Výlet na Niagaru (New York, USA, zaří 1997)
autor: Martin Čuma
V polovině září 1997 jsem společně s kolegyní Galinou a dvěma klukama z ČR, Liborem a Tomášem, podnikl cestu autem k Niagarským vodopádům. Původní plánovaná trasa byla Carbondale - Louisville - Cinncinnatti, Columbus - Pittsbutgh - Niagara Falls - Toronto - Detroit - Indianapolis - Carbondale. Bohužel, Galina jako ruský občan potřebuje víza do Kanady (a my jsme to zvládli na poslení chvíli). Mysleli jsme si, že bude možno koupit vízum na hranici, jak to bývá v normálních zemích zvykem. Bohužel jsme se přepočítali, nevydávají. Tak jsme jeli do Toronta sami přes den a Galinu nechali v Niagara Falls, a vrátili se do Carbondale přes Cleveland a Indianapolis.

Louisville a Cincinnati
Vyjeli jsme v pátek 13.9. ráno a kolem desáté jsme byli v Louisville. Bylo jasno a celkem teplo, tak kolem 25C, ostatně tak bylo po celou dobu výletu. Louisville je největší město v Kentucky, a nachází se na břehu řeky Ohio na hranici s Indianou. Prošli jsme se po centru, které bylo nevýrazné, radnice, socha Ludvíka XVI., několik moderních věžáků, a nezbytný shopping mall. Ze všech měst, které jsme navštívili asi největší humus. Po poledni jsme se naobědvali a pokračovali do Cincinnati, kam jsme dojeli kolem třetí hodiny. Cincinnati je třetí největší město v Ohiu, leží taky na hranicích s Kentucky. Sídlí zde světové ředitelství známé firmy Procter and Gamble. My jsme nevědomky zaparkovali přímo u této budovy, a šli na nábřeží, zde jsme se trochu prošli, nachází se tam baseballový a fotbalový stadión a menší park. Pak jsme šli zpátky do centra, k autu, protože jsem si nebyl jistý, jestli jsem je zamknul nebo ne. Budova naproti nás už teď upoutala, tak jsme k ní zašli a byla to ona! Obklopen budovami je tam menší parčík, kde jsme se vyfotili, a pak vešli do hlavní budovy. Zde je v přízemí menší muzeum, od data vzniku až po současnost. O Rakoně ani zmínka. V parčíku jsou vlajky zemí, kde PG vyrábí, ruská tam je, naše není. To mě vytočilo a zanevřel jsem na ně. Přemístili jsme se dále na východ, k centru, kde jsme nalezli slavné náměstí, popisované v průvodci. Byla tam celkem solidní fontána a skupinka německých folkloristů. Pravě zde totiž probíhal "Oktoberfest Zinzinnati". Ještě je tam jedna atrakce hodná zmínění, většina budov v centru je spojena nadchody. To se nazývá skywalk. Prošli jsme ji zpátky k autu a jeli dál. Protože jsme vyjeli po páté hodině, dostali jsme se akorát do odpolední zácpy, tak nám trvalo hodinu a půl dostat se do Caesar Creek State Parku, asi 50 km severně od Cincinnati. Zde jsme přenocovali. Kemp stál $15, což je trochu víc, než state parky na západě i v Illinois, ale zase tam byly opravdu slušné záchody a sprchy. Měli jsme dva stany a spacáky, a tak jsme nocovali po celou cestu. I v noci bývalo celkem teplo, nad 10C, takže jsme nijak nezmrzali. Jediný problém byla ranní rosa, která byla dosti velká, tak jsme museli počkat tak do 9.30, abychom mohli sbalit stany. No, stejně jsme vstávali mezi osmou a devátou, tak to zase nebyl takový problém.

