New York  (říjen 1999)

autor: David Komers, www

O tomto městě, které má ve znaku Big Apple (veliké jablko) jsem si myslel, že se mi bude líbit. Mýlil jsem se. Toto město je úžasné! Prostě mne uchvátilo. Nyní budu čerpat ze sestudovaných materiálů, protože jsem zde strávil jen jediný den a večer (a to pouze v Manhattanu) a tudíž nemohu vyvozovat obecné závěry. Mnohé z popisovaných rysů jsem ale i tak silně vnímal, ovlivňovaly mne a já se je snažil, většinou bez problémů, přijímat.

Ačkoliv je město nazýváno “World’s Capital”, paradoxně nikdy nebylo hlavním sídlem ani USA, ba dokonce ani státu New York. Správa tohoto po Kalifornii a Texasu třetího nejlidnatějšího státu Ameriky, zaujímajícího rozlohu více než poloviny Anglie (18 miliónů obyvatel, 47 000 čtverečních mil, 8000 jezer) bylo a je město Albany. Určitou satisfakcí pro toto ekonomicky a obchodně nejvýznamnější město na světě je zdejší sídlo vedení Organizace spojených národů. NY  byl vždy městem přistěhovalců, nově příchozích a jeho charakteristickým rysem je právě rozmanitost a svébytnost jednotlivých etnických čtvrtí. Nářečí zde prakticky není, panuje tady absolutní svoboda oblékání, chování, koexistují zde všechny myslitelné typy kultur a každý kdo chce si zde může najít takové místo k životu, jaké mu vyhovuje. Není proti nikomu zaujaté a je prohlašováno za “last all-class town in the World” (poslední město na světě, kterému jsou vlastní všechny vrstvy). Stát se příslušníkem tohoto místa (jako v ostatních velkoměstech) - Newyorčanem - prý nejde. Newyorčanem je každý, nemusí na to mít speciální zkušenosti, vzdělání a jazykové dovednosti, musí mít jen chuť žít. Pokud máte pocit, že je Vaše cesta, kultura a řeč lepší, NY není pro Vás. Pokud jste ale otevřeni přijímat a vyměňovat názory, zkušenosti a styly, není pro Vás města lepšího. Vše co člověk dovede a čím vším může být je zde dostupno v obrovském množství odstínů a tím pádem se zde všichni navzájem doplňují. Právě tato vlastnost dodává městu potřebnou dynamiku a energii viditelnou na každém kroku.

Prvním evropským vizionářem NY byl r. 1524 Giovanni da Verrazano z Florencie, jež byl polohou a členitostí uchvácen a založil zde první tábor. Protože však ze své výpravy nedovezl požadované zlato, upadl v zapomnění. V roce 1609 okolí podrobněji prozkoumal Henry Hudson (po němž je pojmenovaná západní řeka) a na jeho popud zde byla r. 1624 založena osada se stálými osadníky, kterou r. 1626 koupil i s dnešním Manhattanem za legendárních $24 holandský guvernér Peter Minuit (udělal tak jeden z nejlepších obchodů historie) a nazval ji New Amsterodam. Ze svého jmění se však neradoval do konce života, neboť ho posléze pomocí zrady svrhla britská královská flotila a dosadila na jeho místo svého guvernéra Petera Stuyvesanta, který město přejmenoval na New York. To se stalo v roce 1686 prvním městem s královským charakterem v americké kolonii, což mu zaručovalo samorozhodovací práva v místních otázkách. Během války o nezávislost zde byl inaugurován i první americký prezident George Washington.

