Philadelphia  (říjen 1999)

autor: David Komers, www

Na toto město jsem se z celé výpravy těšil asi nejméně, ale neprávem. Philadelphia totiž patří mezi nejstarší a historicky nejcennější města USA a v americké historii hraje jednu z nejdůležitějších rolí. Bylo založeno r. 1681 Williamem Pennem, který dostal rozsáhlé území darem od krále Charlese IV. a které pojmenoval Pennsylvánie (Pennovy lesy). Město se díky své vhodné poloze velmi rychle rozrůstalo a v 18-tém století již bylo po královském Londýnu druhým největším městem britského impéria, z čehož začaly mít Britové obavy. Ty se začaly naplňovat v 70-tých letech 18-tého století a vše vyvrcholilo podepsáním Deklarace nezávislosti (Declaration of Independence) dne 4. července 1776, která definovala osamostatnění kolonií od britské nadvlády a zajišťovala připojeným státům úplnou nezávislost v rámci nově vzniklého útvaru. Vznik a vývoj celého tohoto dění probíhal právě ve Philadelphii a mezi jeho významné představitele patřili mj. Benjamin Franklin (1705-1790, duchovní otec deklarace, asi nejopěvovanější muž ve Philadelphii), George Washington (první prezident USA) a Thomas Jefferson (třetí prezident). Po tomto revolučním převratu zde byla roku 1787 sepsána i první ústava Spojených států (Constitution of United States) a Philadelphia byla do roku 1800 i prvním hlavním městem USA (následně Boston a Washington). Také zde byla ušita a poprvé zavlála americká vlajka, která měla tehdy 13 červenobílých pruhů a 13 hvězd (dle počtu členských států). Díky všem těmto událostem má město Bratrské lásky (City of Brotherly Love = Philadelhia) přízviska “Birthplace of Liberty” či “The Cradle of Democracy”. Dnes je Philadelphia pátým největším městem USA (obyvatelstvo 1.6 mil. město + 5.8 mil. periferie), architektura je směsí historie, místního folklóru, moderny a velmi četných parků. Střed města je jedním z nejudržovanějších, co jsem zatím na svých projížďkách viděl. Bohužel pověst města trpí právě svým rozlehlým okolím chudinských periferií které jsou považovány za jedny z nejnebezpečnějších na  východním pobřeží. Střed města je však pečlivě střežen a cítili jsme se zde absolutně v pohodě.

Náš den začal budíčkem v 7:00, ale po vyhlédnutí z hotelového okna jsme si ještě trošku přispali, anžto venku lilo jako z konve. Budíček jsme proto přeložili na 7:30 s tím, že pršet určitě přestane a nebo že strávíme den prohlídkou muzea. Pršet nepřestalo. Bleskově jsme proto nanosili věci do přistaveného vozu (naštěstí jsme parkovali před vchodem) a odebrali jsme se na snídani, která byla v ceně pokoje. A právě snídaně byla věcí, která nám vnesla trochu slunce do deštivého dne. Nebudu popisovat lahůdky švédského stolu, ale zkusili jsme od všeho trochu a řádně posilněni jsme se vydali na cestu. Asi po hodině volné cesty a úspěšnému vyhnutí se placenému mostu jsme se dostali do středu města a začali hledat parkoviště. Milan měl v zásobě jedno řešení a to zaparkovat u střediska motoristické organizace AAA (triple A), jejímž je členem a která je v blízkosti centra. Měli jsme štěstí, protože byla neděle, na parkovišti bylo několik volných míst a pohotovostní služba nám s upozorněním, že normálně to možné není, ale protentokrát ..., parkování povolila. Tím nám spadnul největší kámen ze srdce a mohli jsme se věnovat deštivému městu.