Columbus a Pittsburgh
Po odjezdu z parku jsme pokračovali dál do Columbusu, který byl vzdálený asi hodinu cesty. Sem jsme dorazili něco po jedenácté. Zaparkovali jsme hned u radnice u sochy Kryštofa Columba. Pak jsme pokračovali po nábřeží řeky, kde je replika jeho lodi Santa Maria. Columbus, jako ostatně všechna města v Ohiu i dál na východ, vypadal bohatěji, byla zde i řada starších mrakodrapů, zároveň s novými. Centrum zase není tak rozsáhlé, dalo se obejít tak za hodinku. Protože je Columbus hlavní město státu Ohio, tak jsme hledali State Capitol, a nakonec ho i našli, Vypadá atypicky, nemá kopulovitou střechu. Samozřejmě jsme vlezli dovnitř, bohužel se nedalo vyjít nahoru na kopuli. Před jednou hodinou jsme město opustili a vyjeli po I70 přímo na východ. Krajina se už začala vlnit a když jsme opouštěli Ohio, tak to vypadalo skoro jako u nás. Ve Wheelingu jsme přejeli zase Ohio a byli v Západní Virginii, vlastně jenom v jejím malém horním ocásku. Ten jsme měli hned přejetý a zastavili se v Pennsylvanii na prvním odpočívadle nafasovat mapy a prospekty, a pak už to bylo jen necelou hodinu do Pittsburghu. Dorazili jsme sem něco po čtvrté a hned vyrazili na prohlídku. Napřed jsme došli na PGP place, slavnou architektonický komplex, skládající se z několika budov z černého skla se špičatými okraji střech jako u gotické katedrály. Pak jsme pokračovali k soutoku řek Allegheny a Monongahela, které dohromady vytvářejí Ohio, Zde se nachází Fort Pitt State Park, místo bývalé pevnosti před více než 200 lety. Muzeum už bylo bohužel zavřené, je zadarmo, tak jsme se jen prošli kolem a poseděli chvilku u fontány přímo na soutoku, která měla být jednou z největších atrakcí. Bohužel nefungovala. Ale i tak vypadala impozantně. Zbytek večera jsme strávili projítím centra od soutoku na druhou stranu a zase zpátky. Pak jsme sedli a odjeli ke stadiónu Pittsbutgh Penguins, který je na kopci kousek nad centrem. Zrovna tam začínal první předzápas NHL s Philadelphia Flyers. Nezůstali jsme, protože jsme museli hledat nocleh. Vyjeli jsme po I79 na sever, bohužel, podle mapy to vypadalo, že až po Erie Lake není žádný state park s kempem. Obava se ukázala pravdivou. Stavili jsme se v jednom komerčním kempu, kde byla hlava na hlavě (jako v Evropě), minigolf, ping-pong, kulečník,…, a hlavně draho, $21 za noc. Tak jsme se rozhodli to protáhnout až do Erie State Parku na začátku státu New York. Dojeli jsme sem něco před dvanáctou, překvapivě jsme jej ve tmě celkem snadno našli. Ubytovali jsme se hned u sprch, tak jsme se rychle umyli, uvařili polívku na večeři a šli spát. Ráno jsem se šel projít po břehu Erie Lake, byl jsme překvapen tvarem břehu. Je tam totiž několikametrový sráz a dno je tvořeno břidlicí, takže vypadá jako vydlážděné. Pretty cool.