Přistěhovalecká historie je dalším fenoménem tohoto giganta a ten jí vděčí za svoji rozlehlost. NY byl vždy nejlidnatějším městem USA. Z počátečních 30 000 obyvatel (1790, první známý údaj) se rozrůstal přes několikero silných imigračních vln. K těm nejsilnějším patřil příliv Němců a Irů v devatenáctém století, jež posílil populaci na 2.5 mil. (1890), a útěk Židů a Italů v první polovině století našeho (1940 - přes 7 mil.). Dodnes neustal pro Ameriku charakteristický příval přistěhovalců z asijských zemí, zvláště pak z Číny a Vietnamu (a já si bláhově myslel, že už jsou všichni u nás), černých Američanů z jihu, Jihoameričanů a obyvatel z Karibských ostrovů. Město se samozřejmě začalo dělit na části charakteristické pro danou skupinu lidí a ty byly diametrálně odlišné od částí ostatních (klasické příklady Chinatown, Soho, Bronx), které jsou však silně pospojovány jinde těžko hledatelným řetězem lidí. Dnes je město NY rozděleno na pět hlavních částí: Nejlidnatější jsou Brooklyn a Queens, za nimi následují Manhattan, Bronx a Staten Island (největší rozlohou, ale s nejmenší hustotou osídlení). Jen v těchto pěti teritoriích (300 čtverečních mil) žije kolem 8 miliónů obyvatel, celá NY Metropolitan Area má odhadovaných 18 000 000 lidí, což toto město řadí, co se populace týče na druhou příčku  ve světovém měřítku hned za Mexico City s 24 mil. (Tokio má nyní již 27 mili. obyvatel - poz. ra)

S takovýmto množstvím lidí jsou již tušitelné problémy s dopravou. Město se však pyšní údajně nejpropracovanější osobní dopravou na světě. Nejrychlejší je podle očekávání místní metro. O mých zkušenostech budu psát později, teď jen nadhodím, že “krtek” projíždí 373 km tras, staví v 741 stanicích, denně převeze 5.1 milionu cestujících, což dává ročně hodně přes miliardu přepravených. Pozemní dopravu zde umožňuje 65 mostů, 18 tunelů, hustý síť autobusů a ve večerních hodinách neuvěřitelná spousta klasických žlutých taxíků (jenom centrum obsluhuje legálních 12 000 vozů). Jelikož je NY město na vodě (Manhattan, Staten Island, jsou samostatné ostrovy, Brooklyn a Queens součásti ostrova Long Island a Bronx je poloostrov), není zanedbatelná ani lodní doprava. Dříve byla cesta lodí jedinou možností jak se dostat přes oceán. 1200 km (?) pobřeží s přístavní kapacitou 400 velkých lodí a ideální poloha (otevřená cesta do Evropy, mexického zálivu, na sever k Bostonu, po řece Hudson do vnitrozemí, či průplav k Chicagu a Detroitu) zaručovala vždy městu příliv nových sil a zboží po moři. Díky tomuto obrovskému přístavu doplněnému třemi obřími letišti (JFK, La Guardia, Newark) a spoustou okolních, menších, je z New Yorku největší osobní stanice i překladiště zboží na světě. V NY se dnes osobní lodní doprava využívá zejména k turistickým výletům na ostrovy Liberty a Ellis a okružním jízdám.  Mezi Manhattanem  a Staten Islandem je pravidelná lodní doprava (ferry). Okružní jízdy si může člověk vychutnat i ze soukromého letadélka či helikoptéry. NY je také jedno z mála amerických měst, které si můžete užít cestou pěšky, protože centrum města (rozuměj jižní část Manhattanu a Central Park) je docela celistvá a všude se je na co dívat.

Po ekonomické stránce je Big Apple mohutnější než některé samostatné a svrchované státy světa (nemusíme chodit daleko). Avšak v této oblasti, více než ve které další, jsou zřetelné vedle sebe existující protiklady. Sídlo zde má veliké množství mamutích koncernů a firem, uzavírají se zde miliardové obchody, místní burza je jedna z nejprestižnějších na světě, žijí zde velmi bohatí lidé ... ale také armáda těch nejchudších vrstev, mezi nimi vyrůstající centra zločineckých band a narkomafií. Na jedné straně jsou paláce Wall Street a mrakodrapy jižního Manhattanu, na druhé papírové a plechové přístřešky černošských ghett v Harlemu (sever Manhattanu). Navzdory těmto propastným rozdílům (a jistě i díky dobře organizované policii) je centrální NY považován za jedno z nejbezpečnějších velkoměst Ameriky. Pro návštěvníka může být nádherný, fascinující, nudný, vzrušující, nebo samozřejmě i nebezpečný, ale ponejvíce to záleží na tom kde a kdy se člověk zrovna nachází.

