Washington (říjen 1999)

autor: David Komers

Washington byl jeden ze dvou  hlavních cílů naší cesty, protože je to město plné známých míst a památek a patří pro všechny cestovatele mezi americké “must”. Město samo o sobě má divnou historii, divnou polohu, nejasné založení a potkali jsme v něm i divné lidi. Vzniklo na konci osmnáctého století spojením dvou blízkých maloměst, Georgetownu (Maryland) a Alexandrie (Virginie), založených roku 1632 obchodníkem kůžemi Henry Fleetem. Washington nyní tvoří samostatný stát Washington D.C., který je tvořen přesným čtvercem o straně 10-ti mil a leží na břehu docela veliké řeky Potomac. Samo město již se svojí čtyřmilionovou populací toto území přerostlo a cizopasí na dvou sousedních státech Virginia a Maryland. Je to jedno z mála měst, které byly naplánovány od stolu. Hlavní zásluhu na tom nese Pierre Charles L’enfant, francouzský inženýr, který v roce 1790 inspirován Paříží vyhrál konkurz na územní plán města a navrhl jeho hlavní rysy s rozdělením města do čtyř kvadrantů (SW, SE, NE, NW) se středem u Capitolu. Značení ulic a jejich čtvercovou síť (kromě několika šikmých avenue, které nesou jména států Spojených států) ponechal tradičně americké (čísla a písmena), takže většina adres je ve městě bez označení světové strany přítomna čtyřikrát. Velkolepě navrhl zvláště prostranství, náměstí a velikost hlavních spojnic a podle toho se také městu začalo říkat “The City of Magnificent Distances”, neboli  “Město velkolepých vzdáleností”.

Co se týče zdejších historických událostí, tak se mezi ty největší samozřejmě řadí rozhodnutí o jeho volbě hlavním městem z r. 1790, což bylo ovlivněno především sporem dvou politických nepřátel Thomase Jeffersona a Alexandra Hamiltona o jeho umístění. Spor vyřešil tehdejší první prezident George Washington a město vybral jako kompromis mezi požadavky obou stran. Místo ležící v krajině bažin, jezírek a komárů bylo vybráno schválně, aby politici příliš nezpychli. Výstavba hlavních částí města proběhla velmi rychle, ale jeho část byla během občanské války pobořena jižanskou armádou (hlavně Bílý dům a Capitol). (tak bohužel tohle není pravda - Washington byl dobyt britskou armádou ve vzájemné válce v roce 1812 a nikoli ve válce za nezávislost - poznatek radek adamec)

Obrovský rozmach města byl zaznamenán po roce 1850, od roku 1930 jde spíše o útlum.
  Po brzkém slunečném ranním probuzení kolem 7:00 jsme se v autě trochu zcivilizovali a popojeli k nejbližší restauraci McDonald, u které jsme se dozcivilizovali, najedli a s chutí vyrazili směr centrum. První naší plánovanou zastávkou byl proslulý hřbitov Arlington National Cemetery. Po zkušenostech s dopravním značením jsme očekávali bezvadný příjezd, ale tentokráte jsme se zklamali. Sítí dálnic na tomto okraji města jsme se motali asi 20 minut k mé veliké radosti, neboť jsme dvakrát projeli i kolem budovy Pentagonu, kterou jsme v plánu vůbec neměli. Tento čtyřpatrový kolos postavený za jediný rok (1941-2) jako velitelské centrum americké armády za 2. světové války (Department of Defense) a nazvaný podle svého pětistranného tvaru není vlastně ničím jiným, než čtyřpatrovou šedo-béžovou budovou. Je to sice největší administrativní budova na světě (33,4 km chodeb, 37 hektarů užitné plochy, 7748 oken, 150 schodišť, 30 000 zaměstnanců, parkoviště pro 9500 aut), ale to je asi tak všechno.  Na druhý pokus jsme se již trefili na správnou odbočku a zaparkovali na místním placeném parkovišti hned u hřbitova. Protože to je odsud do vlastního Washingtonu asi 15 minut pěšky přes most, tak jsme se rozhodli ponechat zde auto celý den ($17).

