ISO2MAC852Bez diakritikyEmailMalá domuVytvor si trasu dle vlastních kriteriíMapy míst kdekoli v USA

Zpět na mapu
Seznam autorů


Vyber stát:   

Sponzor stránky
Naše Rock Machiny pod největším stromem na světě.Kings Canyon a Sequoia NP (California)

text a foto: Radovan Kunc

Americký jihozápad. Obrovský kus země mezi pobřežím Pacifiku a Skalistými horami. Téměř na dohled oceánu vyrůstá k obloze více jak čtyři tisíce metrů vysoká žulová hradba Sierry Nevady. Před stovkami tisíc let vysoko v těchto horách ledovec obrovským tlakem ohlazoval skalní monolity a odkrajoval kusy hor, aby lidem, přicházejícím po jeho ústupu připravil dech beroucí podívanou. Za horami směrem na východ se rozprostírá rozsáhlá Coloradská náhorní plošina. Tady na dně pradávného moře, po věky věků, pomalu a neúnavně modelovaly voda, vítr a mráz povrch mohutných pískovcových vrstev, aby tak společně daly vzniknout monumentům, jejichž tvary, velikost a krása nemají jinde na světě obdoby. V zemi kaňonů a kamenných divů člověk může všemi smysly vnímat tikot geologických hodin, které zde nezvratně odměřují čas po stovky milionů let.

Po zásluze na tomto území leží desítky národních parků a chráněných oblastí. Nebylo tomu však vždycky. Před sto padesáti lety zdejší země úpěla pod koly vozů nových osadníků. Všude kolem bylo to, co hledali. Půda, kterou stačilo jen brát. Lidé byli odhodláni zkrotit Ameriku a cítili se k tomu předurčeni osudem. Zůstávala však po nich poničená zem. V horách se těžilo zlato, z prérií mizela stáda bizonů a v tichých sekvojových hájích duněly sekery chtivých dřevorubců. Přírodní divy byly ohroženy. Náhle se však zrodilo hnutí, vedené ideou, jak přírodní skvosty zachovat. Žádná těžba, ale ochrana. Nápad to byl zdánlivě neuskutečnitelný, ale právě takové mívají naději na úspěch. Odvážná myšlenka padla na úrodnou půdu a volání jednotlivců bylo vyslyšeno. V roce 1872 vznikl na obrovské ploše wyomingské divočiny první národní park, Yellowstone. A po něm následovaly Sequoia a Yosemite v Kalifornii, Grand Canyon v Arizoně a další. Dnes po celých Spojených státech existuje systém národních parků, kde můžou všichni pozorovat a vnímat přírodu stejně, jako průkopníci před více než jedním stoletím.

Vydejte se spolu s námi na velkou cestu na jihozápad Spojených států. Ve dvanácti pokračováních vám představíme dvanáct národních parků. Každý z nich je jedinečný a neopakovatelný a vy se stanete svědky objevování jejich krás.

„Když jsem vstoupil do této vznešené divočiny, den už téměř končil. Stromy s červeným, žhnoucím vzezřením se zdály být tiché a zamyšlené, jako by vědomě čekaly na sluneční paprsky dalšího rána. A já jsem zvolna procházel mezi nimi, stižený úctou a bázní.“

Tato slova pronesl John Muir, přírodovědec a spisovatel, který se nejvíce zasloužil o poznání Sierry Nevady a vyhlášení národních parků Sequoia a Yosemite. Když se v minulém století začaly na svazích hor těžit obří sekvoje, byl první, kdo pozvedl svůj hlas na jejich ochranu. Pro svoji ideu získal brzy podporu širokých vrstev obyvatel žijících v údolí pod horami. Důvody ochrany byly různé. Jedni chtěli  chránit zdroje   vody před znečištěním a druzí především zachovat obří stromy. Myšlenka, že by se měla chránit krajina pro její krásu a rekreační hodnotu, byla tenkrát ještě příliš ojedinělá a doba pro ni ještě nedozrála.

