Lake
Powell je přehrada na řece Colorado asi 200 km
nad Grand Canyonem, která zaplavila jeden z dalších
kaňonů, který řeka vytvořila, Glen Canyon. Protože
Glen Canyon nebyl moc prudký, tak se přehradní
jezero táhne dobrých 200 km proti proudu. Není
zde ale moc přístupových míst, protože krajina
je málo obydlená a značně nerovná. Tři hlavní
vyvinutá přístaviště jsou u přehradní hráze u
Page, Az., asi v polovině přehrady v Bullfrog
(a na druhé straně řeky v Halls Crossing) a na
konci přehrady v Hite.
Kajak
z univerzity
Protože sám nevlastním žádné plavidlo, tak musím
spoléhat na nabídku univerzitního Outdoor Recreation
Programu, který je dosti pestrá, hlavně v létě.
Normálně jezdí jen s mořskými kajaky, uvnitř kterých
je dost málo místa, takže se musí pečlivě balit.
Naši vedoucí se ale rozhodli vzít s sebou motorový
nafukovací raft, takže výlet byl celkem luxusní,
včetně přenosného záchodu, plynového vařiče a
coolerů s jídlem.
Noční přeháňka
Ze Salt Lake jsme vyrazili ve středu večer a po
půlnoci dorazili do Bullfrogu. Zde jsme se umístili
v poměrně rozsáhlém, ale opuštěném kempu, sezóna
zde ještě nezačala. Bylo celkem teplo, tak jsem
se rozhodl spát pod širákem, což se nám ráno vymstilo,
protože začalo poprchat. Moc jsme nezmokli, ale
vylekal jsem se natolik, že jsme se přesunuli
do auta a nic víc nenaspali.
Den tedy nezačal moc dobře, navíc se od severu
valily černé mraky a foukal vítr, který na jezeře
může udělat nepříjemné vlny. Asi kolem desáté
jsme opustili kemp a dojeli na pláž, kde jsme
nabalili lodě a asi po hodině vyjeli. V tuto dobu
už ale občas začalo vylézat sluníčko a vítr byl
snesitelný, resp. vlny nevypadaly hrozivě. Pádlovali
jsme asi hodinu a pak poobědvali na menší pláži.
Poté jsme pokračovali dále na jihovýchod podél
severní strany jezera. V pozdním odpoledni jsme
ještě stačili prozkoumat několik malých bočních
zátok asi 2 km východně od prvního většího kaňonu,
Moqui Canyon. Večer bylo dosti větrno (na jezeře
se většinou odpoledne zvedne vítr), ale podařilo
se nám najít několik prohlubní, kde jsme postavili
stany a uvařili večeři.
Lake Powell, noční tábořiště
Moqui
Canyon, Smith Canyon
Ve čtvrtek jsme se vzbudili do krásného slunečného
rána. Před snídaní jsem vylezl na malý kopec nad
kempem a prozkoumal malý kaňon plný děr který
vedl do zátoky kde jsme kotvili. Asi kolem desáté
jsme vyjeli dál na východ, řeka byla hladká jako
zrcadlo.
Po Moqui Canyonu se stěny na levé straně jezera
slušně zvedly, zatímco napravo zůstaly relativně
ploché. Pake jsme přejeli řeku na druhou stranu
a asi po dvou kilometrech našli malou zátoku,
kde jsme udělali oběd. Poté následovala relativně
rychlá jízda a za další dvě hodiny jsme byli na
soutoku se Smiths Canyonem, kde jsme našli velmi
pěkné místo na kemp. Vyprázdnili jsme raft, na
něž pak většina kromě mě a Diny nasedla a jeli
jsme na konec Smiths Canyonu, kde měl být slušný
slot.
Jízda na kajacích v relativně úzkém kaňonu s vysokými
okolními stěnami byl asi nejlepší zážitek z celého
výletu. Asi za 1.5 hodiny jsme dorazili na konec
jezera, zakotvili lodě a dál pokračovali pěšky.
Začátek slotu je asi kilometr od jezera, a šli
jsme jím asi hodinu než jsme se obrátili, protože
už bylo pozdě. První část slotu je nejvyšší a
nejuzší, ale i horní část nebyla k zahození. Sice
není tak vysoká, ale pořád dost úzká. Na cestě
zpátky po jezeře jsem jel spolu s jedním vedoucím,
Chrisem, a podařilo se nám připlout do kempu asi
za 45 min, o trochu dříve než motorovému raftu.
Horní polovina těla ale při této akci dostala
dost zabrat. Pak ale následoval pohodový večer
s dobrým jídlem a neobvylým představením nakonec.
Díky silným slunečním erupcím byla totiž páteční
noc nad západní severní Amerikou viditelná polární
záře. To jsme my samozřejmě nevěděli, než jsme
si v neděli přečetli noviny. Těsně před tím, než
jsme zalehli, byla na severu vidět silná načervenalá
záře, která vypadala jako světla vzdáleného města,
ale stovky kilometrů v tomto směru žádné město
není. Tak jsme zafilozofovali a šli spát. Škoda,
kdybychom bývali vydrželi trochu déle, tak by
to asi bylo ještě lepší.
Lake Powell, jeden z meandrů
Forgotten
Canyon
V sobotu ráno jsem se zase prošel na jeden z kopců
nad kempem. Odtud byl pěkný pohled na meandry
spodního Smiths Canyonu. Z převisu nad jezerem
jsem do vody shodil několik kamenů, které v jinak
hladké vodě udělali pěkné kruhy. Po vydatné snídani
jsme opět vyjeli na vodu, na cestu zpátky. Já
s Dinou jsme si ale rozhodli nejprve prozkoumat
kaňon na druhé straně řeky, Forgotten Canyon.
Podrobný průzkum by asi zabral celý den, má totiž
několik ramen a jsou tam staré indiánské ruiny.
My jsme vpluli jen asi 1 km, na konec pravého
ramena, které končí vysokým vyschlým vodopádem.
V kaňonu ale bylo živo, byla sobota a ruiny asi
taky lákaly. Vlny od motorových lodí (za celé
tři dny jsme nepotkali nikoho v nemotorovém člunu)
se zesilovaly od kolmých stěn, takže jsme si občas
museli dávat pozor, abychom se nepřevrhli.
Plovoucí záchod
Na cestě zpátky jsme ještě v boční zátoce objevili
plovoucí záchod, který ze zdál být ještě víc frekventovaný,
než ty ruiny, a pak už jsme spěchali zpátky po
jezeře abychom dostihli zbytek skupiny. To se
stalo až při obědě asi 10 km po řece, a pak jsme
pokračovali až do Bullfrogu, dalších asi 10 km.
Celých 20 km jsme s přestávkou na oběd udělali
za asi 5 hodin, což se dalo. Sbalili jsme se a
přesunuli zpátky do kempu, kde jsme přenocovali.
V neděli jsme se jen zastavili v Green River na
oběd a odpoledne přijeli do Salt Lake.