Arlingtonský hřbitov je pamětní místo věnované americkým obětem ze všech možných válečných konfliktů, zesnulým veteránům, nebo lidem, kteří prokázali významné služby Americe. Založený byl roku 1864 generálem Montgomery Meigsem a čítá 245 000 pomníků na rozloze asi 600 akrů. Poté, co jsme prošli jako jedni z prvních místním Visitor Centrem, kde jsme obdrželi plánek cestiček s významnými body, tak jsme se za vstupem divili poprvé, neboť zde na návštěvníky čekaly nechutné otevřené oranžové autobusy jezdící beze studu hřbitovem, aby chudáčci Američánci nemuseli náhodou udělat krok pěšky. Takovýchto překvapení jsme cestou potkali ještě několik, většinou ve starých památkách, kde se vzal, tu se vzal, najednou se objevil supermoderní výtah, nebo nějaký podobný nesmysl. Docela nechutné. Po tomto šoku jsme se vydali k místu nejnavštěvovanějšímu, tj. k hrobu Johna Fitzgeralda Kennedyho a jeho ženy Jacqueline Onnasis. Mají jednoduché pamětní desky zasazené v zemi s vkusně vyřešeným zeleným okolím a mezi nimi plane věčný oheň. Kromě hrobu neznámého vojína je to jediné strážené místo na hřbitově. Cestou k Arlington House (památník generála konfederace Roberta E. Leeho, původního vlastníka pozemku) jsme bohužel minuli další slavné pomníky které jsou mimo oficiální část hřbitova (tudíž nemají právo být uvedeny v plánku) a to Netherlands Carillon (věžička s 49 zvony darovaná Holandským lidem za pomoc ve 2. sv. v.) a Marine Corps Memorial, což je 23-ti metrová bronzová socha vojáků vztyčujících americkou vlajku na tichomořském ostrůvku v r. 1945 (vytvořená podle fotografie, která získala Pulitzerovu cenu). Pak jsme pomalu procházeli nekonečnými řadami bílých náhrobků (bílé kříže jsou na jiném hřbitově) až jsme se dostali k největšímu místnímu památníku “Tomb of the Unknowns” - hrobu neznámých vojínů, původně věnovaný padlým v I. sv. v. a postavený r. 1931.

Prohlédli jsme si bíloskvoucí mramorový amfiteátr a přešli k vlastnímu náhrobku s nápisem “Here rests in honored Glory an american soldier known but to god”, kde se každou hodinu koná slavnostní výměna stráží. Měli jsme štěstí, protože jsme přišli na první denní výměnu, při které se na hrobku klade věnec. V tichosti jsme za zvuků trubky shlédli tento památeční akt ne nepodobný těm, které jsme kdysi vídávávali několikrát týdně v televizi od nás či z různých sousedních bratrských států, a vydali se k nádherné blízké fontáně a dále k východu. Musím se zde ještě zmínit asi o čtyřech pracovních skupinách leštících bílé náhrobky, které jsme cestou potkali. Na hřbitovu byla také tato práce vidět, neboť bylo vše v úžasném pořádku a bílý mramor zářil mezi čerstvou zelení trávy. Sešli jsme tedy k východu a po vydlážděné Memorial drive vedoucí až k Lincolnovu památníku jsme se přes most nad Potomacem, Memorial Bridge, vydali do vlastního Washingtonu.

Washington mne hned zpočátku zaujal pro turisty vhodným rozložením, neboť většina žádaných památek stojí na jednom místě zvaném “Mall”, což je náměstí dlouhé přes 2 míle a široké 120 metrů.  Na jedné jeho straně je Capitol, na druhé je Lincoln Memorial, zhruba uprostřed stojí Washington Monument, severně je Bílý dům a podél muzea. Někde poblíž je asi 90% všech ostatních turisticky mimořádně významných památek. Po vnějších krajích vedou z každé strany tříproudé magistrály a prostředek prostranství tvoří tři jezírka, stromové aleje a veliké travnaté plochy, které jsou využívány k odpočinku, sportu, oslavám či k piknikům.

