 |
|
V Hoh Rain Forest - Olympic NP |
|
Na plážích úchvatného Olympicu
(Olympic NP, Washington, srpen
2000)
Foto a text: Radek
Adamec
Olympic National Park:
mapa
(pdf 40kb)
oficiální
link
Beznadějné
hledání
Trajekt z kanadské Victorie vyrazil někdy kolem
osmé večer. Plavba do Port Angeles na Olympic
Peninsula zabrala hodinu a půl. To bylo tak
akorát, aby se setmělo a my byli, jako už mnohokrát,
odkázani opět na bloudění v neznámém terénu.
V Port Angeles jsme na pumpě doplnili zásoby,
vzali plnou nádrž a s mapou v ruce se jali hledat
nocleh. Nedařilo se...
Cestou na západ k Pacifiku se cesta vlnila v
ostrých serpentinách - nahoru a dolu...nahoru
a dolu. A i když jsem hrubě kašlal na rychlostní
limity, do vyhlédnutého kempu ve státním parku
Bogachiel
jsme se před desátou nedostali. Kemp byl v tuto
hodinu již na závoru!
Kousek
jsme se proto vrátili a odbočili na východ do
Mory, kde již začíná přímořská část Olympic
National Park. Kemp v More byl sice "open"
i pro noční ptáky, ale beznadějně narvaný. A
tak zase zpátky. Tentokrát velkoryse rovnou
až do centra parku v Hoh Rain Forest, kde jsme
druhý den stejně chtěli začít s průzkumem. Cestou
v kopcích padla mlha jako mlíko. Okolo hluboké,
strašidelné lesy - nikde ani živáčka.
Mejdan s Citronem
Málem jsme přehlédli hnědou ceduli se stanem.
Otočil jsem vůz a zabočil do nevelkého výseku
v lese, kde jako v pohádce čekala tři stanová
místa s ohništi a chemickým záchodem. Pár metrů
za primitivním tábořištěm hučela řeka. Stanování
zdarma - to vypadalo OK. Až na to, že kempík
byl obsazen. Protože bychom se pohodlně vešli,
poptal jsem se u plápolajícího táboráku. Černý
hoch s legračním jménem Citron a jeho bílá dívka
Teresa kývli a my začali stavět stan.
Citron nás po chvíli povolal ke společnému dýchanku.
Vzali jsme pár pivek a láhev Whisky. Ta se později
stala Terese osudnou. Blábolili jsme o všem
možném a obdrželi řadu cenných rad. Neboť Teresa
s Citronem bydleli v Seattlu a v parku tudíž
nebyli nováčky. Pili jsme jak duhy. S Citronem
jsme si hráli na lumberjacky (dřevorubce) a
tahali z lesa hromady dřeva. Teresa zničehonic
odešla na kutě - ke stanu se však bez pádu nedostala
a sklidila všeobecný posměch...nic si z něj
nedělala. Vydrželi jsme ještě hodinku a pak
i nás přemohla únava. Citron mezitím vyprávěl
příběh svého jména. Stejně říkali i jeho tatínkovi.
Se jménem přišel dědeček, který za druhé světové
války bojoval ve Francii, a tam mu prý zachránil
život nějaký Citron. Tak proto tedy... Citron
to měl vůbec složité - svůj původ odvozoval
ještě od Irokézů a Irů. Měl docela štěstí, že
si udržel barvu ebenové černi.
V
deštném pralese
Poměrně brzy ráno jsme se zjevili ve Visitor
Center v Hoh Rain Forest (vstupné: 10 USD za
vůz) a udělali si základní představu o okolí.
Měli jsme před sebou dosti nabitý den - jelikož
nás čekal i průzkum pobřeží. V Hoh byly k dispozici
dvě krátké - řekl bych ukázkové trasy a jedna
delší (tam i zpátky přes 30mil) končící u Glacier
Meadows v úpatí nejvyšší hory parku Mount Olympus
(7965 stop - 2428 m). Ty dvě krátší - každá
po dvou mílích nenáročné procházky - nám stačily.
Četné cedulky popisují divy přírody. Byli jsme
vlastně v nejzelenější části parku. V dešťovém
pralese. Lesy se dělí ještě na další tři typy:
horský, subalpinský a nížinový. Napájené výživnými
dešti a udržované mírným, stabilním klimatem.
