V
peřejích Koloráda II. (Arizona, červen 1997)
foto a text: Milan Kalous
Grand Canyo National Park:
oficiální
link
mapa
(pdf 185kb)
V
perejich Colorada - pokracovani.
Jedno dopoledne jsme meli skvely zazitek z koupani
v Little Colorado River. Ta priteka z vychodu
a vleva se do Colorado River na sedesate mili.
Je to puvodni koryto velke Colorado River, ale
pred miliony let doslo k posunum a zdvihum vychodniho
masivu a tak reka, ktera se puvodne vlevala do
Atlantiku, si zacala hledat cestu na zapad. Z
puvodniho koryta smerujiciho na vychod se stala
ricka zcela zvlastniho charakteru. Predevsim,
voda je tyrkysove modrozelena, dale je tepla asi
25C, kristalove cista a chutna jako karlovarsky
pramen po magnesiu. Zelenomodrou barvu vysvetluji
velkym nasycenim vapencem a efektem slunce a svetla.
Jiste budou mit roli i zelene rasy na dne. Vylezli
jsme z voru a sli asi mili proti proudu v nasich
plovacich vestach. Tam u malych pereji jsme si
vesty svlekli z ramen a vlezli do nich nohama.
Po prikladu Laury jsme naskakali do vody a sjizdeli
po hladkem travertinovem dne asi 200 metru v malych
perejich. Pozitek z teple, zvirene vody jsme si
zopakovali nekolikrat a nakonec jsme udelali sestnacticlenny
retez a sjeli pereje za juchani a kuckani vsichni
najednou. Eda si na zacatku navlekl zachrannou
vestu spatne a pak mi rikal, ze se pri prvni jizde
trochu topil, jak mu vesta zdvihala nohy a potapela
hlavu. K voru jsme se nechali unaset proudem a
rychle vylezli na miste, kde jsme citili studeny
dech velke reky. Treti den nasi cesty byl dnem
velkych pereji. Meli jsme pred sebou Hence Rapid
s vyskovym rozdilem deseti metru, Sockdolager
Rapid s rozdilem tri metry a hlavne Hermit Rapid
(5m) a Crystal Rapid (6m), coz jsou desitky podle
stupne obtiznosti a velikosti vln.
Jak
vznikly pereje v Grand Canyon?
Rozhodne ne tak, ze by se vytvoril nahly zlom
ve sklonu reky jako ve slajsne. Vsechny velke
pereje Colorado River se vytvorily z navalu z
postrannich kanonu. Do Grand Canyon usti spousta
potucku a potoku, ktere po milionech let vymlely
svoje uzke i siroke vlastni kanony. Vlivem dlouhodobe
atmosfericke erose a vodnich zaplav se ze sten
odlupuji velke kusy skal a sute, ktere mohou zuzit
nebo i zmenit reciste. Tam, kde steny postrannich
canonu splyvaji s hlavnim kanonem jsou fraktury
a sesuny skal nejcastejci. Giganticke, megatunove
balvany se skutaleji do reciste nebo k recisti
a vytvori naval. Naval zuzi reciste a za navalem,
ktery funguje take jako prehrada vznikne prudky
spad s vyskovym rozdilem az 15 metru na treba
jen stometrovem useku reky. Voda se vali dolu
a hrne pred sebou obrovske balvany, ktere se podle
velikosti zaklini do dna a nebo jeden do druheho.
Na zacatku se neudrzi zadny kamen a voda se zene
po uhlazenem dne az rychlosti 50 km/hod., coz
vypada jako nezvlneny jazyk.Spicka jazyku konci
narazem na ten nejvetsi zapreny balvan a vytvori
se obrovska vlna. Nekdy - a to je horsi - se voda
neprevaluje pres balvan, ale vymila dno a vznikne
"dira", v niz voda viri, prevaluje se a vyhazuje
vsechno co se tam dostane proti proudu a samozrejme
hlavou dolu. Vjet do velke diry znamena obratit
i desetitunovy nafukovaci vor. Mike se velkym
diram vyhybal take proto, ze se v nich neda manevrovat,
i kdyz se vor neprevrati. Sem tam nejaka mensi
dira se da prejet, ale motor zacne rvat jak se
vrtule v pene nema o co oprit. Po nejvetsich vlnach
nasleduje serie vln mensich, jak mensi kameny
byly postrceny proudem dal. Takze projeti I tech
nejdelsich pereji trvalo jen nekolik vterin, ale
to stacilo, abychom chvili letali ve vzduchu a
chvili byli prelevani masami vody. Den pred velkymi
perejemi nas zacal zlobit motor. V jedne mensi
pereji prestal fungovat uplne a my se nesli po
proudu a tocili se bezmocne pod narazy vln. V
klidne vode Mike zjistil poskozenou prevodovku
a motor vymenil.
