Monument Valley, Utah, Navajo Indian Reservation

Kolorádská plošina (Utah, Colorado, Arizona)

Colorado Plateau:

text: Montana Club, email
foto: Radek Adamec

O náhorní plošině, která se rozkládá na hranici čtyř států USA bylo popsáno již mnoho papíru. Patrně proto, že právě tady leží nejvíce  z naprosto unikátních národních parků amerického západu. Přestože do oblasti jezdím s fotografy nebo jinak komerčně velmi často, každým rokem se přesvědčuji, že tento kout země má pro mne stále něco nového.

Notoricky známá místa
Při každém počasí a každé denní době tu lze vytvořit přinejmenším standardní fotografie. Monumenty jsou natolik úchvatné, že stačí pouze mačkat spoušť. Pokud  však chcete  udělat  skutečně výjimečné snímky,  musíte se do věci více opřít a nešetřit námahou ani časem. Bezesporu výhodu domácího prostředí mají rodilí Američané. Chcete-li se jim vyrovnat nebo je dokonce předstihnout,  musíte do hry vložit opravdu mnoho –  talent a mnohdy i fyzický potenciál – vše čeho jste schopni. 

Znalost prostředí a předvídavost jsou  naprostou samozřejmostí . Dokonalá znalost se vyplatí především při návštěvách méně známých národních  nebo státních parků.  Těch je tolik, že na jejich návštěvu by v Utahu a Arizoně nestačil měsíc. Právě mezi nimi je nutno pečlivě vybírat neboť mnohé z nich nejsou natolik atraktivní aby  stály za zajížďku při standardních světelných podmínkách. Pokud si ale vyberete dobře, zjistíte, že i tyto malé parky k celkovému dojmu o USA neoddělitelně patří.

Horseshoe Bend
Jedním z míst, které za  zastávku bezesporu stojí a dokonce není ani státním či jiným parkem, je Horseshoe Bend. Tyto nenápadné pískovce leží  na samé hranici městečka Page bez jakékoliv směrovky či upozornění.  Doslova  naproti silniční ceduli oznamující řidičům příjezd do města, zabočíte prudce doleva.  Po zcela nenápadné prašné cestě se dostanete na improvizované parkoviště. Nezapomeňte v autě  foťáky!  Důvody  proto jsou dva. Ten první – čekají vás úchvatné pohledy  a ten druhý – jste v kraji indiánů Hopi a Navajo a o drobné krádeže tu není nouze.  Jenom pro pár znalců a fotografů začíná právě tady krátký výlet po zkamenělém utažském pískovci . Po 800 metrech zcela nečekaně stanete na okraji obrovského kotle ve kterém se řeka Colorado stáčí do tvaru podkovy.  Záběr je tak široký, že mi nestačí  ohnisko f 28 mm kinofilmového formátu a tak používám skvělou Tokinu f 17mm.

Gooseneck
Po 20 minutách jízdy  z Údolí monumentů lze odbočit z hlavního tahu na Arches NP a dostat se tak do státního parku Gooseneck. Pod vámi tentokrát teče červeně zbarvená San Juan River.. Při pozorném pohledu spatříte v dálce na horizontu siluety Údolí monumentů . Někde tím směrem se řeka San Juan přidává ke Coloradu a ztrácí tak své jméno.

Canyonlands Pokud se vrátíte zpět na hlavní tah můžete si vybrat ze dvou známějších parků – Canyonlands nebo parkem pískovcových oblouků  Arches.  Oba jsou pěkné a vhodné pro fotografování po celý den.  Zvláště Canyonlands -  je naprosto fantastický při nízkém slunci. Pokud si přivstanete, jistě se vám vaše úsilí vyplatí neboť počasí bývá natolik stabilní, že vám mraky ani déšť nenaruší vyhlídku. Z některých míst , především po ránu , kdy je prachových částic v atmosféře nejméně, vidíte až do vzdálenosti 300 kilometrů.  Pokud v zemi kaňonů nechcete jet příliš daleko, můžete po krátké jízdě zastavit už ve státním parku

Dead Horse Point
Záběry do utažské krajiny, plné věží, věžiček a oblouků mezi kterými se vine řeka Colorado jsou po vyvolání  tou nejlepší odměnou. Podle mých zkušeností je nejlépe na těchto místech kempovat a v exponovanou večerní i ranní dobu být přímo na místě. To je také jeden z důvodů proč nejsem vyznavačem sice pohodlnějšího, ale méně romantického hotelového ubytování. Hotely jsou vždy zoufale stejné a přestože vám nabídnou takové výhody jako je klimatizace nebo hamburgery to podstatné proč na Kolorádskou plošinu tak rád jezdím - sepětí s krajinou,  tady chybí.

