Příběh jednoho kola

Kolo jsem si koupil po týdnu v Knoxvillu, po té co jsem přetrhl řetěz a ubrousil brzdové špalky na kole po Ištvánově ženě. Protože tyto díly by mne stály dohromady asi $16 (řetěz $7, jeden pár špalků $4, navíc daň 8.25%), raději jsem si koupil za $59 nové horské kolo. Obyčejné, spíše než horské by mu odpovídalo označení městské. Přesně takové jaké potřebuji na ježdění do školy. Kola tohoto typu se normálně prodávají za $69, ale toto bylo zlevněné, protože ho někdo dříve koupil, nepoznatelně ojel a pak vrátil.
Nechal jsem si od prodavače nastavit sedačku co nejvýše a utáhnout přední brzdu, která byla povolená. Jenom jsem si říkal jaký je ten prodavač nešika, když mu to tak dlouho trvá. Po pár dnech ježdění se ovšem brzda na hlavním čepu, kterým je připevněna k vidlici začala opět volně točit. V brzdění  to nevadilo, takže jsem s tím jezdil dál. Přeci jen druhý týden v Americe jsem se věnoval jiným věcem. Pak jsem si ale půjčil klíč, abych šroub utáhl a zjistil jsem, že má stržený závit. Tím bylo jasné, proč prodavač s utahováním tak zápolil, udělal totiž to samé co já: když zjistil, že závit přeskakuje, utáhl jej tak akorát, aby nepřeskočil a byl v mezích možností utažen a jevil se jako dobrý.

V tomto stavu jsem tedy koupil své kolo. Mezitím jsem ho však opravdu řádně ojel a byl líný jet ho vyměnit zpět do Wal-Martu (moje chyba), takže jsem jezdil dál. Po dalším týdnu se už ovšem brzda nejen točila ze strany na stranu, ale díky vůli se celá při brzdění předkláněla, až brzdové špalky brzdily o pneumatiku, čímž jsem je po dalších dvou týdnech zcela opotřeboval. Bylo jasné, že je třeba jednat. Protože v supermarketech jsem neviděl prodávat náhradní celé brzdy, zajel jsem s kolem do blízkého Cyklocentra.

Mladému prodavači-opraváři jsem řekl, že potřebuji nové špalky a vyměnit hlavní šroub, protože má stržený závit. Tedy moje angličtina není na takové úrovni, abych zvládal takové obraty jako 'stržený závit', ale taková slova jako závit=thread, matka=nut, klíč=wrench jsem nastudoval, takže mi myslím bylo rozumět. Prohlédl jsem si zboží v obchodě, všechno tam bylo drahé, kola v rozmezí $250 - $1000, tyčový U-zámek na kolo za $30 a podobně, a převzal opravené kolo, které mi prodavač s úsměvem předal. Projel jsem se po prodejně a párkrát pořádně zabrzdil a vše se zdálo být dobré. Zaplatil jsem $15 (nemilé) a odjel.

Na parkovišti před prodejnou jsem si ještě pro jistotu párkrát zabrzdil - a křup - byl jsem tam kde jsem byl předtím. Brzda s velkou vůlí, špalky v pneumatice. Bylo mi jasné, že mám stále stejný šroub. Byl ale otřený hadrem, tudíž vypadal jako nový. Vrátil jsem se do obchodu a povídám prodavači, že jsem chtěl šroub vyměnit, protože má stržený závit (platí poznámka výše). "Jo, já jsem si všiml", byla jeho slova, která mne dost zarazila. Mám s cyklotechniky špatné zkušenosti i z Čech, většinou mám pocit, že to jsou kluci kteří prošli učením bez následků a opravují kola jenom proto, aby si vydělali na motorku; ale na takovouto liknavost spojenou s upřímností zvyklý nejsem.

Protože závit už byl tak poškozený, že matka nešla ani sundat, společnými silami jsme šroub uřízli a vyměnili. Prodavač potom dokončil montáž a kolo mi předal. Seřídil brzdu ale tak špatně, že jsem protestoval. Navíc zcela zpřeházel pořadí a umístění kovových a umělohmotných podložek. Snažil se mne přesvědčit, že je to správně, ale zazvonil telefon a on šel vyřídit hovor. Já jsem nelenil, chopil se klíčů a brzdu si sesadil podle své představy. Když se prodavač vrátil a viděl mne jak se v dílně chovám jako bych tam byl doma, zjevně byl vyveden z míry. V jeho tváři se zračila slova "To tu ešte nebolo", ale protože zjevně nevěděl co má dělal, nedělal nic, což bylo dobře. Dokončil jsem montáž a bez jakékoliv zmínky o případném doplacení vyměněného šroubu jsme se rozloučili. Od té doby jsem neměl s brzdami jediný problém.
Osobnost  'mého' 'opraváře' je zjevně natolik nedobrá, že by bylo špatné pokoušet se zobecňovat. Skutečnost, že prodavač ve Wal-Martu se choval úplně stejně, tj. našel závadu (jsem o tom přesvědčen) a nic neřekl a tvářil se, že vše je O.K., už je znepokojující. Za tuto skutečnost mi těch prodělaných pět dolarů stálo, i když příště bych takto zlevněné kolo (a asi ani jiný výrobek) nekupoval.