Úsilí ochránců přineslo své plody, a tak v roce 1890 byly téměř současně vyhlášeny národní parky Sequoia a General Grant. Postupem doby byly stále rozšiřovány, a když v roce 1940 vznikl národní park Kings Canyon, byl k němu připojen i General Grant. Oba národní parky, Seqouia a Kings Canyon, spolu sousedí a tvoří přísně chráněnou oblast, která měří sto deset kilometrů od jihu na sever a šedesát od západu na východ. Parky chrání nejenom háje sekvojí, ale i unikátní vysokohorskou divočinu Sierry Nevady. Od roku 1943 mají oba parky společnou správu, a to je důvod, proč je představujeme současně.

Východiskem pro návštěvu parků jsou města Fresno nebo Visalia, podle toho jestli přijíždíte ze severozápadu od San Francisca nebo od jihu z Los Angeles. Města leží v rozsáhlém Údolí svatého Jáchyma, které je hlavní zemědělskou oblastí Kalifornie. Do nekonečna se zde táhnou vinice a plantáže pomerančů, meruněk, rajčat a nevím čeho ještě dál. Půda je zde nevídaně úrodná, slunce svítí celý rok a voda na zavlažování je přiváděna z hor stovky mil dlouhými kanály. Dokud bude Sierra každou zimu, tak jako tomu bylo doposud, pokryta metry sněhu, který na jaře ve formě vody naplní údolní nádrže, budou farmáři v San Joaquin Valley prožívat dobré časy.

My jsme však sem nepřijeli na zemědělskou exkurzi a náš minibus Ford Wagon stoupá slunečným říjnovým ránem do hor. Podhorské pastviny, spálené letním žárem, necháváme za sebou a vjíždíme do pásma lesů. S přibývající výškou jsou dubové háje brzy vystřídány borovicemi, cedry, jedlemi a smrky. Cedule ohlašuje blížící se vstup do Národního parku Kings Canyon. Vtom prudce brzdíme a zastavujeme na krajnici. Hned vedle silnice se přímo nad námi tyčí k nebi něco, co zpočátku nejsme schopni smysly pochopit. Obrovský strom s oranžovohnědým kmenem o průměru šest metrů více než dvojnásobně přesahuje všechny okolní stromy. Z ničím nestíněné koruny obra vyrůstají větve, tlusté jako kmeny vzrostlých stromů. Hledíme na obří sekvoji, která přímo na hranici parku vítá návštěvníky jako vyslanec říše obrů.

Alta Peak (3415 m) vyrůstá k obloze uprostřed vysokohorské divočiny.U budky rangerů platíme vstupné do parku a pokračujeme dál, k sekvojovému háji Grant Grove. Sekvoje, jejichž správný botanický název zní sekvojovec obří, rostou jen v několika lokalitách. Těchto jednotlivých hájů je celkem sedmdesát pět a dohromady zaujímají plochu téměř patnácti tisíc hektarů. A všechny najdeme na západních svazích Sierry Nevady v nadmořské výšce od 1500 do 2200 metrů. Nikde jinde na Zemi ve volné přírodě nerostou. Před šedesáti miliony let byly rozšířeny mnohem více, ale v důsledku příchodu suchého klimatu asi před dvěma a půl milionem let ustoupily na svahy Sierry Nevady.

Po chvíli jízdy zastavujeme ve stínu obrů v Grant Grove. Okolo nás rostou desítky velikánů. Stezka nás zavádí k majestátnímu stromu, podle kterého se celá oblast jmenuje. Třetí největší strom na světě, Generál Grant, nesoucí jméno hrdiny války Severu proti Jihu, tady stojí již od počátku našeho letopočtu. Je 81,5 metru vysoký, jeho průměr je 12,3 metru a obvod činí 32,8 metru. K jeho obejmutí by bylo potřeba osmnácti mužů. Co se týče průměru a obvodu kmene, neroste nikde na světě strom, který by se mu mohl rovnat. Kůra Generála Granta, stejně jako kůra okolních gigantů, nese stopy ohně. U největších stromů je až 90 cm silná a dovede ochránit strom i při těch nejničivějších lesních požárech, které promění v popel vše ostatní kolem. Některé sekvoje mají vyhořelé dutiny uvnitř kmene, ale strom roste dál.