Monument  Valley – hledání Klíčové dírky
Záběr v údolí monumentů jsem jednou našel náhodou v knize. Výrazná fo­tografie skalních monumentů zarámovaná kamenným blokem, skrze jehož puklinu se na obzoru rýsují věže monumentů. Vděčné téma, kdy barva blízkého i vzdáleného je totožná a vytváří zajímavou náladu. Dlouho jsem toto místo nemohl nalézt. Je to způsobeno rozlehlostí krajiny ve které deset kilometrů nic neznamená. Až jednou, kdesi  v  horské chatě v Sierra Nevada,  jsem uvi­děl v novinách článek se stejnou fotografií. Ústřižek jsem si tentokrát schoval a později si jej vzal s sebou do údolí. Byl to dobrý nápad, bez něj bych patrně hledal bezúspěšně. Zpočátku jsem opět bez cíle bloudil krajinou. Silnice už dávno ustou­pila, změnila se v malou písčitou cestu pro terénní auta, které vedly k obydlím indiánů. Na rozcestích jsem se rozhlížel do kraje se známými siluetami věží,  Mitchel, Merik, Elephant. Teprve teď jsem rozeznal, že věž kterou jsem považoval za jednu, jsou ve skutečnosti věže dvě. Z jejich zákrytu lze bezpečně určit úhel od­kud byl snímek pořízen. Když jsem jej našel, bylo jasné že místo musí být za mými zády. Otočil jsem se a protáhl předpokládanou přímku. Na jejím konci se na horizontu nejasně rýsovala proti obloze malá skuli­na.  Po chvíli stoupání jsem poznal, že jsem vyrazil správným směrem. Strávil jsem tu více než dvě hodiny, čekal na slunce, na stín, lezl po skalách. Ke slovu přišly všechny objektivy a fotoaparáty, barevný, černobílý, panoramatický a nakonec videokamera. Postupně jsem si musel stoupnout na kameny abych docílil požadovaného úhlu pohledu.

Monument Valley - hřbitovy
Cestou zpět jsem potkal indiánského učitele. Nejdříve mi vysvětlil  problém alkoholismu u indiánů a nakonec mi dopo­ručil zajímavý vrak auta - přímo uprostřed skalních věží. To  mě zaujalo neboť staré vozy a jejich hřbitovy již dlouho fotografuji. Místo nebylo daleko. Kára se mi moc líbila. Starej Chevrolet - stejná značka jako můj vůz. Pravda, auto mám modernější a větší, ale tyhle křivky vozů 60tých let jsou nepřekonatelné. Místo si nejdříve pozorně prohlížím a teprve po chvíli sundávám kamery a mačkám spoušť. Oproti předešlému místu jsme teď u malého hrobu uprostřed nekonečně velkého arizonského hřbitova. Kolik takových hřbitovů jsem už viděl. Na Floridě - vrakoviště s dětskou panenkou na kapotě černého Cadilaku nebo  ve Wyomingu - stará Fordka prorostlá nádhernými ba­revnými květinami s pozadím zasněžených hor Grand Te­tonu.. Všechna tato místa mají něco společného. Ticho, opuštěnost...Ticho a pietu místa ruší občas moje kroky a pravidelný zvuk uzá­věrky fotoaparátu.

Monument Valley – bezva krám
Povzbuzen patrně mým neobvyklým zájmem o nedávnou historii Spojených států,  odpad, šrot a hřbitovy, indián mi prozradil, že tu  zná ještě je­den „bezva krám" a máchnul rukou směrem k pahorku za kterým bylo vidět skalní věže.

Schylovalo se k západu slunce a my se vydali  pěšky nap­říč červeným pískem. "Ten pravý koncert teprve přijde" říkal. Skutečně celé údolí jakoby dokazovalo právě navečer, že je rájem pro fotografy. Do­razili jsme k "bezva krámu" a musel jsem ho opět pochválit. Byla to vlastně maketa starého důlního stroje, který tu prý zapomněli filmaři po natáčení některého z filmů o divokém západě. Všiml jsem si že tento nenápadný a ošklivý kus šrotu při západu slunce mění svo­ji barvu.  Jedině v tutu denní dobu se původní černá barva stroje mění v červenou, takovou, jakou má okolní krajina.

Naneštěstí je západ přímo za mými foťáky a tak si vlastně sám stíním. Při focení se musím kroutit a křivit tak, že  vypadám  jako při  záchvatu padoucnice. Slunce zapadlo, ale i teď je Arizonské nebe plné barev. Ještě nějakou chvíli nechám kamery připraveny, co kdyby ...Indián se definitivně loučí, předáváme si adresy. Zítra jde do práce,  do školy a já cestuji na sever do Wyomingu. Slibuji si, že až se sem zase podívám vezmu s sebou pár obrázků.

text: Montana Club, email