První jsme zamířili do Visitor Center na Liberty Place, abychom získali nějaké informace a mohli lépe plánovat cestu. Zdrželi jsme se tam asi 20 minut a po částečném oschnutí vyrazili směrem kolem místní radnice (City Hall) do historické části. Radnice je dominantou Philadelphie (kromě dvou mrakodrapů...) stavěná ve stylu Louveru v Paříži s věží vysokou 170 m na jejímž vrcholu stojí 12-ti metrová bronzová socha Williama Penna. Prošli jsme kolem ní podél Declaration House, kde Thomas Jefferson a Jacob Graff sepsali deklaraci nezávislosti až k pavilonu Liberty Bell. Tento “zvon svobody” je hlavní historickou památkou Philadelphie a dostal jméno po prvním čtení Deklarace nezávislosti, při kterém prý bil jako o život. V roce 1835 byl však při transportu rozbit a dodnes má charakteristické “nakřápnutí”. Už nezvoní. Hned za pavilonem je Independence Hall, kde byl zvon původně umístěn, s nádherným parkem. V Independence Hall kdysi probíhala velká část politického dění a v parku byla poprvé Deklarace přečtena. Tato budova je přístupná veřejnosti, což se pozná podle stometrové fronty čekajících lidí. Tam nemusíme...

To už nám přestalo pršet a my se mohli konečně naplno věnovat dýchání historie. Vydali jsme se kolem majestátní Old City Hall - US Supreme Court (nejvyšší soud US v době kdy Philadelphia byla hlavním městem), kolem Congress House (budova amerického kongresu 1790-1800) a kolem několika dalších domů věhlasných názvů, které ve mě nezanechaly žádné zvláštní vzpomínky až ke starobylé City Tavern, kde prý denně pobýval milovaný Ben Franklin. Nakoukli jsme zvědavě dovnitř toho luxusu, ale po shlédnutí vystaveného jídelního lístku jsme si budovu raději jen vyfotili a popošli kousek dále.

Další naší zastávkou bylo Visitor Center historické části. Opět jsme odebrali několikero letáčků a nakoupili něco pohledů a brožurek (i svitek s textem deklarace a malý Liberty Bell) a z informační tabule jsme se dozvěděli, že v místním volném kině promítají snímek o nezávislosti s osobitým názvem “Independence”. Strávili jsme tedy půlhodinu tam a prožívali tento příběh vyprávěny Franklinem v dobovém kostýmu. Byl to podařený kousek a my jsme při jeho sledování docela obstojně uschli. Před budovou centra je údajně velmi cenná čtyřicetimetrová zvonová věž darovaná anglickým lidem novému státu. Z pohledu na ni jsem spíše nabyl dojmu, že se anglický lid chtěl Američanům za odtržení pomstít. Nestála ani za snímek.

Zato přes ulici byla budova se zajímavějším názvem “First Bank of the United States”, která vypadala dosti zchátrale a nepřístupně. Ale byla prý první. O kousek dále jsme viděli ještě “Second Bank of U.S.”, ale to bylo to samé v bleděmodrém. Tu jsem ani nefotil, protože byla stejná...... a navíc byla až druhá. To místní Christ Church se mi zamlouval daleko více. Po několika shlédnutých amerických poloprázdných holých kostelech to byla opravdu změna. Kostel sice nebyl vyzdoben v evropských rozměrech, ale byla zde vidět alespoň snaha. Trochu mi to tu připadalo jako chodník slávy, protože u lavic byly nápisy typu “Zde seděl..... Washington, Franklin, Clinton a řada revolucionářů, kteří se sem chodili modlit za úspěch jejich “správné věci”.

To už před námi byla poslední část starého města, kterou jsme začali ve First U.S. Post Office, která kdysi patřila Benjaminu Franklinovi, kde bydlel a měl i vydavatelství svých novin “Pennsylvania Gazette”, na nichž založil svůj obchodní a politický úspěch. Hned za poštou je jeho muzeum, které se mi zdálo dosti zbytečné. Představte si zasklené díry v zemi, kde pod sklem jsou v prachu kousky cihel (asi stěny) a u toho nápisy : ložnice B. F., koupelna B. F., atd. Pak se jde do podzemí, kde je několik vystavených židlí, stůl, skříň a automatické 5x5 metrové loutkové divadlo přehrávající dějiny. Toť vše. Vyšli jsme zase na povrch a přešli kolem muzeí války a přírody do Carpenters Hall, kde se konal první kontinentální kongres r. 1774, ze kterého je uděláno opět dobové muzeum, jen tentokráte trochu bohatší. Poslední zastávkou před cestou do “naší doby” měl být hrob Bena Franklina s jeho sedící sochou na lavičce. Hrob jsme našli (spíše pamětní desku za mříží hřbitova), ale sochu ne. Zalitoval jsem, protože jsem se těšil na další cennou fotku.