Požáry jsou pro existenci obřích sekvojí nezbytné. Okolí stromů je zbaveno podrostu a v popelem zúrodněné půdě může semínko snadno vyklíčit. Této skutečnosti je si vědoma i správa parku a provádí takzvané řízené požáry. Pod dohledem hasičů hoří podrost a malé stromy. Doutnající spadané jehličí se mění na živiny bohatý substrát, připravený přijmout semena. O to se postarají obvykle veverky, které se semeny sekvojí živí. Ohlodávají šišky o velikosti slepičího vejce a tisíce semínek se přitom snášejí do úrodné půdy. Tajemství dlouhověkosti sekvojí je kromě silné nehořlavé kůry také v chemikálii zvané tanin, kterou strom produkuje. Ta spolehlivě zahubí jakýkoliv hmyz, který by chtěl na sekvoji cizopasit. Pokud pomineme onu nedlouhou dobu, kdy pilám dřevorubců padla zhruba čtvrtina obřích sekvojí, lze tvrdit, že nejčastější příčinou záhuby stromu je on sám. Sekvoje obvykle končí  svůj  předlouhý život    zhroucením
vlivem vlastní hmotnosti.  Vědci  předpokládají, že nejstarší obří sekvoje se dožívají více než tří tisíc let. Z tohoto pohledu je Generál Grant se svými dvěma tisíci let ještě mladík. Pokud se nepřihodí nějaká přírodní katastrofa, může se lidstvo těšit na nové rekordy.

Prohlídku sekvojového háje končíme u Padlého monarchy. Je to dutý zřícený kmen s bohatou historií. Nejdříve, ještě před příchodem bělochů, jej používali Indiáni jako úkryt při svých loveckých výpravách. Pak sloužil jako příbytek lesních dělníků, posléze jako salon pro první návštěvníky a nakonec jako stáj pro koně kavaleristů, kteří měli na starost ochranu nově vyhlášeného národního parku.

Národní park Kings Canyon to nejsou jenom obří sekvoje v háji Grant Grove. Jádro parku je tvořeno dva a půl tisíce metrů hlubokým kaňonem řeky Kings River. Ohlazené žulové stěny údolí, jehož profil ve tvaru písmene U neomylně vypovídá o působení ohromných sil ledovce, se strmě zdvihají k vrcholům vysokým přes tři tisíce metrů. Aby se někdo dostal na dno kaňonu, musí absolvovat divokou jízdu nad propastmi se spoustami zatáček a s nohou stále na brzdě. Tento odlehlý kout uprostřed Sierry Nevady vyhledávají především milovníci samoty a krás horských scenerií. A přitom mnoho nechybělo a celé údolí bylo zatopeno vodami gigantické přehrady. Naštěstí však zvítězil lidský rozum a šílené plány, jak navždy zničit tento divoký ráj, zůstaly jen na stolech megalomanií stižených architektů.

Poblíž Grant Grove je také Visitor Center, návštěvnické centrum Národního parku Kings Canyon, kde se lze dozvědět celou historii parku a také informace o pobytu v parku. V přilehlém obchodě kupujeme plynové bomby, které jsme si letadlem nemohli přivézt, ještě pár fotek z vyhlídek, ale nás to už táhne jinam. Dnes totiž máme v plánu prohlédnout si to nejlepší z Národního parku Sequoia v sedle našich „bejků“, které s sebou vláčíme až ze samého středu starého kontinentu.

Mount Whitney od východu.Naše túra se určitě protáhne až do večera, a tak stavíme stany. Kemp Lodgepole, ležící v nadmořské výšce přes dva tisíce metrů po obou březích horské bystřiny Kaweah River, je velmi slušně vybaven. Kromě obchodu, sprch a prádelny je tady především návštěvnické centrum Národního parku Sequoia. Tady se dozvídáme dvě důležité informace. Ta hlavní je, že v noci chodí do kempu medvědi a shánějí jídlo. Pokud něco zavětří, jsou ochotni se podívat třeba i do stanu. K jejich speciálním dovednostem patří umění otvírat auta. Stačí nechat v kufru jedinou konzervu nebo třeba jen zubní pastu a medvěd to zvětří. Strčí drápy za vrchní okraj dveří a ohne celé okénko dolů. Po vytáhnutí zadních sedadel se už bez problému probourá do kufru. Ukořistěnou potravu spořádá hned u auta a nenechá se rušit ani lidmi, kteří v marné snaze ho zaplašit tlučou hrnci o sebe. Zní to jako myslivecká latina, ale takto otevřené auto jsem viděl na vlastní oči. Vylomené okénko i s rámem, vytažená a rozsápaná sedačka, promáčknutá střecha, všude kolem odpadky a jako koruna všeho neuvěřitelně velké medvědí lejno jako výraz spokojenosti nad snědenou večeří. Proti medvědům se ukázalo jako   účinné jediné opatření, a to svědomitě vyklidit všechny potraviny, hygienické potřeby, papíry i prázdné láhve od vody z auta a stanu a uložit je do speciálních železných beden, které stojí v kempu u každého místa pro stany.

