Glacier, s medvědy v patách
(Montana)
text:
Dana Emingerová
foto: Radek Adamec
Převzato se svolením serveru iDnes
Glacier National Park:
mapa
(pdf 606kb)
oficiální
link
Po
hrbolaté pěšině z Mount Clevelandu, nejvyšší třítisícovky
(3190 m) Glacieru, čtvrtého největšího národního
parku Ameriky, se řítí Evropanka. V očích děs,
na jazyku prapodivnou píseň: "Glorygloryhaleluja,
pomóóóc!" V příštím okamžiku ztratí rovnováhu
a přistane u nohou udiveného horala, který s krosnou
na zádech pochoduje vstříc krásám Ledovcového
parku někam "nahoru" přenocovat.
"Proboha, zpívejte, mladíku!" naléhá
paní lámanou angličtinou a mladý muž má za to,
že cizinka je rozumu mdlého. "Je tam medvěd
a honí psa. Musíme hlučet a zaplašit ho!"
"Na to už je pozdě," suše konstatuje
horal. Popadne ženu v pase a vystrčí ji do vysokého
rozeklaného sedla nejbližšího cedru u cesty. Ve
chvíli, kdy sám vyskočí na strom, proběhne kolem
vyděšený vlčák. "Už chápete, proč se do parku
se psy nesmí?!" zuří mladík. "Páníčkové
často doplatí na to, že jejich štěkající hafan
přiláká rozzuřeného grizzlyho až k nim."
"Jenže to nebyl můj pes," vykoktá ze
sebe cizinka.
Izak
Walton, hotel v kovbojském stylu, stojí přímo
u trati na hranicích parku. Ve večerním soumraku
se za ním rýsují siluety třítisícových ostrých
vrcholků Skalnatých hor. Když vás po celodenní
cestě ze Seattlu vlak vysadí právě tady, na
nádraží v Essexu, připadáte si jako v Alpách.
Na rozdíl od Evropy tu však přírodě tolik nevládnou
lidé. "Ten chlap, co mu patřil vlčák, úplným
zázrakem přežil poranění od grizzlyho,"
vypráví ředitel Glacieru Martin Schultz. "Ale
třeba vloni u jezera Swiftcurrent roztrhali
medvědi dva lehkomyslné fotografy, kteří toužili
po detailních snímcích mláďat. V historii Glacieru
mají na svědomí čtyři procenta úmrtí... a tak
si raději, než vyrazíte do skal, dobře nastudujte
brožurku, jak se chovat v zemi grizzlyho,"
říká vážně a dodává, že v parku volně pobíhá
přes padesát těchto věhlasných vládců Skalnatých
hor.
|
|
Za
úsvitu čeká před Izakem Waltonem nablýskaný,
ale velmi starožitně vyhlížející výletní autobus.
Tenhle červený veterán a třicet jeho bratrů
tu jezdí od roku 1933, kdy byla padesátikilometrová
silnice s romantickým názvem "Going to
the Sun Road" (Cesta jdoucí ke slunci)
postavena. Vede napříč Glacierem, v létě spojuje
přes dvoutisícový průsmyk Logan východ a západ
parku. Na břehu největšího z dvou set jezer
parku stojí Lake McDonald Lodge. Hájovna z počátku
století, jejíž vstupní halu zdobí lovecké trofeje
- hlavy losů, jelenů Wapiti, kamzíků a divokých
ovcí -, je místem posledního občerstvení před
výpravou do panenské divočiny.
Tady
čeká horský vůdce John James. Třídenní přechod
přes hory, v nichž kraluje grizzly, ale i hnědý
medvěd a vlci, povede kolem nejkrásnějších jezer,
vodopádů a ledovců. Na vůdcově krosně cinkají
rolničky, v batohu rachotí plechovka naplněná
kamínky. Proč? "Medvědi musí vědět, že
jsme tady," vysvětluje John. Pak na stezce
vedoucí nízkým křovím připomíná: "Snažte
se hodně hlučet, abychom náhodou grizzlyho nepřekvapili
zblízka."
Glacier,
Ledovcový národní park patří u nás k těm méně
známým. Leží na severozápadě Montany na hranicích
s kanadskou Albertou. Jeho krajinu, nápadně
připomínající alpské scenérie, formuje padesát
ledovců zrozených z dalekosáhlé studené vlny
před čtyřmi tisíci lety. Cesta se vine po lukách,
které jsou posety "medvědí trávou".
Tato zvláštní, asi metr vysoká rostlina se stonkem
obaleným stovkami drobných žlutobílých kvítků
přes svůj název medvědům nechutná. Zato jeleni,
vysokohorské ovce a veverky ji milují.
Turisté
se hlasitě baví a co chvíli vykřikují: "Koukejte!
Svišti. A támhle, ti obrovští dravci!"
