco do sebe. Prošel jsem si dva ze suvenýrových obchodů, které lemují bulvár a utvrdil se, že opravdu tady tedy opravdu ne. Krátce před šestou jsem natankoval plnou nádrž a za pět hodin dvacet minut jsem krátce po půlnoci byl zpátky v Golf Range. V noci se jezdí dobře, je menší provoz, cítím se bezpečněji při přejíždění mezi pruhy, když všechna auta svítí a také policajti nejsou vidět.

Z výletu do Memphisu mám mimo jiné jeden silný zážitek. Cestou do něj jsem si pouštěl české kazety od Vladimíra. Jedna z nich, Nohavica, se rozehrála hned, když jsme se poprvé s Gábinou rozjeli jejím autem (auto Emiliny dcery, která se brzy vrátí z Litvy domů porodit). Česká hudba zněla i u Lucky, když jsme k ní přišli. Jedině Jano neposlouchal ve svém apartmá domácí tvorbu, ale také českou.

text a foto: Milan Předota, www