Americká strana Niagara Falls
Po snídani a uschnutí stanů jsme vyjeli k Buffalu. Jeli jsme po místní silnici místo interstate, protože za interstate se platí. A myslím si, že tato cesta byla lepší. Jeli jsme převážně kolem jezera, stavili jsme se v supermarketu a nakoupili jídlo. Buffalo jsme jen projeli, jeho okolí připomínalo Ostravsko, plno starých strojíren a chemických závodů, asi zatím nejhůř vypadající průmyslovou oblast, co jsem v Americe viděl. Tento stav pokračoval až k Niagara Falls. Zde mají závody např. Du Pont a Occidental Chemical Co. Zastavili jsme se v NF ve Visitors Centru, které je ve stejné budově, jako autobusové nádraží. Připomínalo mě to nádraží v Blansku, akorát tam bylo jen tak 8 nástupišť. Nafasovali jsme informace a odjeli k vodopádům, kde jsme za $4 zaparkovali, na celý den. Vodopád je za stromy parčíku několik desítek metrů od parkoviště. Vlastně je to jeho americká část, řeka Niagara se totiž před vodopádem rozděluje na dvě části, rozdělující Goat Island je americký, ale v americkém vodopádu je jen asi 10% vody, zbytek jde do kanadského Horseshoe Fall, který vypadá jako podkova. Výška vodopádů je asi 50m, americký je široký tak 150m, kanadský tak 3x širší. První dojem nebyl moc valný, Victoria Falls na Zambezi v Africe, kde jsem měl tu čest být před 5 lety, nasadily vysokou laťku, jsou totiž dvakrát tak vysoké a dlouhé, a druhá stěna, ze které se dá vodopád sledovat, je podstatně blíž. No, a jsou v prakticky necivilizované oblasti. Ale v NF jsem měl možnost navštívit několik atrakcí, které vodopád přiblíží. Jsou na kanadské i americké straně, my jsme ale navštívili jen ty americké. První byl výtah, kterým se dá spustit na vyhlídku na úrovní hladiny řeky (50c). Pohled odtud byl trochu odlišný od toho z vrchu. Zde se taky nachází molo, odkud vyplouvají vyhlídkové lodě pod vodopád ($8). Plavba trvá asi 30 min, každý nafasuje pláštěnku, kterou doporučuji použít. Loď propluje podél amerického vodopádu, ze kterého je jen malá sprška, to hlavní přijde pod Horseshoe Fall, kde loď asi 5 min. manévruje. Řekl bych, že to za těch $8 stojí, jako ostatně většina atrakcí na americké straně. Na atraktivitu lokality cena zase není tak zlá. Po plavbě jsme se vydali na Goat Island, na cestě jsme si prohlédli American Falls ze všech možných vyhlídek, a podnikli další exkurzi do další atrakce, Cave of Winds. Za $5 člověk dostane plátěnky (láptě) místo bot a žlutou pláštěnku, a výtahem se sjede přímo pod vodopád, a projde se po lešení v jeho slušné blízkosti. Taky tam slušně pršelo, a nedivím se, že jsme fasovali i boty, byli jsme mokří po kolena. Pak jsme si prohlédli Horseshoe Falls a obešli Goat Island, a začalo se šeřit. V průvodci jsme se dočetli, že se vodopády večer osvětlují, a v 8 večer jsme se konečně dočkali. Osvětlují to z kanadské strany, a mění barvy tak co 7 min. Barvy se postupně změnily z bíle přes modrou, červenou, zelenou, žlutou a fialovou na duhovou a různé jiné kombinace. Vydrželi jsme tam tak do 9 h. a pak vyrazili na sever, asi 20 km od NF na břehu Lake Ontario je Four Mile Creek State Park, kde jsme zase přijeli pozdě, tak jsme si vybrali místo, postavili stany, já dobil baterky do videokamery a šli spát.

Kanadská anabáze
Druhý den jsme se vzbudili po deváté, moc pozdě na to, abychom odjeli bez placení (měli jsme chvilkami takové nutkání, ale nakonec v nás ta dobrá stránka zvítězila). Břeh Lake Ontario je standardní, plochý s oblázky. Zaplatili jsme při odjezdu, a zjistil jsem, že si zaměstnanci brzo ráno udělali evidenci, kdo tam přes noc přijel, včetně SPZ auta. Myslím si, že to tak dělají všude. Vydali jsme se zpátky k NF a na cestě jsme se zastavili u Whirlpool, což je vodní vír tvořený řekou Niagarou asi 8 km pod vodopádem. Pak jsme pokračovali přímo na hraniční přechod v NF, který vede přes místní Rainbow Bridge. Za přejetí se platí mýtné $1, a pokus o proniknutí se nezdařil, Galju nepustili, víza na hranici neprodávají. Nabídli nám pohovor s imigračním úředníkem za $250, kterého bychom mohli přesvědčit, aby Galju pustil bez víza. To jsme odmítli, tak jsme se vydali do Bufalla, kde je nejbližší kanadský konzulát. Přijeli jsme tam v 1h., a žádosti o víza přijímali jen do 11.30, a vízum stálo $75, tak jsme se rozhodli Galju nechat v Niagara Falls, jet sami do Toronta, večer se vrátit a přespat zase ve Four Mile Creeku.