Další informace, kterou se dozvídáme od rangerů ve Visitor Centru, se týká jízdy na kole na území parku. Kolo se může pohybovat jedině po silnicích a zpevněných cestách. Vjezd na jakoukoliv stezku je zapovězen. Dneska nám to však vůbec nevadí. Jednak v tomto horském parku už je po sezoně, takže těch pár aut, která potkáme, klidně přežijeme, a pak předem víme, že ta nejzajímavější místa, která chceme navštívit, jsou zpřístupněna asfaltovou silnicí.

Na tomto místě je dobré se zmínit o naprosté závislosti americké civilizace na automobilu. Kdyby v USA došel benzin, nastane okamžitý kolaps všeho. Můžete namítnout, že vážné problémy by nastaly téměř všude na světě. Spojené státy by však zkolabovaly jako první. Tam totiž automobil používají místo nohou. Američan nasedne do auta, i když jede na nákup na druhou stranu ulice. Procházející se lidé v ulicích měst jsou tak vzácnou výjimkou, že všechna auta je zdraví a troubí na ně. Automobil se stal synonymem životního stylu a většina Američanů je proto obézních a to tak, že hodně. Do přírody a speciálně do národních parků jezdí jen   malá část  Američanů. Ale i u nich je potvrzeno, že málokdo se od auta vzdálí na více než sto kroků. V národních parcích se s touto skutečností počítá. Asfaltové silnice dovedou návštěvníka na místa, odkud jsou nejkrásnější výhledy a kde se dělají ty nejlepší fotografie. Ve Visitor Centru pak shlédnou krátký film o parku a můžou jet dál. Jejich zážitky jsou však na úrovni člověka, jemuž dali prohlédnout obrázkovou knížku, zakoupenou v parku. Neví nic o bolesti nohou při celodenních túrách. Neví nic o dalekém výhledu z vrcholku hory, kam už silnice nevede. Neví nic o kouzlu noci, strávené pod hvězdami. Neví prostě nic.

Tito dřevění senátoři přestáli už řadu předvolebních bojů.Konečně už sedíme na kolech a všemi smysly vychutnáváme to, kvůli čemu jsme sem přijeli. Šlapeme horským pralesem, stromy kolem nás zvolna defilují a my můžeme obdivovat každou maličkost. Po šesti kilometrech mírného stoupání přijíždíme k nejznámějšímu sekvojovému háji, jenž nese příhodné jméno Giant Forest, Prales obrů. Odbočujeme na úzkou asfaltovou stezku a po několika desítkách metrů stojíme před největším živoucím organismem na světě, obří sekvojí Generál Sherman, pojmenovanou podle dalšího hrdiny občanské války. Zíráme na něj užasle, ale jeho opravdové rozměry si uvědomujeme, až když u paty stromu spatříme člověka. Mohutný načervenalý kmen, který ve své spodní části připomíná svým tvarem nohu gigantického mamuta, se majestátně zdvihá do výšky 83,9 metrů. Jeho průměr činí 11,1 m, obvod 31,1 m, jeho nejsilnější větve jsou dva metry tlusté a váží téměř 1400 tun. Vědci odhadují jeho stáří mezi 2300 a 2700 lety.

Přes svoji úctyhodnou výšku nejsou obří sekvoje nejvyšším stromem na světě. Tento primát patří sekvoji věčně zelené, v Americe známe pod jménem redwood. Rostou nedaleko odtud, v kopcích na pobřeží Pacifiku, hlavně na sever od San Francisca. Největší exemplář měří více než 115 metrů, ale je mnohem štíhlejší a váží asi dvě třetiny toho, co obří sekvoje. Určitě by se našel i vyšší zástupce tohoto druhu, nebýt dřevorubeckého běsnění v minulém století, kdy bylo pokáceno na devadesát pět procent těchto stromů.