Úzce spjatá s ekonomickou úspěšností je i architektura, která odráží sílu místního byznysu v modernosti. Většina z místních mrakodrapů se pyšní jmény obřích nadnárodních koncernů (Chrysler, AT&T, CitiCorp, Pan American, Ford, CBS, IBM, General Motors, atd.) a svá architektonicky zajímavá centra zde vystavěli mnozí miliardáři (Rockefeller Center - v létě zahrada, v zimě veřejné kluziště, zlato-mramorová Trump Tower s  pětadvacetimetrovým vodopádem uvnitř budovy). Vzhledem k jedinečné koncentraci mrakodrapů doplněných o mohutné mosty spojující jednotlivé ostrovy je NY městem neopakovatelných vyhlídek, prý nejkrásnějších z nízko letící helikoptéry. V noci se pak jeho střed mění na svítící moře pop-artového umění zvaného neon osvětlujícího nejen světoznámou Broadway, ale i většinu ulic Manhattanu. Kromě takto se projevujícího umění moderního je NY i místem světoznámých muzeí (Guggenheimova obrazárna, Metropolitam Museum of Art), vyhlášených škol (University of Columbia) a knihoven (NY Public Library - největší veřejná knihovna světa).
  Po opět trochu obšírnějším úvodu mohu líčit své zážitky. Bohužel musím začít motelem, který byl opravdu jeden z nejhorších, v jakém jsem kdy přenocoval. Naštěstí jsme po probuzení, sklence kávy a několika sušenkách vyrazili co nejrychleji na cestu. Asi po půl hodině jsme po nádherné (leč placené) dálnici dorazili na dohled NY. Už příjezd na předměstí byl uchvacující, neboť z ranní mlhy v dálce vystupovaly pouze vrcholky mrakodrapů Twin Towers. Očekávali jsme kruté zácpy ve městě, ale naštěstí jsme se mýlili. Bylo to možná způsobeno svátkem Columbus Day, který se ten den oslavoval, doprava byla plynulá a zůstala tak i po zbytek dne s výjimkou odpolední páté hodiny. Ta nás ovšem netrápila. Po projetí New Jersey jsme Holland tunelem podjeli Hudson River a vyjeli na Manhattanu. Náš plán (později se ukázal téměř geniální) parkovat v Brooklynu jsme hodlali dodržet a proto jsme bez zbytečných zastávek dorazili na Brooklynský most po kterém jsme přejeli East River a po několika minutách našli podzemní garáže, ve kterých jsme za lidových $12 auto nechali celý den. Styl parkování zde byl odlišný než jinde, protože jsme byli na začátku požádáni o klíčky od vozu. Na naše zvědavé otázky nám bylo odpovězeno, že auto bude celý den pod dozorem, otevřeno a několikráte se s ním bude i popojíždět, aby se do garáže vešlo aut co nejvíce. Strach o věci a vybavení v nás zapracoval a tak jsme jen namátkou zkusili vedle stojící luxusní limuzínu. Světe div se, opravdu byla otevřená. S malou dušičkou jsme si sbalili potřebné věci (já zcela vše, včetně spacáku) a vystoupili na povrch.