Druhy den rano jsme vjeli do Sockdolager Rapid,
coz je dlouha devitka a motor uprostred zase chcipnul.
Posadka to vzala sportovne, ale Mike mel desne
problemy. Jednak se snazil motor nastartovat usilovnym
trhanim za startovaci snuru, jednak musel tezky
motor vytahovat z vody ven, aby s nim nenarazil
do skaly a neposkodil nejen motor, ale take kovovou
konstrukci, k niz je motor pripevnen. Videl jsem
ho jak jednou trha za snuru, podruhe rve motor
z vody aby se vyhnul skale, zatimco my se tocili
ve vlnach a narazeli do skal. Pri tomhle pozdvizeni
Laura jen sedela na bobku na bedne, drzela se
popruhu a kricela: "Drzte se" , coz kazdy samozrejme
cinil. Pod perejemi jsme si vsichni oddychli a
Mike vytahl z bedny treti a posledni motor znacky
Nissan. Nemohl ho nastartovat a tak jsme se pomalu
otaceli a snazili se tvarit statecne. Dalsi perej,
osmicka, byla jen dve mile daleko, coz nam davalo
asi tak dvacet minut casu na nastartovani. Konecne
uplne vycerpany Mike motor nastartoval. Parkrat
to sice chciplo, ale meli jsme nejake kormidlo
a mohli udrzet smer, i kdyz motor znel trochu
zvlastne. Projeli jsme bez prihod jeste tri petky
a zastavili na obed u Phantom Ranch.Posadka i
kapitan predstirali dobrou naladu, ale bylo videt
ze mame vsichni obavy s desitek, ktere nas cekaly
odpoledne. Rekl jsem silnym hlasem, samozrejme
anglicky, ze Mike je sekac, ale motory znacky
Nissan stoji za h...o. Moje poznamka mela bourlive
ovace a Mike rekl, ze si vypujci motor z druheho
voru, ktery taky prijel na Phantom Ranch. Phantom
Ranch je na dne kanonu, ale je tu Ranger Station
a verejny telefon a tak jsme zavolali domu, ze
je vse v poradku. Edova manzelka nebyla doma,
a tak on musel nechat vzkaz, ze je OK a ja k tomu
dodal, ze na nas akorat syci hadi. Mike mezitim
vymenil treti nejisty motor za vypujceny, se kterym
jsme bez problemu dojeli az do konce cesty.
Kdyz
nam oznamil, ze mame novy a spolehlivy motor,
zarvali jsme ironicky, jako bychom jeli do pereji:"We
love it". Ten den ale nase dobrodruzstvi neskoncilo.
Na
useku dvanacti mil nas cekalo sest velkych pereji,
z toho dve desitky, dve devitky a zbytek sestky.
Desitka Hermit nas malem stala zivot jednoho clena
posadky. Byla to Japonka, sportovni typ, kurazna,
ktera jezdila na spici druheho pontonu. Kdyz jsme
se priblizovali k Hermitu, Mike vypnul motor a
do vzdaleneho duneni pereji nam precetl baladu,v
niz odvazlivci vzdoruji perejim, snazi se je prekonat,
ale nakonec podlehnou. Balada byla pekna, ale
ponura. Nic ale nezmenila na nasem odhodlani perejemi
projet a nevzdat to Po trech dnech jsme sice uz
dobre vedeli, jakou ma voda silu a co dokaze,
ale take jsme duverovali nasemu voru, nasemu boatmenovi
a nasemu novemu motoru. Huceni sililo, reka se
zuzovala a za zlomem jsme i z dalky videli obcas
vyskakovat hrebinky vln. Po vykriku "White Water"
jsme zarvali "We love it" a vor se hnal silenou
rychlosti po hladkem jazyku do prvni vlny. Ja
sedel na bedne vepredu a videl jak spicka voru
s deviti lidmi sedicimi na pontonech jako na koni
se najednou zvedla skoro kolmo do vyse. Pak jsem
spatril nohy jako pri veletoci na hrazde. Kdyz
predek voru zacal klesat do udoli, ztratil jsem
nohy a staral se, abych se sam udrzel na bedne.
Japonka se ale rukama neudrzela, pustila se provazu
a zmizela pod predkem voru. Ja byl zrovna na hrebenu
vlny predek s tonouci Japonkou v udoli, kdyz Chris,
truhlar a atlet z Phoenixu, ktery jel na sousedni
spicce, jednou rukou po ni hrabnul a vytahl ji
hlavu ven. Chytla se prednich popruhu a tak projela
s nohama pod pontony cele pereje s nekolika velkymi
vlnami. Na vor ji Chris vytahl az pod Hermitem.