Tak jsme taky učinili, ve 2h. jsme překročili hranici a kolem čtvrté zaparkovali u centra Toronta. Cesta byla bez problémů, rychle jsme si zvykli na metrický systém, hlavně na kilometry, limit na dálnici je 100 km/h, a dálnice vede od NF až do Toronta. Celou cestu bylo kolem dálnice vidět stavby, tato oblast je zřejmě slušně rozvinutá a obydlená (na rozdíl od amerického protějšku). V centru jsme nejprve našli informace a nafasovali solidní mapku. Pak jsem si v bankomatu vytáhl kanadské dolary a mohli jsme začít s prohlídkou města. Nejprve jsme vyjeli na věž CN Tower, což je obdoba berlínské či moskevské věže. Otočná restaurace je asi v 350 m., a výjezd tam stál C$13, což bylo víc, než jsem čekal. Zde jsme strávili asi hodinu a pořádně jsme se rozhleděli na všechny strany. Zajímavá byla jedna část podlahy, která je udělaná z průhledného plexiskla, takže je vidět přímo dolů. Bylo zajímavé pozorovat reakce lidí, když k tomu přišli. Někteří se osmělili rychle, jiným to chvíli trvalo. Výtahem dolů jsme jeli s českým párem, kteří se k nám ale nehlásili, jenom jsme při vystupování slyšeli jak si mezi sebou vykládají něco jako že Češi jsou všude. Připomínali mě "úspěšné podnikatele", takže jsem neuskutečněného rozhovoru s nimi nelitoval. Protože už bylo skoro půl šesté, tak jsme se rozletěli po městě. Prošli jsme přes vlakové nádraží, které vypadalo asi nejlépe z těch, co jsem na Novém Kontinentu viděl, a vešli jsme do centra. Dvě hlavní odlišnosti od US metropolí - podstatně víc barevných lidí (Indů a Číňanů) na úkor černochů a množství lidí jezdících městskou dopravou. Jinak budovy i všechno ostatní k nerozeznání od Ameriky. Prošli jsme město na sever k radnici a zpátky k autu. Město jsme opustili na soumraku, a ještě se v Torontském předměstí zastavili v supermarketu, otestovat kanadské ceny. Vše bylo vesměs v sortimentu podobném s americkým, jen trochu dráž (v přepočtu na US$). Pak už jsme to dupali zpátky, přes limit 100 km/h jsme to valili kolem 120 a byli jsme jedni z pomalejších. Zdá se mě, že kanadští řidiči na rychlostní limit brali daleko menší ohled, než ti američtí. Pochybuju, že by to bylo ve větší disciplinovanosti Američanů, takže mě napadá jen větší přísnost policie při pokutování na americké straně a s tím spojené nepříjemnosti (zvýšení pojistného, zabavení řidičáku při opakování přestupku,…). Do Niagara Falls jsme přijeli po deváté, a po chvíli bloudění nalezli parkoviště přímo u vodopádu. Honem jsme oběhli vodopád a spěchali na nádraží na americké straně, kde nás už čekala Galina. Nabrali jsme benzín (v Kanadě byl dražší, než v US) a jeli zase do Four Mile Creeku. Zde jsme byli až kolem jedenácté, a bez dlouhého otálení jsme zalehli.