Naši pouť jsme začali na jeho západním konci, tj. u Lincolnova památníku. Ten je, jako většina ostatních staveb ve Washingtonu postaven ve starořímském stylu a tvoří vlastně jenom přístřešek pro obří 6-ti metrovou sochu Abrahama Lincolna, kterážto je jedním ze symbolů Ameriky (vzbuzuje pocit moci, síly, gentlemanství a civilních práv) a kterou za 13 let vytvořil Henry Bacon. Kamenný Lincoln a návštěvníci mají odtud nádherný rozhled po celém Mallu. Poté jsme se vydali k blízkému Vietnam War Memorial, který tvoří asi 80-ti metrová černá žulová deska zapuštěná do země, na které je vybroušeno kolem 50 000 jmen obětí války. Na příchozích cestách jsou k dispozici jmenné seznamy, ve kterých jsem na str. 196 našel mého jmenovce Johna G. Komerse, jehož jméno jsem podle přiloženého plánku také vyhledal a tužtičkou překreslil do památníčku. Pak jsme se kolem Reflecting Poolu (v jehož hladině se zrcadlí monumenty) vydali k nejvyšší, 170-ti metrové dominantě města - Washington Monumentu. Tento největší kamenný sloup na světě z roku 1884, téměř dvakrát vyšší nežli Capitol a 10 vyšší než kterýkoliv egyptský obelisk, postavený na počest generála války o nezávislost a prvního prezidenta USA George Washingtona, je prý jedna z nejúžasnějších rozhleden v Americe. Bohužel, jako jedna z několika významných staveb které jsme během cesty viděli byla v rekonstrukci a my jsme se mohli kochat pohledem na něj jen z uctivé vzdálenosti. Z dálky (tentokráte z čistě z časových důvodů) jsme si prohlédli kulatý Jefferson Memorial s jeho sakurovou alejí stojící za jezírkem v Potomac Parku. Tato stavba je zajímavá nejen významem, ale i tím, že ji architektonicky navrhl sám 3. prezident Jefferson (projektoval i přístavbu Bílého domu a hlavní budovu Univerzity ve Virginii).

Dalšími body naší výpravy byla Smithsonianská muzea, jejichž komplex (jen ve Washingtonu je jich 18, ostatní v různých městech USA) patří k největším na světě. Zakladatelem nadace spravující tato muzea (1829) byl britský aristokrat James Smithsonian, který sice nikdy v Americe nebyl, ale chod nadace a její finanční podporu řídil z Anglie. Všechna místní muzea jsou překvapivě volně přístupná a jejich středem je Smithsonian Castle, červený cihlový zámek ve skotském stylu s nádhernou zahradou stojící na jižní straně Mallu, a po jehož obou okrajích jsou umístěna jednotlivá muzea. Čas nám dovolil nahlédnout jen do American History Museum (všehochuť od vykopávek, šití až k lokomotivám) kde jsme za free objednávku platební karty nadace obdrželi památeční tričko, prošli jsme kolem Natural History Museum (jedno z nejcennějších - 121 mil. exemplářů, biologie, antropologie, geologie) jehož vstupní aulu vyplňuje vycpanina největšího zastřeleného afrického slona, nakoukli do Smithsonian Castle, minuli proslulé Hirshhorn Museum (bývalá největší světová soukromá sbírka 28-ti letého milionáře z chudé rodiny - 4000 obrazů, 2000 soch) a přiblížili se tak k muzeu, které jsem prostě nemohl minout: Smithsonian National Air and Space Museum.