Od hřbitova jsme zamířili čtvrtí moderních administrativních budov (nic moc, těším se na NY) směrem k Čínské čtvrti. Tu jsme našli docela brzy a začali se divit. Takovou směs barev, vůní, obchodů s všehomixem a jídelen s různou vizáží jsem ještě neviděl. Líbilo se mi tam. Nejvíce nás asi fascinoval obchod s rybami a kraby, protože naši kapři v rybárně vypadají trochu jinak. Po důkladné prohlídce jsme se ještě vyfotili před vstupní branou Chinatownu a v tom na nás dolehl celodenní hlad. Při hledání restaurace jsme několikráte zaváhali, ale nakonec jsme si vybrali typickou čínskou “restauraci” se třemi stolečky v místnosti asi 5x5 metrů. Chvíli jsme vybírali, opékané žáby jsme svorně zamítli a nakonec objednali nudlové polévky s plody moře (já), s rybími knedlíčky (Milan) a pravý čínský čaj. Po celodenním cestování jsme to do sebe nasoukali (bylo to I.A) a vše zapili ještě lepším čínským čajem. Pak nám už zbývalo jen zaplatit a vydat se na zpáteční cestu.

Ta vedla kolem nejvyššího mrakodrapu Liberty Place a City Hall zpět k našemu autu. Cestou jsem se ještě nechal vyfotit u LOVE Statue, s jejíž kopií jsem vyfocen r. 1991 v Monte Carlu.  Auto jsme s úlevou našli nedotčené nenechavými prsty místního podsvětí a tak po mírné reorganizaci kupících se letáčků a ostatních věcí tak, abychom se do auta vešli i my, jsme vyrazili směrem k Museum of Art, které bylo vzdáleno asi 2 míle, na což nám již pěší síly a čas nestačily. Cesta vedla opět přes volný střed města a nejdelší z místních bulvárů nazvaný, jak jinak, Benjamin Franklin Parkway.

Tato třída, vzdáleně připomínající pařížskou Champs-Elysées, zakončena již zmíněným obrovským muzeem umění je udržována v bezvadném stavu a čistotě a je vyzdobena vlajkami asi všech států světa. Samozřejmě se v nás zdvihla vlna vlastenectví a jali jsme se hledat naši státní zástavu. Našli jsme ji kousek od začátku, hned za nádhernou kašnou a po zdařilé myšce z levého pruhu do vedlejší uličky napravo jsme zaparkovali a udělali několik “vlajkových” fotek.

Pak jsme si z kruhového objezdu prohlédli Museum of Art, které bylo při naší smůle opět v rekonstrukci a začali hledat cestu vedoucí k dálnici na New York. Po jedné nezdařené zatáčce jsme se ocitli na okraji slibně vypadajícího černošského ghetta, ze kterého se nám naštěstí podařilo asi během 10-ti minut vyjet. Udělal jsem tam dvě ukázkové fotky, ale raději z auta s běžícím motorem.

Pak už jsme se dostali na onu zmíněnou Highway a po ní jeli přes město další neuvěřitelnou hodinu a půl.  Po kontrole stavu našich tělesných schránek jsme se shodli, že pro další noc dáme opět přednost motelu a začali proto vyhledávat v infocentrech u dálnic kontakty a slevové kupóny. Byla sice noc z neděle na pondělí, kdy bývá většinou všude volno, ale v pondělí měl být v New Yorku oslavován Columbus Day a vše bylo obsazeno. Po několika neúspěšných telefonátech (klidně přijeďte, ale $80/noc) jsme začali hledat motel naslepo. Zastavili jsme asi u čtyřech podél dálnice a v posledním, poblíž vesnice Edison měli volno “za lidových čtyřicet”. Podle kvality tohoto motelu byla tato cena dosti přemrštěná, ale my jsme už dále nechtěli pokoušet štěstí. Proto jsme kývli a jednu noc to v tamním hnusu vydrželi.