Yosemite National Park
(Tomáš Vondra 1999)

Cesta ze San Francisca do Yosemite NP
Dnešní cesta byla skutečně vtipná. Ráno jsme vstali kolem půl osmé (vzbudila nás filipínská babička), a nasnídali jsme se. Během této bohulibé činnosti jsme dostali podrobné školení jak zapnout vařič (jako bychom v životě neviděli sporák) a nabízela nám kávu, čaj, mléko... Servis byl prostě na jedničku.

Potom jsme vyrazili na zastávku autobusu, který nás měl dovézt na nádraží Greyhoundu. Naštěstí nás doprovázel filipínský dědeček, bez jehož pomoci bychom to asi nenašli. Ale vše jsme stihli, a i na nádraží Greyhoundu vše proběhlo hladce, a pak už jsme jenom počkali na autobus, nastoupili jsme, a nechali se dovézt do Mercedu. Tam jsme asi hodinu čekali na spoj do Yosemitského Národního Parku, protože tam žádné komerční autobusy nesmí.

Takže do Yosemite Valley jsme se nechadi dovézt místní společností VIA. Cesta byla super, ale pak přišla studená sprcha. V Yosemite Lodge (hlavní centrum v parku) jsme se totiž dozvěděli, že Crane Flat Campground (kde jsem přes Internet zařídil rezervaci) je nedostupný jiným způsobem než stopem. Přijeli jsme totiž večer kolem tři čtvrtě na sedm, a jediný autobus k tomuhle kempu jede kolem osmé hodiny ráno. Pěšky to taky bylo nereálný, protože to bylo dvanáct mil, do pěknýho kopce, a my ještě ke všemu měli batohy dost těžký.

Narazili jsme na kemp Sunnysite Campgroung, a na budce místního rangera byla cedule, že se vrátí v 8:40. To že tam byla značka A.M. si nikdo z nás nevšiml. Rohodli jsme se tedy rozhodli zkusit stopovat. Jeden z místních autobusáků náp poradil, že máme jít na silnici číslo 120, a tam stopovat. Silnice 120 je prý "hned za rohem," ale asi po 500 metrech jsme usoudili, že takhle to nepůjde, a vrátili jsme se zase do Sunnysite Campground, kde jsme opět jako blbci čekali na rangera.

Potom jsme se rozhodli, že se nějakýho rangera pokusíme najít sami, ale nedařilo se nám to (možná i proto, že jsme se domnívali, že mají oranžová auta, a to není pravda). Asi hodinu jsme takhle pochodovali, až jsme se nakonec zeptali nějakých lidí zaměstnaných v Yosemite ve Village Store. Ti nám doporučili, abychom se pokusili sehnat ubytování v Curry Village, protože tam lidi občas zruší rezervaci, nebo že máme mezi jedenáctou a půl dvanáctou přijít, a oni nás tam odvezou. Respektive že nám milá starší paní, se kterou to Michal domlouval a řešil, nabídla, že nás tam odveze jeden ze zaměstnanců, kterému končí služba.

Takže jsme se vydali do Curry Village, kde místo neměli, ale poradili nám jít do Backpacker Campground, což je kemp pro hikery (a tedy jen na noc), a ráno abychom se zaregistrovali v Sunnysite Campground. Bylo už docela slušná tma, a tak byla procházka nočním lesem docela "cool" (jak se tady v Americe říká). Navíc do vás pořád hustí (ať už z videa, plakátu, nebo nějak jinak), že medvěd sice vypadá krotce, ale má pěkné zoubky a drápky, a není tedy radno hrát si s ním.

Když jsme dorazili do kempu, zeptali jsme se jednoho maníka, kde se můžeme ubytovat. Ochotně nám poskytl kus místa ve své protimedvědí bedně. Dále jsme se od něj dozvěděli, že čeká na medvědy, až přijdou do kempu.

Nakonec jsme se tedy mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou ubytovali, a uložili jsme se je spánku. Michal si s Čváňou ještě dost hlasitě povídali, takže si z okolních stanů vyslechli taková slova jako "shut up," "pšššššt!!!" a podobně. Ti Američani jsou ale bezohlední! Člověk si chce pokecat s kamarádem, a oni ho neustále ruší svým spánkem!

Yosemite National Park I.