Obtěžkán asi čtvrtmetrákovou taškou, se kterou jsem večer musel odcestovat do Knoxvillu jsem začal hledat místo, odkud bych mohl poprvé vyfotit vysněné panorama Manhattanu z Brooklynu. Protože jsme parkovali blok od břehu, tak to nebylo příliš obtížné a moje dušička měla pokoj. Pro cestu do Manhattanu jsme původně zamýšleli využít místní MHD, ale při pohledu na Brooklyn Bridge jsme si to ihned rozmysleli. Za Milanův ostříží zrak, který v dálce na mostě objevil cestu pro pěší vystupující asi pět metrů nad silnicí pro auta, jsem mu dodnes zavázán, protože tato vzpomínka by mi na NY velmi chyběla. Snadno jsme pak našli schody k oné “pěšince”, která byla cca pět metrů široká a po které se lidé v klidu procházeli, běhali, nebo jezdili na kolech či kolečkových bruslích. Přechod Brooklynského mostu bych přál opravdu každému, protože lepší příchod do tohoto nádherného města jsem si nemohl ani vysnít. Vycházející slunce, na jedné straně v dálce socha Svobody a mrakodrapy jižního Manhattanu, na straně druhé Empire State Building, Chrysler Building a severnější Manhattan Bridge.

Při vlastním vstupu do Manhattanu nás přivítal obří 20 x 20 metrů billboard (nebo jak se to řekne správně česky...) známé NYPD (New York Police Department), který nás lákal ke vstupu do činné služby městu. Došli jsme až do malého parku u místní City Hall a zde si poprvé odpočinuli a naplánovali cestu. Měl jsem před sebou dilema, jestli jet přímo na autobusové nádraží Greyhound, koupit lístek a uložit věci do úschovny, čímž bych ovšem přišel o část i tak dosti nabitého dne, nebo se s mým závažím, zdaleka převyšujícím povinou zátěž při branném cvičení naší školy, táhnout dále. Uvědomil jsem si, že co neudělám hned, to už nestihnu a tak jsem s bagáží a Milanem (ten se nesl naštěstí sám) vyrazil kolem novogotické kaple svatého Pavla a magicky černého Millenium Hiltonu k World Trade Center, kancelářskému centru jehož dominantami jsou Twin Towers, dvě nejvyšší budovy NY. 107. patro jedné z budov slouží jako stálá rozhledna s možností promenády po střeše tohoto 110-ti patrového monstra (411 m, nepočítaje televizní anténu druhé budovy).
  Nahlédli jsme dovnitř vstupní haly na docela přijatelný zástup lidí, ale jelikož mě lákala rozhledna na ESB tak jsme tento špás vynechali. Potom jsme se několika malými uličkami dostali až na nejjižnější cíp Manhattanu tvořený Historic Battery Parkem, který je pojmenovaný podle místní pevnosti se střílnami dříve bránícími vody Upper New York Bay. Dnes se v ní už prodávají pouze lístky na plavbu k ostrůvkům Liberty a Ellis Islands. Bez zaváhání jsem k ní zamířil, jsa přemlouván Milanem k návštěvě Chinatownu, Little Italy a přilehlých míst. Protože oba výlety byly zhruba stejně časově náročné, dali jsme si sraz za 3 hodinky a rozdělili se. Za neuvěřitelných 10 minut (ve frontě bylo cca 200 lidí) jsem měl v ruce lístek a řadil se u nástupního mola. Loď na zmíněné ostrovy odplouvá co 20 minut, takže jsem se zanedlouho (jako jeden z prvních s nejlepším výhledem) nalodil. Čekání u mola nám zpříjemňovali černošští akrobaté předvádějící neuvěřitelné kousky a jejich hadí muž. Po vystoupení samozřejmě žádali o peněžitý příspěvek a tu se i mému srdci zželelo a přihodil jsem dolárek (to vystoupení za to opravdu stálo!).