Toto muzeum s miliónem návštěvníků ročně se skládá ze 23 tématických galerií a obsahuje takové bonbónky (nebo jejich přesné kopie) jako lunární modul Orel Apolla 11, pravý měsíční kámen, několik desítek letadel, raket a družic ve skutečné velikosti, či pár 3D kin jimž vévodí A. Einstein Planetarium. Po nezbytné tryskové prohlídce (cca 1,5 hod) a fotce u měsíčního modulu jsme konečně došli podél Smithsonian Botanic Garden na horní cíp Mallu tvořený samotným washingtonským Capitolem.

Tato na fotkách malebně vypadající budova stojící na mírném kopečku je ve skutečnosti 80 metrů vysoké monstrum veliké rozlohy. Jeho polohu předurčil již L’enfant nadšený tímto místem a základní projekt vytvořil r. 1793 fyzik a amatérský architekt William Thornton. Samotná budova byla stavěna v několika fázích v rozmezí 70-ti let, poslední prací byla výstavba kompletně kovové (!) pouze nahozené vrchní rotundy a uložením sochy svobody “Statue of Freedom” na její vrchol v roce 1863. Díky dodržovanému předpisu, že žádná budova nesmí být vyšší než Capitol (s výjimkou Washingtonova Monumentu, který již nechtějí bourat), je Washington jediným velkým městem USA bez výškových budov.
  Při příchodu k budově jsme byli přivítáni hlasitou hudbou, vřískáním dětí a bzučením kamer, neboť na první terase právě probíhalo natáčení nového typicky amerického reklamního šotu. Bohužel jsme nebyli schopni zjistit, zdali se jedná o natáčení v rámci předvolebního boje, o zeměpisný dokument, či o reklamu na nové cvičky. Tato majestátná budova americké vlády a parlamentu s nádherným rozhledem na celý Mall i Arlingtonský kopec je přístupna i turistům, což jsme poznali podle dlouzevypadajících front z druhé strany objektu, jejichž vystání jsme vzhledem k časové tísni zamítli. Obešli jsme tedy Capitol a přes jeho zadní park se dostali k budově Library of Congress, kteroužto nám doporučila sdílná paní v jednom z muzeí jako architektonický skvost Washingtonu. Tato paní měla zřejmě pravdu, o čemž jsem se dozvěděl až doma z průvodce a jeho četných fotek, ale zvenčí byla tato budova opět v římském stylu a v ničem se nelišila od staveb ostatních. Dovnitř jsme se přes stráž ale bohužel nedostali (a to má být prosím volně přístupná!), čehož docela lituji, neboť její úchvatné interiéry byly inspirovány Pařížskou operou a její obsah, totiž 75 mil. svazků prý není k vidění jen tak někde. Za povšimnutí stojí i sousední Supreme Court (hlava amerického soudnictví, Capitol - hlava legislativy, White House - hlava výkonné moci), římský chrám s vytesaným heslem “Equal Justice Under Law” (volně přeloženo jako “Na všechny stejný metr”) a následný parčík.

Ten mě začal zajímat v okamžiku, kdy u něj zastavily, kromě jiných, dvě asi desetimetrová auta (Cadillac a Lincoln) a z nich vyskákala černošská svatba v plné parádě s deseti družičkami v růžových šatech, vlastním Jazzbandem a několika desítkami svatebčanů. Nejkrásnější byla samozřejmě nevěsta a v těsném závěsu několik malých černoušků a černošek (3-6 let) oblečených dle protokolu. Trochu mě zarazil věkový rozdíl novomanželů (cca 20 let), ale lepší počasí a místo (s výhledem na Capitol) si opravdu nemohli přát. Fotka mé maličkosti s vozem, o kterou jsem chtěl požádat černošského řidiče Cadillacu mi byla Milanem rozmluvena a při pozdějším pohledu na řidičovu mohutnou postavu mu za to dodatečně děkuji.