Ráno jsme se vzbudili, sbalili jsme se, a rychle jsme se přesunuli do Sunnysite Campground. Po chvíli čekání se objevil ranger, který měl ten camp na starosti, první ranger kterého jsme od příjezdu do Yosemite NP viděli. Už z dálky volal, že se nikdo z čekajících nemusí bát, protože se odhlásilo hodně lidí, a je tedy dost míst.

Shodou okolností už byli v kempu dva Češi přihlášení, tak jsme se nechali napsat do campsite k nim. Po krátké chvíli jsme byli na místě, a seznámili jsme se s nimi. Byli to kluk s holkou, tuším že odněkud z Pelhřimova. Pracovali prý jako au-pair, a teď cestují po státech. Prostě pohodáři. Pokud jsem jim dobře rozuměl, mají už čtvrtý nebo dokonce pátý auto. Dvě měli tuším na východním pobřeží, a tři na západním, nebo tak nějak. Už jim oběma bylo přes 21, takže zaplatili nějakou tu přirážku a půjčili si auto. Jedno se jim porouchalo, a tak jim půjčili jiný, atd.

Kolem poledního jsme vyrazili na naši první tůru po tomto národním parku. Ale ještě předtím jsme se stavili v obchůdku pro vodu, a pochopitelně něco na zub. A potom to začalo. Prvních sto nebo dvěstě metrů ještě celkem ušlo, ale potom se cesta změnila pouze v kamenitou stezku. Kdo někdy viděl film o Andách a šerpech ví o čem mluvím. Je zcela pochopitelné, že se velice brzy projevila moje absence fyzické kondice. Ono se při počítání integrálů a lineárních operátorů fyzické tělo moc nenamáhá. Možná tak mozek, ale tím si taky nejsem jistej.

Asi po pěti stech metrech jsme se rozdělili na dvě skupinky. V první, vedoucí, byl Michal a Jiří, a ve druhé jsem byl já a Johnie. Mně osobně chůze Michala připadala spíše jako běh či možná sprint, ale možná že tak chodí normálně. Každopádně já osobně jsem nikam nespěchal, a ani na to nemám fyzický fond. Prostě jsem šel na vycházku, občas jsem se na chvilku zastavil, abych udělal fotku, panorama, nebo abych se jen tak pokochal krajinou. Na tu byl totiž výhled skutečně "spectacular" jak by se řeklo v USA. (Zapomněl jsem uvést, že jsme se drápali na "Yosemite fall").

Nejdříve jsme šli lesem, po docela slušně ušlapaný cestě, a ani to nebylo moc do kopce. Potom se cesta změnila v hromadu kamení, a začala stoupat ve stylu "Andy." Tak to šlo dost dlouho, až jsme dorazili do míst, kde se krajina rázem změnila na poušť, aby se po sto metrech změnila zpět na krajinu lesní. A nakonec stromy zmizely, a zůstaly jenom keře, i když úplně nahoře se stromy opět objevily.

Během cesty jsme také potkali hada. Honza se najednou zastavil a rozhodl se, že nikam nejde. Když jsem zjistil, že důvodem je asi půlmetrový hádek zbarvený černo-červeně-bíle, nevěděl jsem, jestli se mu (Honzovi) mám začít smát, nebo jestli se hada mám začít bát jako on. Naštěstí se had dal obejít, takže jsem si ho jenom vyfotil, a šli jsme dál.

Velice brzy jsem také zjistil, že litr vody je zoufale málo. Naštěstí se cesta křížila s potůčky, takže jsem si lahev průběžně doplňoval. Byl jsem před tím sice varován, ale dosud se žádné problémy nedostavili, tak je to snad OK.

Když jsme vylezli až nahoru, byla to úžasá úleva. Jesdnak jsem si uvědomil, že už nemusím šplhat nikam výš, a jednak se nám otevřel překrásný výhled. Udělal jsem panorama a bylo to. Sešli jsme na takovou plošinku od vodopádu, ale vidět odtud byla pouze krajina dole - titěrná auta a maličcí lidičci. Prostě výhled nic moc.