Kdyz bylo jasne, ze je Japonka na zivu, zacali
jsme se smat a tleskat, a Chris delal jakoby nic.
Potom jezdila uz jen uprostred na nakladu. To
ale nebyl konec.Cekala nas ten den jeste dalsi
desitka, Crystal Rapids, s vyskovym rozdilem sest
metru a nekolika dirami. Celkem bez strachu jsme
vjeli do pereji. Ve spicce nahradil Japonku George
a na jeho misto si sla sednout Amy, osmnactileta
divenka, jedouci s tatinkem, ktery jel se mnou
na predni bedne. Musim podotknout, ze predni bedna
nebyla tak uplne pro sraby, protoze se sedelo
vysoko nad vodou a nebylo mozno "suck rubber"
neboli cucat gumu, jak to cinili ti vpredu jsouce
prissati ke gume pontonu. Na bedne to silene hazelo,
voda padala v tunach na hlavu a jeden se musel
poradne drzet, aby neuletel dozadu nebo do strany.
Pomerne nejbezpecnejsi mista byla na bednach po
stranach, kde to sice taky hazelo, ale ty nejvetsi
proudy vody jsme zachytili my vpredu. Abych ostatnim
ukazal, ze taky dovedu "suck rubber", pristi dva
dny jsem jezdil v predni devitce na treti posici.
Mel jsem s tim trochu problemy, protoze nemohu
roztahnout nohy a tak jsem jezdil s nohama stranou
"ladies style". Udrzet se nebylo tak tezke, protoze
mam silne ruce. Jen jsem vymrznul jako drozd.
 |
|
|
Zpatky
ke Crystal Rapids.
Nic se nestalo, nikdo se neutrhnul a neutopil
se, cela predni devitka zustala na pontonech.
Jen ty vlny byly tak obrovske, ze najednou jsem
ze sveho bidylka na bedne videl, jak devet lidi
se sice drzi provazu, ale nesedi v sedlech, ale
jsou pres sebe krizem krazem naskladani jako sirky,
a silene se smeji a hulakaji radosti, ze to maji
za sebou. Ten vecer kapitan Mike vytahl flasky
vodky a ginu a pripijel cele posadce na statecnost.
Podle nej ty desitky Hermit a Crystal Rapids byly
deset plus. Meli jsme kliku, ze jsme o Japonku
neprisli.
I kdyz je Grand Canyon uchvatny, zvlaste pri pohledu
od reky, sedet sest dnu na voru a jen se divat,
by byla nuda i pres obcasne vzruseni v perejich.
Kazdy den jsme proto delali alespon dva vylety
krome zastavek na lunch a nebo u neceho zvlast
zajimaveho. Jednou jsme se zastavili u jeskyne,
ktera nevypadala od reky nijak zvlast velika.Prirazili
jsme k uzke plazi pod prikrou stenou a vstoupili
do jeskyne, ktera se najednou rozsirila v obrovsky
amphitheatre s nadhernou akustikou. Major James
Powell, ktery prvni sjel Colorado River v 1869,
jeskyni popsal jako misto, kam by se veslo 50,000
vojaku. To asi tezko, ale 5,000 jiste. Pred lety
sem privezli symfonicky orchestr a usporadali
koncert prave kvuli te skvele akustice, ktera
pry je lepsi nez v Carnegie Hall. Problem byl,
aby se jim jemny pisek nedostal do nastroju. Vim
to, protoze jsem si privezl tu moucku na kamere
az domu. Jine odpoledne jsme zastavili tesne nad
Blacktail Rapids u steny tvorene jednou z nejstarsich
hornin Vishnu Schist (1.8 mld roku). Stena byla
prikra, skoro hladka jen s malo zachyty a museli
jsme se protahovat uzouckou prurvou na malou rovinku,
odkud uz sla slusna cesticka nejprve dolu k potoku
a potom podel potoka nahoru. Sli jsme skrz uplne
cerny uzky postranni canyon, brodili se vodou,
kdyz tu nahle vodopad a kolem krasne zelena vegetace
a pod vodopadem tunka, kde se slo koupat. Ja si
stoupl pod vodopad a nechal si masirovat zada.