Po nalodění jsme již vypluli na ostrůvky. Cesta trvá k Liberty Island čtvrt hodiny a za tu dobu jsem měl vykroucený krk, protože jsem nevěděl, jestli se mám dívat na blížící se sochu Svobody, nebo na vzdalující se New York. Obloha bez mráčku a sluníčko dávaly ty nejlepší předpoklady k vytvoření několika desítek fotek. Po přistání na Liberty Islandu už bylo jen na chuti dotyčného jak dlouho se zde zdrží a kterým tranzitem pojede dále. Hned na první pohled zblízka tato “Grand Lady” - vznešená dáma budí respekt nejen svou velikostí, ale i nezvyklou zelinkavou barvou (nevím proč zrovna mě, patriotovi od Zelené brány, to připadalo nezvyklé). Tento symbol miliónů imigrantů, stvořený Francouzem Augustem Bartholdim, byl extravagantním darem francouzského lidu nově vzniknuvšímu státu. Socha byla po přepravě lodí přes oceán postavena na své místo v roce 1885.  První jsem samozřejmě sochu obešel, prohlédl si malý, ale nádherný svěže zelený park okolo, seznámil se s “náhodně” kolemjdoucími Japonkami, které jsem požádal o zvěčnění s Lady Liberty a s panoramatem NY (za stejnou protislužbu) a po mírném odpočinku a rozjímání se zařadil do fronty na podstavec. Po hodinovém čekání a nepříjemné kontrole mého “příručního” zavazadla jsem byl časem donucen se otočit a vypochodovat ven směrem k lodi. Nedostal jsem se sice do přístupné koruny (fronta tak na půl dne), ani do soklu, ba ani na hvězdicovou podezdívku, ale i tak ve mě tato cesta zanechala nádherné vzpomínky.

Další zastávkou na cestě lodí byl Ellis Island. U tohoto ostrova dříve přistávaly všechny zámořské lodi s imigranty a ti zde byli podrobováni pohovorům a teprve po několika dnech byli převáženi na pevninu. Vše o zdejším ostrovu je popsáno v místním muzeu a k prohlídce jsou i bývalé ubytovny. Na ostrově jsem však ani nevystoupil z lodi a nechal se převézt zpátky do NY.  Zbývající čas do srazu s Milanem jsem využil k procházce po Battery parku a po břehu moře. Docela mne překvapila čistota vody, která je v tomto velkoměstě opravdu průzračná a nedělalo by mi větší potíže se v ní vykoupat. Při procházce parkem jsem měl více času sledovat i místní obyvatele, kteří byli všech národností, ras i zjevů. Bylo zde, jako na každém turisticky významném místě i množství (výhradně černých) prodavačů triček, mikin, brýlí Oakley a Ray- Ban, zaručeně pravých hodinek Rolex a ostatních cerepetiček, čehož jsem za všudypřítomného smlouvání také využil. Prostředí bych tady nazval velice příjemným a pohodovým, prostým strachu o svůj drahocenný život (spíš tady chtějí člověka ouvexlovat). Lidé zde poposedávali na lavičkách, polehávali na trávě, obědvali, čí jen tak plkali.

