Mount Rainier N. P. - Tomáš Vondra (Washington, USA, léto 1999)
Tak dneska jsme brzy ráno vyrazili na Mt Rainier. Naplánováno máme také horu sv. Heleny, ale tu asi dneska nestihneme. Takže se mrkneme alespoň na Mt. Rainier. Je sice trochu mlha, takže vůbec nic není vidět. Ale snad se to během dne nějak roztrhá, a uvidíme alespoň něco.

Po nějaké době (nevím jak dlouho to trvalo, protože jsme spal), jsme dojeli na parkoviště, odkud jsme se vydali na tůru na Mt. Rainier. Nejdříve jsme ale zašli do místní vzdělávací instituce. Jedná se o jeden srub, ve kterém je několik vycpaných (velice vzácných zvířat), cedulky s poučnými nápisy, a okolo srubu rostou různé kytičky, ke kterým pozorný ranger (nebo koho tu mají) napíchal cedulky s nápisy typu "Tohle je kytka...." No a potom už jsme se vydali na cestu na vyhlídku, odkud prý možná uvidíme vrchol Mt. Rainieru.

Bylo to docela vtipný, protože místy (kupodivu hlavně dole) ještě ležel sníh, ale nikdo si nic neudělal, a všechno bylo OK. Cestou nahoru jsme potkali asi deset svišťů, a ani jeden se nás kupodivu moc nebál. Přišel třeba tak jeden až dva metry k nám, sednul si na cestu před náma, a čekal co bude. Nebo jdete, a přímo před váma na cestě si svišť hrabe noru.

Asi po třičtvrtě hodině jsme došli k ledovcovému jezírku, které rangerská stanice používá jako zásobárničku pitné vody. Z toho důvodu se k jezírku vůbec nesmí.

Touto dobou se u mne také poprvé projevily první příznaky, že budu brzy potřebovat záchodovou mísu. Začal jsem cítit silné pnutí v krajině břišní, a dalších půl hodiny na vyhlídku jsem byl dosti zamlklý (jak říká Honza). Na vyhlídce už jsem začal dosti silně přešlapovat na místě, a pěsti jsem zatínal tak silně, až se mi nehty zarývaly do dlaní... Nakonec si toho ostatní všimli, ale místo abychom vyrazili na cestu dolů, začali si ze mne tropit legraci. Nakonec už jsem skutečně nemohl déle čekat, a svižným krokem jsem dolů vyrazil sám, protože oni se sice začali zvedat, ale poněkud hlemýždím tempem (alespoň mně to tak v tu chvíli připadalo). Ale ještě dlouho se za mnou ozývaly posměšné výkřiky "Nenatahuj ten krok tak moc!" "Tomáši, kam tak pospícháš?!" a podobně.

Nutné je ovšem podotknout, že vyhlídka na Mt. Rainier je zcela holá hromada kamení. Jak je vidět na fotkách, jedná se spíše o hromadu štěrku, nasypanou na hromadu tvaru kuželu. V horní polovině stromy prakticky nerostou, a když už se nějaký objeví, je to osamocená kleč, maximálně obrostlá lišejníkem. Čili takovýto úkryt nepřipadal v úvahu. Nakonec už se ten tlak skutečně vydržet nedal, takže jsem si vlezl mezi dvě skály, a bylo to. Otevíral se mi odtud krásný výhled na údolí (a z údolí se otevíral výhled na mne). Nakonec zbývala jediná otázka - čím se utřít? Lopuchy tam pochopitelně nerostly, jehličí také ne, takže nakonec mi zbývala jenom antistatická utěrka na fotoaparát (to že jsem později zjistil, že jsem sebou nesl papírové kapesníky, to je zase úplně jiná kapitola).

Potom už se mi dolů šlo podstatně lehčeji. Dokonce jsem stačil i fotit. Musím se také přiznat, že jsem porušil jedno nařízení, a bylezl jsem si až na hráz toho ledovcového jezírka,. kde jsem udělal několik fotek. Doufám že vyjdou.


Tomáš Vondra - další povídání z jejich cesty do USA najdete na stránce: Amerika 1999 , případný email pak máte posílat na: dracula@iol.cz   Další reportáže Ameriky v kostce najdete na reportáže