Mezi sekvojemi v Giant Forest vede asi tříkilometrová okružní stezka Congres Trail. Je to úzký asfaltovaný chodník a my ani na chvíli neváháme a vyrážíme se svými „bejky“ do přítmí pralesa. Přes cestu občas leží padlé sekvoje a tvoří jakési branky. Ve chvílích, kdy je podjíždíme, si pochvalujeme, že máme na hlavě přilby. Je stále na co se dívat, hlavy máme obrácené vzhůru nebo do stran, a tak občas někdo upadne. Sekvoje rostou jednotlivě nebo ve skupinách. Tou nejznámější sešlostí je Senát. Dřevění senátoři stojí blízko sebe a na rozdíl od svých lidských kolegů vypadají štíhle a pružně. Podle údajů roste v pralese Giant Forest 8400 obřích sekvojí s průměrem kmene větším než jedna stopa a to vše na ploše sedm set třicet hektarů.

Stezka nás přivádí zpátky na parkoviště. Poblíž je umístěn odřezek kmene sekvoje, v jehož letokruzích můžeme snadno číst celou historii stromu. Lesní požár v roce 261 před Kristem byl pravděpodobně tou událostí, která zapříčinila zrození nového stromu. Během svého života přežil osmdesát velkých požárů. Stál tady v době, když Hannibal obléhal Řím, Atila táhnul Evropou a Kolumbus objevil Ameriku, aby ho na konci devatenáctého století pokácela ruka člověka.

Pokračujeme dále po silnici, tentokrát z kopce, na jižní okraj Giant Forestu. Tady se nacházejí dvě atrakce pro Obří sekvoj Generál Sherman.automobilisty. U jedné, zvané Auto Log, může automobil vjet na plošinu, upravenou na ležícím kmeni sekvoje, a ta druhá, Tunnel Log, tvoří tunel, který je vyříznutý v padlém kmeni přes silnici.

Silnice nás dovádí na okraj srázu a před námi vyrůstá ohlazená žulová skála Moro Rock. Jako první běloch se v doprovodu svých indiánských průvodců dostal na vrchol skály Hale Tharp, který strávil polovinu svého dlouhého života v přístřešku, zbudovaném pod jedním padlým kmenem nedaleko odtud. Byl to vlastně on, kdo objevil místa, kde rostou obří sekvoje a zapříčinil tak více než třicet let trvající řádění dřevařských podnikatelů.

Od cesty vedou na vrchol vysoký sto metrů schody, vytesané do skály. Na druhou stranu padá skála čtyři sta metrů hladkou stěnou dolů. Z vrcholu teprve vidíme, o kolik jsou sekvoje vyšší než ostatní stromy. Od jihozápadu, z hustě osídleného San Joaquin Valley, stoupá k horám civilizační opar, který je dnes největší hrozbou pro sekvoje. Východní obzor přehrazuje zubatý hřeben Great Western Divide, Velký západní předěl, který odděluje řeky tekoucí do Tichého oceánu od těch, které tečou do Colorada a s ním do Kalifornského zálivu na západním pobřeží Mexika. Na severovýchodě se nad hranicí lesa zřetelně rýsuje bílá pyramida 3415 metrů vysoké hory Alta Peak, cíle našeho zítřejšího pěšího výstupu.

Slunce se chýlí k západu a my se musíme dostat za světla zpátky ke stanům. Ještě jednou projíždíme okolo gigantických stromů a šero nás zastihuje až ve sjezdu k našemu kempu Lodgepole.

Do Národního parku Sequoia se vracíme ještě po dvou týdnech, kdy z východní strany stoupáme na Mount Whitney. Tato nejvyšší hora Spojených států kromě Aljašky leží na východním okraji parku a měří 4418 metrů. Z vrcholu směrem na západ se otvírá pohled na hřeben Great Western Divide. Někde dál za ním se rozprostírá říše lesních obrů. Odsud už ji nemůžeme spatřit, ale otisk její krásy se nám natrvalo zapsal do paměti.

text a foto: Radovan Kunc


Jedeme autem | Jiná doprava | Bydlení | Plánujeme trasu | Strava | Národní parky | Fotoreportáže
Dokumenty | Double Life of
America | Basic info | Práce v USA


Edited and
Designed by Radek Adamec All rights reserved 1999™
Publikování nebo šírení obsahu Ameriky v kostce je bez souhlasu autora zakázáno.