V dáli za parkem jsme ještě zahlédli Washington Union Station - bývalé hlavní nádraží, dnes předělané na moderně-starobylé centrum zábavy a luxusních obchodů.  Jednou ze šťastných náhod byly právě probíhající oslavy Kolumbova dne ve středu města s několika živými kapelami, spoustou stánků s občerstvením a tretkami, kupou malých artistických, tanečních a kouzelnických skupin (hlavně černochů) předvádějících neuvěřitelné taneční a akrobatické variace a samozřejmě s ulicemi totálně narvanými lidmi. Byl jsem šokován rozmanitostí davu, zahrnujícího všechny národy, stavy, vyznání a styly života, který se již na pohled viditelně bavil, žil, pobrukoval si známé předváděné rytmy bez jakýchkoliv náznaků nesnášenlivosti, násilí či špatné nálady. Náročný pochod davem jsme si zpestřili návštěvou Old Post Building, jedné z nejstarších ocelových staveb se sklem zastřešeným atriem (zevnitř připomíná hotel Atrium v Praze), která již měla být zbourána, ale jejíž demoliční práce se ukázaly natolik drahé, že byla nakonec roku 1983 rekonstruována na síť obchodů, kaváren a přístupných věžních hodin sloužících jako rozhledna.

Davem jsme se protlačili kolem budovy FBI (architektonicky je to kancelářský hnus) až na adresu 1600 Pennsylvania Avenue, k sídlu hlavy státu, Bílému domu (White House). Cestou jsme ještě k mému zklamání minuli kavárny sítě Hard Rock Café a Planet Hollywood vybavené osobními věcmi rockových hvězd, filmových stars a ostatních celebrit.
  Bílý dům nás uvítal očekávanou frontou fotoaparáty a kamerami ověšených památekchtivých turistů (1.5 mil. za poslední rok), takže jsme jeho návštěvu opět přehodnotili a k prohlídce interiérů nám musela opět stačit zakoupená brožurka. Od personálu u vchodu jsem ještě stačil vyžebrat další brožurku o historii tohoto sídla všech amerických prezidentů (vyjma G. Washingtona), kterou dostávají jen účastníci White House Tour a ve které mě na první straně vřele přivítala samotná Hillary Clinton. Od ní jsem se dozvěděl, že první část domu byla postavena v roce 1801, prvním úřadujícím prezidentem zde byl John Quinsy Addams, v roce 1814 byl dům obsazen a podpálen Angličany a zachránila ho jen náhle přišlá silná letní bouřka s vichřicí. Po dobytí Washingtonu zpět americkým vojskem byl dům ihned renovován (s původními zdmi), postupem času byla přistavěna jeho křídla (zmíněným Jeffersonem), čelní kulaté balkóny ( Harry Truman) a v našem století byl nejvíce zasažen Jacqueline Kennedyovou, která vyházela většinu starého nábytku (150 let) a dům vkusně zmodernizovala.
  Tento třípatrový dům má s okolním pozemkem dvě hlavní strany: severní vstupní, jíž vévodí socha Andrewa Jacksona a jižní (rodinná, slavnostní, osobní) se známým kulatým balkónem sloužící jako hlavní část zahrady k slavnostním příležitostem. Rozlehlá zahrada je tvořena převážně dřevinami vysazenými jednotlivými vládnoucími rodinami, nebo v památce na ně.  Celé sídlo jsme obešli, a protože se již schylovalo k večeru a začalo jemně poprchávat, vydali jsme se ke Kennedy Center, které leží na břehu Potomacu a je při cestě k parkovišti na Arlingtonu.