Kontrasty mezi az "mesicnou" pustinou a bujnou
zeleni kolem vody jsou tak zarazejici proto, ze
k nim dochazi skoro okamzite. Na jednom miste
cerna skala, za rohem zelena trava, kytky, kapradi
a topoly, v kristalove tunce ryby. Vystup postrannimi
canyony k zelenym oasam byl casto obtizny a misty
i nebezpecny. Tak treba jiny vylet jsme meli podel
Tapeat Creek ke krasnemu koupani a listnatemu
lesiku s taboristem. Potok se vleval nebo spise
padal do Colorado River 50ti metrovym vodopadem.
Museli jsme se proto do vyse vodopadu vyskrabat
postrannim svahem ve zhnoucim slunci. Dalsich
sto metru nad vodopadem byl nadherny vyhled na
reku a jizni okraj Grand Canyon, rysujicim se
na obzoru o 1.5 km vyse a jenom asi 3 km vzdusnou
carou dale.Kousek dal, uz zase v postrannim canyonu,
jsme se dostali k uzoucke prurve ve skale kudy
se dral Tapeat Creek. Ten jsme nevideli, jen slyseli
jak se zene k vodopadu. Nase stezka pokracovala
podel skaly s uzkym okrajem. Kdyz reknu uzky,
tak myslim asi 30-50 cm siroke vycnelky, po kterych
jsme se posunovali zakazujice si podivat se dolu
a nepripoustejice si predstavu, co by se stalo,
kdyby se tam clovek zritil. Navzajem jsme se povzbuzovali
a pomahali si. Byl jsem rad, kdyz mi Laura podala
ruku a ja se presoural pres ten nejhorsi usek.
Nemam strach z vysek, ale pomysleni, ze bych mohl
ztratit rovnovahu me desil celou dobu, co jsme
se koupali v zelenem lesiku.Kupodivu na zpatecni
ceste jsem to zvladnul lehce, bez pomoci a bez
strachu. Nasi mladici to preskakali jako horske
kozy a divili se, ze jsem se bal. Jen jeden z
nich, v civilu reditel pohrebniho ustavu, byl
ale bledy jako krida a museli mu hodne pomahat.
Neslo mi pak do hlavy, ze druhy den skocil z 15
metru nad rekou. Manzelka za nim, coz by ta moje
zcela jiste neudelala. To bylo skoro u konce nasi
vypravy v Havasu Creek. Tento potok, spis mala
reka, vede zpocatku skalni prurvou a pak nadhernym
udolim az do indianske reservace kmene Havasupai,
prelozeno z indianstiny "Lide ze zeleneho mista".
Zcela odriznuto od sveta tam jeste dnes zije 400
Indianu na 60,000 hektarech Narodniho parku. Nemaji
telefon a ziji zcela primitivne jako pred tisici
lety. Zivi se z turistu, kteri navstevuji nadherny
potok a vodopady Beaver Falls. Deti z reservace
chodi ve meste do boarding school a vraci se domu
jen na prazdniny.
 My jsme nemeli cas se dostat az k velkym vodopadum. Byl by to
celodenni vylet. Stezkou jsme se nekolikrat brodili
az po pas v namodrale teple vode Havasu Creek
a dosli k malemu vodopadu, pod nimz byla vetsi
hluboka tun. Nad tunkou sedel asi 5 metru vysoky
kamen, kam se slo vysplhat. Kdyz se vsichni splhali
a skakali "kufr" do vody, Eda i ja jsme se za
povzbuzovani a pomoci ostatnich take vydrapali
na spicku a skocili. Na zpatecni ceste Mike a
po nem i funebrak s manzelkou skocili jak sebevrazi
z Nuselskeho mostu do desne hloubky a nic se jim
nestalo.
Posledni den nas cekala jiz jen jedna desitka,
pereje Lava Falls. Sopecny vybuch pred milionem
roku vytvoril cele nove pohori u reky s krasnymi
cedicovymi formacemi, ktere mi pripominaly "Varhany"
u Kamenickeho Senova. Vznikly tak take cerne lavove
pereje. Jsou dlouhe a hladina klesne o dvanact
metru. Pred perejemi jsme pristali a sli se podivat
neboli skautovat, kudy pojedeme. Ze skaly jsme
videli typicky jazyk, obrovskou diru hned za spici
a velke vlny napravo. Leva strana se dala projet
lehce i na mensich lodich, prava byla dobrodruznejsi.
Mike vybral pravou stranu a pred tim nam nabidl,
ze kdo se boji, nesmi do lesa a muze sejit po
brehu a on tam potom prijede. Nikdo se neprihlasil.
Pereje byly velike, voda se prelevala pres vor,
ale projeli jsme hladce za huronskeho rvani.