Po chvli se k nám připletl Čváňa. Dostali jsme z něj, že i on přestal Michalovi po nějaký době stačit. Michal se nahoře totiž rozhodl, že se podívá ještě na protější vyhlídku, což už ale Čváňa nemohl zvládnout. Takže jsme nahoře čekali, až se Michal vrátí. Během toho čekání jsme udělali několik fotek obzvláště drzé veverky. To je totiž jedna ze zajímavostí Yosemite. Medvěda jsme zatím neviděli ani jednoho, ale veverek je tu jak nasráno. Skoro jako kdyby se každý medvěd změnil na sto až dvěstě veverek. Ne že bych si přál, aby na mne medvěd bafnul zpoza stromu, ale vidět bych ho chtěl.

Po nějaké době se vrátil Michal, takže jsme se vydali na cestu do údolí, což tedy nebylo nic příjemného. Pořád to nutí člověka zrychlovat, a pokud si jeden nechce rozbít držku, musí stále brzdit, což je pěkná zabíračka na kolena a na kotníky.

Mimo veverek je tu taky dost jelenů. Pěknou skupinku jsme viděli, když jsme ráno jeli do Sunnysite Campground. Dobrý je, že se vůbec nebojí lidí. Klidně se pasou, a přitom člověk může stát kousek od nich. Večer jsme si dali fazole Campbell (Michal tvrdil, že na ně dělal reklamu Andy Warhol) a salám od Krauzových. Ten sice dost zavání, ale jinak je to pochoutka. Vařili jsme to na ohni z kradeného dřeva. Tady se totiž dřevo v lese sbírat nesmí, ale když jsme se ptali ve vedlejším campsite, kde se dá dřevo sehnat, dostalo se nám odpovědi "All around...", doprovázené rozmáchlým gestem rukou.

Yosemite National Park II.
Dneska jsme se nejdříve ze všeho vydali na nákup, a snažili jsme se zjistit, jak je to s okružníma jízdama po parku. Žádná se nám ale nezamlouvala, a protože byl Michal notně zmožen včerejším výstupem (v jeho případě spíše během) do kopce, vrátili jsme se do kempu. Osobně jsem se chtěl podívat na "Vernal Falls", které nám doporučoval ten chlapík z kempu Backpacker. Honzu a Jiřího se mi nakonec podařilo přesvědčit, ale Michal chtěl relaxovat.

Ihned po odchodu z kempu mne šíleně oslnilo sluníčko, takže jsem usoudil, že je nejvyšší čas zakoupit sluneční brýle. Samozřejmě jsem si uvědomoval, že můj ksicht je kapitola sama pro sebe, a že mi žádný brejle moc nesedí, ale myslím, že ty co jsem si k tomu koupil jsou docela cool (ach ty amerikanismy). Koupil jsem si k tomu i šňůrku, o který Michal tvrdí, že mu neustále připomíná šnorchl od potápěčský bomby.

Potom jsme se shuttlem vydali na výchozí bod, a odtud jsme už pokračovali pěšky. Tenhle výlet mi přišel celkově pohodlnější než ten včerejší, ale to je hlavně tím, že jsem už věděl co mám čekat, a také tím, že už jsem byl rozcvičený z předchozího dne. A nejenže tahle cesta vede daleko blíže vodopádu, ale je i daleko příjemnější, a až na Vernall Fall dokonce asfaltovaná. Jednak protože je tam vlhčeji, ale není ani tak strmá.

Když jsme vylezli na "Vernall Fall", Čváňa se vykoupal v jezeře těsně nad vodopádem. Ne že bych byl zimomřivej, ale do týhle vody bych nevlezl. Nějakou dobu jsem totiž zcela vážně uvažoval, jestli se jedná o vodu, nebo o dusík v kapalném stavu. Během našeho odpočinku mne překvapil jeden maník. Vodopád padá dobře do padesátimetrový, možná větší, hloubky, ale jemu se zřejmě nechtělo fotit přes zábradlí, takže ho přelezl, stoupl si na nejkrajnější kámen, a začal fotit přímo dolů. Prostě idiot.

Došli jsme ještě o kousek dál, přímo pod Nevada Fall, a Čváňovi a Hesíkovi už se dál moc nechtělo. Ale nakonec se mi je podařilo přesvědčit, aby se se mnou pustili ještě výš - až na Nevada Fall. Když jsme vylezli až nahoru, bylo to super. Krásný výhled, studená voda.

A ani tentokrát nebyla cesta dolů žádný med. Nohy si asi nechám amputovat. Celou cestu jsem si hýčkal myšlenku, že si z Michala budu moct utahovat, že tam nebyl. Po návratu do kempu mne ale čekala studená sprcha, protože Michal se nakonec rozhodl, že se tam také podívá, a vyběhl tam prý za dvě hodiny. Asi jsme se minuli, když jsem si kupoval ty brejle. Nebo to alespoň tvrdí Michal. Uvidíme jaký bude mít fotky.