Přesně včas dorazil Milan a po chvíli vzájemného předávání informací jsme se vydali k autobusové stanici, protože jsem svého zavazadla měl plný .... plná záda. Prošli jsme kolem antické budovy Smithsonianova afrického muzea a dostali se na počátek Broadwaye. Tam jsem zažil šok první. Takovou koncentraci stánků, obchůdků, beden a všemožného zboží mohou naši Vietnamští zásobovači jen závidět. Co mě ale udivilo nejvíce, že narozdíl od našich končin zde nakupovaly i velice snobsky vypadající dámy, patrně si odskočivší od svých úřednických povinností z blízkých administrativních budov. Toto město asi opravdu nemá předsudky.... Já jsem také neodolal a nakoupil automobilové suvenýry pro naše nejmenší. Ve středu tohoto mumraje jsem si všimnul povědomého nápisu na stěně jedné z budov křižující ulice: “Wall Street”. Tam jsem zažil šok druhý. Finanční pupek světa jsem si představoval trochu jinak. Rozkopaná úzká ulička, zvenčí omšelé mohutné výškové stavby (ovšem zevnitř vykládané zlatem) a naproti tomu omšelý Trinity Church. Ze zvědavosti jsme po Wall Streetu obešli jeden blok, prohlédli si budovu NY Stock Exchange, ale nenašli jsme nic, na co by se dalo vzpomínat. Tak jsme se vrátili zpátky na Broadway, minuli několik stánků s hot-dogy a sandwichi (dostal jsem už hlad, ale touha odložit zavazadlo byla silnější) a vstoupili podruhé na City Hall Plazza, kde byla jedna z několika set zastávek místní Subway.
  Vstup do metra byl šok třetí a pro mě zcela výjimečný. V kriminále jsem totiž ještě nikdy nebyl! Vchod byl od perónu nástupiště oddělen mohutnou mříží, mříží byl chráněn i prodavač, od kterého jsme si koupili za $1.5 žeton na vstup (jednotné jízdné kamkoliv) a přes točivá mřížová vrata jsme se za onen žeton dostali i ke graffiti poznamenanému metru. Skladba lidí opět odpovídala charakteru města: jeli s námi studenti, černoši, byznysmani, matky s dětmi, Japonci i důchodci. A všichni bez problémů. Asi po desetiminutové jízdě jsme vystoupili na Times Square, chvíli si poslechli černého “klasika” hrajícího v metru na saxofon (přesně jako v brakových filmech z New Yorku) a vystoupili na povrch.

Předchozí šoky vystřídalo opět nadšení. Takovou záplavu neonů (svítících zatím jen z části) jsem ještě neviděl. Křižovatku Broadwaye a Times Square (41th St.) jsem si ihned zafixoval v paměti. Za následujícím blokem již bylo kýžené nádraží na kterém jsem získal “one way ticket” do Knoxvillu a konečně odložil tašku v úschovně.  Pozdně odpolední putování po středním Manhattanu mohu nazvat spíše procházkou, protože jsme před sebou neměli žádný přesný cíl kromě mnou kýžené večerní návštěvy ESB.

Nejdříve jsme se zastavili v nedaleké prodejně vyhlídkových jízd Double-Deckerem, kde jsme získali mapku s pamětihodnostmi, a po 8th Ave zamířili k Central Parku, kde mělo být oficiální newyorské Visit Centrum. To jsme však našli v rekonstrukci s odkazem na jiné v blízkosti, ke kterému jsme dorazili pět minut po páté, zavírací, hodině. Smůla. Tak jsme si alespoň prohlédli Columbus Circle se sochou zmíněného mořeplavce a po hranici Central Parku jsme popošli k 6th Ave. Central Park na mě nijak nezapůsobil, protože z kraje jsou cestičky ohraničeny drátěným plotem a dál jsem již neměl čas zajít. Trochu mne to mrzí, protože tato vyhlášená přesně obdélníková (2.5 x 0.5 míle) zelená zóna klidu s výhledem na panorama mrakodrapů vyčnívajících nad stromy je prý úžasná. Je tam prostor pro odpočinek, pikniky, jogging i všemožné ostatní druhy sportů včetně zimního bruslení. Central Park jsme opustili na hranici 7th Ave a po ní a po Broadwayi jsme se blížili k ESB. Volba trasy mne také mrzí, protože po sousední 6th Ave bychom prošli přes nádherný Rockefeller Center Plazza s jeho ústřední zlatou sochou Prométhea (což jsem nevěděl). Tento náměstí tvořící blok budov se prý také řadí k největším atrakcím města.