Pak uz to bylo jen dve mile k plazi na milniku
182, kde nase expedice skoncila. Vylezli jsme
z voru na breh, udelali posledni retez, vybalili
vaky a cekali na helikoptery. Mike pripravil vor
pro tridenni cestu, ktera pokracovala na Lake
Mead. Po kratkem cekani zavrcela prvni helikoptera
a pristala na vrsku kousek od nas. Z ni se vysypalo
sest bilych, neopalenych a neoslehanych tvari,
ktere prevzaly nase mista. Prvni sestka odletela
na nahorni plosinu do Bar-10 ranche. Priletela
dalsi helikoptera, a tak behem asi hodiny dve
male helikoptery, moje rizena pilotkou, nas prepravily
ze dna Velkeho Canonu do ranche o pet set metru
vyse a pet kilometru dale. Cesta helikopterou
bylo zajimava, protoze jsme se museli jakoby vysplhat
z canyonu skoro kolmo nahoru a pak lezt po lavovych
polich az jsme se dostali na nahorni plosinu,
kde to svistelo, jak jsme leteli proti vetru.
Po pristani na ranchi nam ukazali ke koupelnam,
dali jsme si teplou sprchu, oholili se a prevlekli
a sedli si do jidelny s prijemnym pruvanem a naposled
se nacpali u buffetu. To vsechno bylo zapocitano
v ceste, vcetne zpatecniho letu do Page.
Vetsina nasich pratel letela primo do Las Vegas.
Ti odstartovali dvoumotorovym jednoplosnikem z
"International Whitmore Airport", gate A. Eda
a ja, jeste se ctyrmi dalsimi, jsme odletali z
gate B, coz bylo nalevo od tabulky se jmenem airportu
(tongue in cheek). Nase letadelko byl jednomotoracek,
jednoplosnicek, v nemz kvuli vaze muzi sedeli
vepredu a lehke zeny vzadu. Jedna podvyzivena
divka letela v ocase se zavazadly. Dvere se zaviraly
jak v aute a pilot zvenku zkontroloval, jestli
jsem spravne otocil kliku. Okenka sice nebyla
na klicku, ale mohl jsem vystoupit za jizdy, protoze
dvere byly otviraci. Eda sedel vedle pilota spolecnosti
Scenic Airways. Ten si polozil na kolena mapu,
otocil se dozadu a rekl, ze cesta do Page potrva
55 minut. Nekdo za mnou podotkl: " Kdyz nespadneme..."
Rozjeli jsme se po runway, coz byla asi pet metru
siroka prasna cesta, a konecne se odlepili, kdyz
motorek rval jako strelene prasatko. Pomalu jsme
stoupali, opatrne se vyhybajice blizkym horam.
Vitr a vzdusne proudy s nami hazely, ale mel jsem
pocit bezpeci, i kdyz jsem si z okna mohl sahnout
na podperu kridla.
Pod nami byl Grand Canyon v cele sve nadhere a
dustojnosti. Z vysky jsem pochopil, co jsem cetl
v priruckach a cestopisech o jeho puvodu. Pred
65 miliony lety tu nebyla placka, po niz zacala
z niceho nic tect Colorado River a casem se zavrtala
do dnesni milove hloubky. Vznik Grand Canyon saha
az do doby prvnich znamek zivota na Zemi pred
2 miliardami let. Souhrou vzniku a zaniku hor
pri posunech kontinentu, lamani zemsky ker, zemetreseni
a sopecne cinnosti se cela oblast vynorovala a
znovu ponorovala do more, pri cemz korale, skeble
a jini primitivni predkove se menili v usazeniny.Ty
pod desnymi tlaky a teplotou vytvorily divotvorne
barvite vrstvy, jez meni barvy behem dne od zlute
pres zelenou, cervenou a fialovou do tmavemodre
a cerne. A tyto vrstvy pomohla odkryt Colorado
River teprve v poslednich desitkach milionu let,
cimz vznikl unikatni Grand Canyon National Park.
Pral bych kazdemu, aby ho mohl videt.
Leteli jsme nad pousti i nad borovicovymi a zelenymi
osikovymi lesy severniho okraje Grand Canyon.
Sledovali jsme Marble Canyon a v dalce se zacala
rysovat ramena Lake Powell a prehrada Glen Canyon
Dam, pod niz jsme pred sesti dny zacinali. Shodli
jsme se s Edou, ze nase vyprava byla opravdu "once
in a lifetime experience".
Ten samy den jsme hupli do auta a pred pulnoci
byli doma v Santa Fe, kde jsme pri kurecich rizcich
vypraveli Jindre utrzky nasich zazitku.
foto a text: Milan Kalous
Grand Canyo National Park:
oficiální
link
mapa
(pdf 185kb)
|