Není divu, že zde stromy míří hodně vysoko -
nade vše dominuje smrk Sitka, následuje západní
Hemlock a jedle Douglas. Ročně v parku naprší
mezi dvěma až pěti metry vody. Kromě vyšších
partií pokrytých ledovci a věčným sněhem, zřídka
kdy v parku mrzne. Naopak v létě rtuť v teploměru
vzácně překoná hranici 26 stupňů Celsia. Léto
je vůbec příjemné. Stín obrovitých - často až
100 metrů vysokých stromů obalených brčálově
zeleným mechem a podobně vyhlížejícím parazitem
(Witch's Hair - vlasy čarodějnice) chrání před
prudkým sluncem. Noci jsou poměrně chladné,
v dobrém spacáku velmi příjemné. Příroda je
doslova přecpána životem. Rostlinné druhy se
rvou o místo k růstu. Padlé kmeny často nahrazují
půdu a nové stromy pak vyrůstají přímo z nich
a teprve později spustí kořeny a uchytí se v
zemi. Těmto kmenům samaritánům se říká Nurse
Logs (zdravotní sestry).
 |
|
Pláž č. 2 - pobřeží Pacificu |
|
Pláž
číslo "dvě"
V Hoh jsme strávili celé dopoledne a pak na
základě Citronových doporučení
odjeli k pobřeží do těsné blízkosti Quileute
Indian Reservation - což je vlastně malá
indiánská rybářská osada. Naším cílem byla pláž
číslo dvě. Od parkoviště vedla hlubokým lesem
tříkilometrová stezka a prudkým srázem ústila
na pláži. První na ráně jsou hromady a hromady
naplavených klád hned z kraje lesa. Od mořské
vody je odděluje široký pruh písku. Dřeva je
tu tolik, že jej lze sbírat nejen kvůli rozdělání
ohně, ale také z něj postavit zábrany a primitivní
ploty a za nimi pak stan. Stačí nejprve požádat
ve Visitor Center o povolení a je to... Místa
bylo dost. Kdybychom neměli svůj stan nějakých
30 mil daleko, určitě bychom se nechali romantikou
místa zlákat. Stokilometrový pás pacifického
pobřeží patří vůbec k tomu nejhezčímu, co park
nabízí. A především pěší výlety po útesech -
mezi skalními oblouky a výběžky pralesa stojí
za to. Za jediné úskalí této trasy rangeři považují
příliv... Jednak se nenechat zaskočit v nějaké
průrvě, a podruhé - dávat pozor právě na kmeny
stromů vzduté přívalem vody, aby turistu nezranily
či přímo nepohřbily. Pláž "dvojku"
jsme opustili po západu slunce, když jsme celé
odpoledne strávili slastným nahříváním u ohně...
Po dojezdu nás Citron zval opět k ohni, ale
my - utahaní jako koťata - zdvořile odmítli.
Vlastně to bylo naposledy, co jsme se s Citronem
a Teresou viděli.
 |
|
|
Salamon
Cascades
Na zítřek byl naplánován Seattle. Tam však vedla
ještě dlouhá cesta. Nemínili jsme park opustit
bez dalších zastávek. První přišla po třiceti
mílích jízdy východně od Mory v Sol Duc Hot,
kde je za úplatu (není to mnoho) k dispozici
termálními prameny vyhřívaný bazén. Vedle hrátek
s teplou vodou se ze Sol Duc Hot rozbíhají desítky
stezek do okolní přírody. Protože jsme právě
přijeli z Hohu, přišel nám další podobný výlet
zbytečný. Místo toho jsme se kousek vrátili,
abychom blíže prozkoumali místo Salamon Cascades
(Lososí kaskády). A našli jsme opět kus překrásného
lesa, prudkou říčku Sol Duc s mírnými vodopády
a borůvkové plantáže. Jen lososy jsme neviděli...
Po půl hodině jízdy dále na východ přišlo Crescent
Lake. K jezeru lze jen těžko více dodat. Sice
pastva pro oči, ale když není po ruce člun,
případně chata kdesi u břehu, zůstane nakonec
jen u pětiminutové zastávky. Nakonec jsme zamířili
na Hurricane Ridge - výškový bod parku, kde
se rozestírá panorama ledovců obklopených nekonečnými
lesy.
Nyní
bylo naší prvotní starostí nalezení místa odkud
vyplouvají trajekty do Seattlu. Zdaleka nejpříznivějším
se zdá být Kingston zcela na východu poloostrava.
Odtud je to do Seattelu slabá hodinka plavby
za deset dolarů. Nebýt ovšem zhruba dvouhodinové
fronty aut, která nás od lodě a tedy i Kingstonu
dělila. Lze také uhnout zcela na jih a do Seattlu
jet suchou cestou přes Tacomu, jenže časově
to vyjde mnohem hůře. Nezbylo než trpělivě čekat
a krátit si dlouhou chvíli pročesáváním ostružinových
keřů. Konečně - po soumraku jsme byli ve městě.
Tři dny beze sprch volali po důkladné očistě
a tak jsme motel potřebovali jako sůl. Nakonec,
po předlouhém hledání, jsme na jeden narazilli...
Foto
a text: Radek
Adamec
Olympic National Park:
mapa
(pdf 40kb)
oficiální
link
|