Dva orli bělohlaví krouží nad majestátním údolím
ledovce Sperry. Tento největší ledovec Glacieru
se ročně posouvá o deset metrů. Jeho předchůdci
v dobách ledových, kteří tu před miliony let
vykotlali hluboké kaňony a rozdrtili vrcholy
hor do žiletkovitě ostrých hran, stejnou vzdálenost
urazili za několik hodin. "Od dob, kdy
byl Glacier v roce 1910 vyhlášen rezervací,
se diskutovalo, jak panenské krajině pomáhat,"
vypráví průvodce. "Nakonec zvítězil názor
vykázat lidi pouze na cestičky a do hotelů."Jen
pár těch, kdo se touží vydat s batohem na zádech
vysoko do hor vstříc nebezpečí grizzlyů, se
musí zaregistrovat a přespávat na určených tábořištích.
Na některých jsou k dispozici traperské chaty
na kůlech.
Jedno
z existujících padesáti kempingových míst je
nedaleko Red Eagle Lake - Jezera červeného orla,
kde utrmácení horalé shazují krosny. "Tábor
rozdělíme do trojúhelníku," velí John.
"Stany postavíme na louce, potraviny uskladníme
támhle na tom cedru. A na druhé straně se bude
vařit," ukazuje k ohništi. Pak vytahuje
zapůjčené plastové nádoby, do nichž bude na
noc uloženo všechno jídlo a zavěšeno na strom
tři metry nad zem a čtyři metry od kmene. "Co
když budu mít v noci hlad?" namítá kdosi.
"Na to zapomeňte!" opáčí horský vůdce
nekompromisně a vysvětluje, že huňáči si často
ulehčují lov pátráním po odpadcích či potravě,
kterou s sebou nosí lidé. "Buďte čistými
kuchaři," pokračuje vážně John, který teď
vypadá spíše jako starostlivý skautský vedoucí.
"Nepošpiňte si ani oděv, ani spacák.
Zásadně
spěte v jiném úboru, než ve kterém jste vařili.
A před usnutím si vyhlédněte strom, na který
byste se mohli v případě potřeby bleskově uchýlit,"
říká na dobrou noc. Uléháte do spacáků a vnímáte
zvuky nočního ticha v lůně panenské přírody.
I když se žádné brumlání neozývá, těžko se vám
usíná. Do myšlenek se pomalu vkrádá pocit, že
lepší bude žádného medvěda nepotkat. Koupel
za rozbřesku u vodopádů s vyhlídkou na Garden
Wall - Zahradní stěnu, díky které tento kout
světa dostal přezdívku severoamerické Švýcarsko,
vám dá okamžitě zapomenout na neklidnou noc.
Na
blízkých skalách se popásá stádo kamzíků. Ani
nepotřebujete dalekohled, abyste viděli, jak
si pochutnávají na chuchvalcích květů medvědí
trávy. A ještě než se slunce vyhoupne nad hory,
vyplašíte u vody losa s bohatou korunou parohů
na hlavě. Celý den šlapete po hřebenech hor
kolem ledovců, jezer a vodopádů a ani vám nepřijde,
že žlutý kotouč se zase chýlí k obzoru. Za kaskádou
Morning Eagle Falls - Vodopády ranního orla
- skládáte batohy. "Bohužel, musíme se
přesunout o kousek dál," zastavuje přípravy
na přenocování John. Pár metrů od tábořiště
našel zdechlinu jelena. "Grizzly má vynikající
čich a dokáže ucítit mršinu na vzdálenost několika
kilometrů. V noci může být tady."
Kdosi
navrhuje utábořit se pod vodopády. "U vody
se nesmí kempovat, tam chodí pít zvěř,"
zamítá nápad vůdce. "Navíc vodopády svým
šumem maskují hlasy, takže tam není bezpečno
ani ve dne." Zatracení medvědi! Co všechno
kvůli nim musíte přizpůsobovat! Jako by vám
byli pořád v patách. Ještě půl hodiny šlapete,
než John najde ideální místo k přenocování.
Po večeři padáte únavou. Spíte, jako když vás
do vody hodí. Ráno se vracíte kolem původního
tábořiště k Vodopádům ranního orla. Mršina tam
už není. Polije vás horkost.
A
najednou ho vidíte. Asi dvě stě metrů od vás
se brouzdá potokem. Ve slunci se mu na hřbetě
lesknou stříbrné špičky dlouhých chlupů a dodávají
srsti šedý nádech, kterému vděčí grizzly za
své jméno. Obrovský samec rozstřikuje vodu na
všechny strany a kromě ryb v dravých peřejích
ho nic jiného nezajímá.
MŮŽE
SE HODIT
Jak se tam dostat: Nejlépe ze západního
pobřeží, z Portlandu nebo Seattlu vlakem do
Essexu nebo do stanice Glacier-East. Na místě
už jezdí přes park autobusy.
Co
ještě vědět: V parku je mnoho hotelů, kde se
lze ubytovat. Chcete-li se však vydat na delší
vandr do hor, musíte se zaregistrovat u Správy
parku a pak spát na vyhrazených stanovištích.
Z důvodů své vlastní bezpečnosti zásadně respektujte
všechna pravidla.
Co
si koupit: Ve stylových obchůdcích se prodávají
ruční práce zdejších Indiánů.
|