Večer jsme s Čváňou a s Hesíkem chtěli zajít na pizzu, ale zavřeli nám před nosem. Takže jsme se já Honza alespoň zašli osprchovat. Oficielně by se při vstupu měly platit dva dolary, a dostat ručník, ale to jsme nevěděli, a ručník jsme měli vlastní. Při odchodu nás nikdo nezastavil, takže jsme to vlastně měli za pět prstů.

Naštěstí jsme ještě stihli poslední shuttle do Yosemite Lodge, a nemuseli jsme tedy jít pěšky temným lesem.

Cestou z Yosemit NP
V deset hodin nám odjížděl autobus z Yosemite Lodge. Ráno jsme vstali v osm hodin, a vše jsme naštěstí stihli včas, takže jsme zdárně opustili tento park.

V Mercedu jsme nastoupili na autobus do Los Angeles, a bylo to. Ale tato cesta Greyhoundem nám sebrala iluze, že autobusy Greyhoundu jsou stále poloprázdné. Jak jsme se totiž stále blížili k L.A., autobus se zaplňoval stále více a více, až nebylo volné snad ani jedno sedadlo. Za Čváňu si sedl jeden neposedný chlapeček, a celou cestu mu bušil do sedačky. Další si s maminkou sedl na sedačku přes uličku od Hesíka a ode mne, a dlouho dobu na Johnieho upřeně zíral. Nic jiného nedělal, prostě jenom zíral.

Ale i tuto cestu jsme přežili, a dostali jsme se na Los Angeleské nádraží. A že to bylo nádraží. Žádné nádražíčko jako v Mercedu, kde autobus staví jednou denně. Michal začal telefonovat do toho našeho hostelu, když tu se k nám přitočila taková holka, a začala nás lákat přímo do toho našeho hostelu, zcela jistě ze zištných, ale pro nás nepochopitelných důvodů. Osobně jsem z toho pochopil asi to, že pokud sežene určitý počet lidí, bude mít v hostelu no zdarma.

Měl jsem z toho celkem nepříjemný pocit, protože jsem přeci jenom vyrostl v Čechách, že.

Z hostelu pro nás shuttle poslat nemohli, a radili nám, abychom jeli podzemkou. Ale ta holka nám zavolala taxi, vysvětlila řidiči co a jak, a pak už jsme jeli. Řidič byl z Bangladéše, Indie, nebo odkud (jmenoval se Tito Mora), a moc s námi nekonverzoval. V jednu chvíli nám docela zatrnulo, protože odbočil do temný uličky, ale posléze se ukázalo, že to udělal jenom aby se vyhnul dopavní zácpě.

I tato etapa ale naštěstí dobře dopadla. Řidič totiž zastavil přímo před hostelem, nechal si zaplatit, vystavil nám účet (který nám v hostelu proplatili), a odjel. V recepci jsme se přihlásili, ale protože už neměli volné pokoje, a nemohli jsme tedy být spolu, rozdělili nás po dvou na různé pokoje. Možná i proto, že jsme tu měli rezervaci, která pravděpodobně zabírala místa.

Zaplatili jsme, a jen co jsme se ubytovali, zarezervovali jsme si na druhý den cestu do Universal Studios. A potom došlo na docela vtipnou příhodu se sprchou. Michal se totiž rozhodl, že se osprchuje. Takže se svlékl, odešel do sprchy, a zjistil že neteče voda. Takže se zase oblékl, a šel obhlídnout situaci k Honzovi a k Čváňovi. Tam to Čváňa už zprovoznil, a zjistil, že to funguje na principu tahem zapni, stistem vypni (Honza s tím taky nejdřív točil jak idiot, a taky mu to neteklo). Michal se tedy vrátil do pokoje, a začal si stěžovat, že jim voda teče, a nám ne. Čváňa ho chvíli nechal podusit, a pak mu ukázal princip na kterém to funfuje.

Tomáš Vondra - další povídání z jejich cesty do USA najdete na stránce: Amerika 1999 , případný email pak máte posílat na: dracula@iol.cz

Další reportáže Ameriky v kostce najdete na reportáže