To jsme již ale přicházeli ke zmíněnému Empire State Building (5th Ave. & 34th St.) a já byl již myšlenkami v oblacích. Tento světoznámý symbol New Yorku, kterému se může popularitou rovnat snad jen Socha Svobody byl dokončen r. 1931 a se svými 102 patry (443 m s anténou) byl přes půl století nejvyšší budovou světa. Dnes není díky Twin Towers ani nejvyšší budovou NY, ale jeho zajímavost díky historii neklesá. Pod ním jsem se rozloučil s Milanem, popřáli jsme si vzájemně šťastnou cestu a já si šel vystát další frontu na lístek. Kolem půl sedmé mě již poslední, třetí výtah vyvážel do vyhlídkového 86-tého patra (102. bylo bohužel zavřené).

Na to, co jsem uviděl na ochozu asi jen tak nezapomenu, protože výhled na Manhattan osvícený zapadajícím sluncem je opravdu něco úžasného. Zařadil jsem se mezi ostatní turisty a fotil zprvu oranžové, pak krvavě červené, šedomodré a nakonec černé svítící město obrovských rozměrů. Zvláště po západu slunce jsem si uvědomil rozlohu tohoto města, neboť při výborné viditelnosti, která byla, jsem viděl osvícený barevný koberec až k horizontu na všechny strany. Kromě pohledu na věže World Trade Center mě zaujal hlavně nedaleko stojící mrakodrap Chrysler (vystavěn v roce 1930 a asi půl roku před dokončením ESB byl nejvyšší budovou světa) a neznámý zlatě zářící kostel stojící někde u Madison Square Parku. Nebylo ani příliš větrno, takže jsem nahoře pozoroval a rozjímal téměř dvě hodiny a dodnes nevím, co jsem tam tak dlouho dělal. Nakonec jsem zakoupil brožurku která mi scházela a vydal se dolů.

Po východu z ESB jsem byl ohromen množstvím, teď již naplno žhnoucích neónů. Prošel jsem několik uliček, z dálky si prohlédl Flatiron Bld. (žehličková budova tvaru úzkého trojúhelníku, na Broadwayi) a kulatou budovu Madison Square Garden s nejznámějším boxerským ringem, a po Broadwayi se vracel k autobusu. Noční procházka touto ulicí byl také jeden z obrovských zážitků, neboť právě v této části (ulice prochází celým Manhattanem šikmo od jihu k severu) se soustřeďuje noční život. Prý zde existuje asi 150 malých divadel, několik velikých, mnoho klasických i moderních baletů a nespočetně kin. Život zde zjevně teprve začínal, protože lidí stále přibývalo, ulice byly plné žlutých taxíků Yellow Cab (tipoval bych to na každé třetí auto) a obchodníci ještě samozřejmě nezavírali. Zatímco ve dne je město zřetelně “černější”, v noci bylo na ulici podstatná většina bílých, či turistů.

Po příchodu ke Greyhound Station jsem pocítil nutnost doplnit síly, neb jsem celý den žil a tělo zásoboval jen z několika banánů a čokoládových tyčinek. New York je sice známý i jako kulinářské centrum (jen v Manhattanu je asi 15 000 jídelen a restaurací) a prý neexistuje jídlo, které byste zde nedostali (hlavně mořské potvory jsou zde čerstvé a levné), ale já už jsem byl tak ušlý a hlad mě přepadl tak náhle, že jsem zapadl do nejbližšího Macka a dal si BigMac menu s prémiovým cheeseburgerem. Po spořádání této porcičky jsem se ještě lehce prošel po Times Square. Vrátil jsem se proto ke Greyhoundům, poslední pohled věnoval svítícímu nároží Broadwaye a šel si pro věci a posléze na nástupiště č. 73.  Pozorování okolního ruchu, ačkoliv byl všední den, mě utvrdilo v tom, že NY je plný života nejen ve dne, ale i v noci, že je to město celodenní zábavy, nikdy nespí a dokáže každému otevřenému člověku nabídnout vše, co žádá. Při odjezdu z nádraží mě utkvěl v paměti slogan na jednom z okolních billboardů: BIG  APPLE  BELONGS  TO  YOU  TOO !!!