Kanadská strana Niagara Falls
V úterý ráno jsme se sbalili, už nebyla tak velká rosa, a jeli zase do NF. Zaparkovali jsme zase na americké straně za $4, Galinu nechali tam a šli pěšky do Kanady. Autem se to tam nevyplatilo, za most se platí $1 za každý průjezd a kolem US$6 parkovné. No, i za pěší přechod se platí, 25c za osobu. Kanaďané si nás zase prověřovali, zvědavě jsem se ptal imigrační úřednice, jestli by mě pustila na US řidičák. Dostalo se mě záporné odpovědi, je nutné mít US rodný list nebo pas. Ale Američanů se vesměs jen ptali, jestli jsou Američané, když řekli, že ano, tak je bez papírování pustili. My jsme i tak prošli bez problémů. Nejprve jsme to střihli po zábavní ulici plné kýčovitých atrakcí typu muzea voskových figurín, Guiness Book of Records Museum a různých strašidelných domů. Zlatá Amerika, v kanadské částí NF čiší komerce na každém kroku. Ale měli zde zase levná trička, tak jsme zbytek kanadských $ utratili za ně. Pak jsme chvíli hledali pěšinu k vodopádům, došli jsme až k vyhlídkové věži, která stála $6, ale už jsme na ni neměli peníze. Tak jsme si prohlídli a zfotografovali vodopády z druhé strany a šli zpátky. V americké části NF jsme si ještě zašli do blízkého obchodního domu, který byl dosti levný, tak si tam mezitím Galina udělala zbytek nákupu darů pro rodinu domů. My jsme tam poobědvali v Burger Kingovi a po třetí se vydali na cestu na západ.

Cesta domů
Z Buffala až na konec státu New York jsme jeli po placené dálnici, a k mému překvapení jsme za asi 70 mil platili jen asi$2.20. Dálnice okolo Chicaga jsou dražší. Po šesté jsme dorazili do Clevelandu. Zaparkovali jsme kousek od radnice, v tuto hodinu to už nebyl takový problém. Prošli jsme se až k nábřeží Lake Erie, kde je Science Center a nová Rock'n'Roll Hall of Fame, samozřejmě už byly zavřené. Slavná Rock'n'Roll Hall of Fame mě z venku a podle toho, co bylo vidět přes sklo, moc nenadchla, vypadalo to tam jako v řadovém technickém muzeu. Aspoň byl od nábřeží pěkný pohled na centrum. Na cestě k autu jsme zaslechli rachot rockové hudby linoucí ze z druhého břehu nedaleké řeky. Tak jsme se na to šli podívat, jen přes řeku. Slyšet bylo i tak velmi dobře. Hráli v bývalé průmyslové oblasti nazývané "Rock Bottom". Bohužel kolem půl deváté přestali hrát (podle mě to byla předkapela), a většina výpravy odmítla čekat, co bude dál, tak jsme odjeli. Vzali jsme to po I71 k Columbusu, jeli jsme asi 2 h. k nejbližšímu state parku - Alum Creek SP, kde jsme byli zase něco po jedenácté.

Ve středu jsme jenom objeli Columbus a jeli po I70 na Indianapolis, kam jsme dorazili něco po druhé. Asi 2 hodiny jsme se zdrželi v centru, je tam památník obětem světových válek a zajímavé muzeum, které je zadarmo. Pak jsme navštívili známé, bydlící nedaleko, a po sedmé vyrazili směr Carbondale. Už známá cesta z Indianapolis trvala tradiční 4 hodiny, tak jsme měli akorát tak čas se ještě připravit na zítřejší pracovní den.

Na závěr?
Klasický levný výlet, celkové náklady na osobu, včetně benzínu, ubytování, stravy a vstupných, nepřesáhly $150. Jen tak mít více volného času na něco podobného v brzké budoucnosti. Kanada to už nebude...

Martin Čuma
Web: http://voth.chem.utah.edu/~mcuma