Předchozí věta je aktuální. Předevčírem, v sobotu 10. 7. mi totiž bylo mé kolo ukradeno. Ráno jsem jej přimkl ke stojanu před Science&Engineering Bldg. a ještě dopoledne jsem se na děj díval jak na něj leje. Byl totiž jeden z největších slejváků a bouřka přímo nade mnou. Stál jsem pod betonovým přístřeším vstupu (tak 60 metrů čtverečních), pozoroval déšť a byl ohromován hromy, jejichž třesky byly okolními budovami zpětinásobovány. Z mně naprosto nejasného důvodu jsou všechny stojany na kola zabetonovány na dešti, často těsně vedle zastřešeného místa. Večer asi v 20:20 jsem odešel z práce a - kolo nikde.

Zarazil jsem se, protože jsem měl v paměti, že jsem ho ráno nechal na tomto místě. Ale už se mi párkrát stalo, že jsem vyšel z budovy a své kolo neviděl, protože podle toho odkud přijíždím parkuji na jedné nebo druhé straně budovy (na druhém nebo čtvrtém patře). Ale pak jsem si vzpomněl na dopolední bouři i to, že jsem kolo viděl ještě kolem třetí hodiny, když jsem se vracel z hodiny latinskoamerických tanců v Mezinárodním domě. Došel jsem až ke stojanu a na zemi našel přeštíplé lanko se zámkem. Použil jsem modrý telefon, dorozumívací zařízení rozmístěné na mnoha místech kampusu, párkrát si mě telefonisté podali a nakonec slíbili, že pošlou universitní policii. Policista přijel asi za deset minut a sepsal zprávu. Na kolo se zeptal jenom na typ (horské) a barvu, zato si opsal můj universitní průkaz i řidičák včetně takových údajů jako například barva vlasů nebo má výška 6' 5''. Poslední údaj jsem narychlo odhadl při vyplnění formuláře k řidičáku, nevím přesně kolik měřím. Říkal jsem si "palec sem, palec tam, stejně je to jedno". Podobně jsem tenkrát střelil, že vážím 200 liber. Přišlo mi to jako hezké číslo, vážit dvěstě. Člověk si hned připadá jistější.

Policista vyjádřil malou naději, že se kolo najde, ale to jsem věděl od začátku. Oznámil jsem krádež hlavně proto, že jsem chtěl alespoň něco udělat. Rozhodně nejsem z těch, co by klidně odešli. A to byla druhá motivace. Než bych došel domů, byla by už tma a tak jsem si říkal, že by mne někdo mohl odvézt. A možná největší motivací k nahlášení krádeže bylo využít nové příležitosti a získat určitou zkušenosti s místní policií a jejími lidmi. Policista se skutečně zeptal jak se teď dostanu domů, čehož jsem se chopil a nechal si nabídnout odvoz. Dojeli jsme na stanici, kde mne svěřil do péče svého kolegy. Ten byl úplně ukázkový. Přesně ten typ mlátičky jaké se vídají ve vojenských nebo akčních filmech- statný, paže jako stehna, oholená hlava (měl porost tak 5 mm) hruškovitého tvaru a s tukovými faldy jako má Homerův otec (Bartův dědeček). Ten mne odvezl do Golf Range (tedy ten policista). Cestou jsme povídali. Když jsem zmínil, že jsem tady teprve dva měsíce, a odpověděl mu, že jsem z České republiky, poznamenal "To bylo dřív Československo" (touto znalostí u mne získal + 2 body), zeptal se jestli jsem post-doc, nebo research, nebo co (+3 body za ponětí o vědecké práci, jsem obojí v jednom).

Když jsme se bavili o jazycích, zmínil že rok studoval ruštinu v military, ale jenom takové základní povely (+ 1 bod za povědomí že čeština a ruština jsou příbuzné jazyky) a zeptal se, jakým jazykem se mluví v České republice (-10 bodů). Také poznamenal, že si myslí, že angličtina je mimořádně těžký jazyk na porozumění, zvláště ta kterou mluví místní z "Apalachian". Když jsem připustil, že s tím mívám potíže, řekl: "I am not too good in understanding - (v odmlce jsem čekal jaké doznání z něj vypadne) - but I understand you well". Aha, nemluvil tedy o své inteligenci, ale o schopnosti rozumět druhým, pochopit co říkají.
A to je konec.

text: Milan Předota, www