S tímto cílem jsme zpočátku nepočítali a proto jsme se vydali nazdařbůh přibližným směrem. Po chvíli pochodu, kdy jsme nevědomky minuli National Academy of Science (což mě mrzí kvůli tamní trojnásobně nadživotní soše Alberta Einsteina), jsme se dostali až k Watergate Center (budova státní správy v italském moderním stylu známá především díky špionážní aféře, která stála Richarda Nixona roku 1971 místo prezidenta), který již sousedí s hledaným komplexem. Potíž byla jen v tom, že mezi námi a těmito dvěmi budovami vedla z každé strany tříproudá dálnice. Most či podchod v dohledu nebyl, takže jsme stylem žabiček ve staré počítačové hře (s rozdílem, že máme jen jeden život) přeskákali asi po 10-ti minutách na druhou stranu. Musel na nás být fantastický pohled. Samotná budova věnovaná Kennedyho památce je největší kulturní centrum Washingtonu obsahující pět jevišť a sálů, knihovnu umění, operu a 200 metrový hlavní foyer vysoký přes všech šest pater jemuž vévodí obří bysta JFK. Podlaha v celé volně přístupné vstupní hale se zmiňovaným foyer je potažena červeným kobercem, což dodává těmto prostorám velice teplý, luxusem zavánějící příjemný nádech a ze všech tohoto dne viděných prostor jsem se zde cítil nejlépe.  Odtud už na nás čekal jen opětovný přechod devítiobloukového Arlington Bridge, na jehož Washingtonském konci na příchozí čekají dvě krásné sochy “The Arts of War” a “The Arts of Peace”.
  Poté jsme již v klidu došli na parkoviště, znaveni náročným dnem klesli na pohodlná sedadla Dodge a v krátkosti probrali výsledek naší anabáze. Došli jsme k závěru, že za jeden den toho více stihnout snad ani nelze. Ve vzpomínkách mi však budou chybět hlavně návštěvy Bílého domu, Washingtonského monumentu, Capitolu a knihovny kongresu. Při několikadenní návštěvě bych se rád více věnoval i již zmíněným muzeím, mezi které bych ještě přidal National Gallery of Art (nejmladší z velkých světových galerií, které vlastní spousty děl rozprodaných Stalinem ze sbírek Kateřiny Veliké v Petrohradu i s jeho East Building věnované modernímu umění, kde by mě lákaly především obří mobily Alexe Caldera zavěšené ve vstupní hale) a National Archives ve kterém jsou vystaveny originály deklarace nezávislosti (Declaration of Independence, 1776), ústavy USA (Constitution of the USA, 1787) a listiny práv (Bill of Rights, 1791), což jsou tři hlavní dokumenty, na kterých je Amerika založena. K zastávce by byl vhodný i Georgetown, ve kterém je jedna z nejstarších univerzit USA (podle fotky velmi podobná Knoxvillské), Embassy Row s renovovanými ambasádami a také jeden z nejkrásnějších kostelů v Americe, Washington National Cathedral (1907-1990, podle fotek je úžasná). Alespoň jsem si něco nechal na příště.

Po krátkém odpočinku jsme vyrazili směrem k Philadelphii v jejíž blízkosti jsme měli plánováno normální ubytování, abychom načerpali síly pro další dny. Průjezd centrem Washingtonu byl tentokráte bezproblémový, našli jsme potřebnou dálnici a bez delších zastávek jsme na území Delaware zastavili u prvního plánovaného motelu Howard & Johnson ve městě Newark, na který jsme měli slevový kupón. Na první dotaz zdali mají volno jsme dostali negativní odpověď, ale při našem zklamaném odchodu jsme ještě dostali napůl úst otázku: Nestačil by pokoj pro zaměstnance? Byla by sleva. Na to jsme samozřejmě slyšeli, zaplatili požadovaných $40 a s klidnou duší jsme se ubytovali ve velice slušném, čistém a kompletně vybaveném pokoji. Poslední věc, která nás trápila byl hlad (neboť při všech zážitcích člověk nemá na jídlo čas ani chuť), takže jsme se vydali neprodleně (a autem) hledat vhodný podnik. Po původních úvahách o nějakém Fast Food typu McDonald jsme se nakonec rozhodli pro klasickou restauraci a udělali jsme dobře, neboť kus pořádného masa bylo to, po čem naše žaludky volaly. Obsluha byla mírná, ceny rychlé a my jsme se syti asi v 11 p.m. zhroutili do postelí.