White House, pozůstatky zděného puebla starobylého lidu Anasazi

"Hmmm, s náhonem na čtyři kola to zkuste," hodnotí náš vůz. "Nám se to nepodařilo. O něco výš je tak metr sněhu," říká a čeká, s čím na něj vyrukuji. Poděkuji a zklamaně odcházím neboť v porovnání s jejich osmilitrovým "traktorem" by naš malý teréňák daleko nedojel.

Zkratka přes vysokohorské sedlo v pohoří Chuska by cestu ke Kaňonu de Chelly (čti de Šej) zkrátila o několik hodin. Nezbývá, než se vrátit na hranici Arizony a Nového Mexika a zkusit severní okliku přes Shiprock.

Silnice nerušeně běží podél skal Rudého údolí, daleko od turistického ruchu. Po levé straně vyklouzne nad obzor silueta Shiprocku. Osamělému monumentu kamene říkají Navahové Tse Bi dahi, neboli skála s křídly. Podle legendy bývala skála ptákem, jenž přenesl předky Indiánů přes úzké moře (Beringovu úžinu?) do nových lovišť Arizony.

Severně od Shiprocku nás vítá stejnojmenné městečko s předměstími hnědých papírových domků podobných maringotkám stavebních dělníků. Mezi nimi si hrají navažské děti. Hroty satelitních antén a stovky zaparkovaných vozů svědčí o tom, že Indiáni hluboko v srdci své rezervace uvykli městské civilizaci. Prostá stavení vybízející k okamžitému odchodu jsou možná poslední genetickou spojnicí s kočovným životem jejich pradědů.

Vesničku Lukachukai dělí od Kaňonu de Chelly pár mil. Opuštěná cesta nízkým porostem nás brzy vede k první odbočce. Cedule varuje před četnými zloději. Před námi je Jeskyně masakrů - skalní převis, kde se před 200 roky ukryla stovka navažských žen, starců a dětí, než je vyčmuchali Španělé a palbou z mušket poslali do věčných lovišť.

Kaňon je státem chráněnou rezervaci, avšak nadále patří Navahům. Žijí zde nepřetržitě čtyřista let. O čilém ruchu uvnitř kotliny svědčí úhledná políčka, traktůrky a hogany - tradiční šestihranná obydlí ze dřeva, hlíny a kamene. Sestup na dno severní části kaňonu, se zbytky kamenných puebel starověkých Anasazi, je obyčejným smrtelníkům zapovězen. A když, tak jen s domorodým průvodcem na korbě proskleného náklaďáku. Pochopitelně za úplatu.

Joey byl prvním člověkem, kterého jsme na římsách kaňonu potkali. Vykračoval si na lehko v džínové bundě, v patách dva malé caparty. Jako pravý Kaliforňan zanadával na nedávné výpadky elektřiny. Pak stručně shrnul svůj životopis a bez zábran pomluvil prezidenta Bushe. Ačkoli v noci mrzlo, spal s dětmi zásadně ve stanu.

Stezka do nitra kaňonu je zalita lehkým nádechem červeného pískovce. V ostrých úhlech zdolává strmý svah a pak běží podél dřevěné ohrady lemující pastvinu a mizí v ústí ovocné aleje. Ve stínu skalní stěny výšky desetipatrového činžáku si dva indiánští výrostci pohazují mičudou. Snad si jen krátí dlouhou chvíli cestou domů ze školy. O tom, že uvnitř kotliny bydlí nepochybuji.

White House - Bílý dům je největším publem a zároveň i tahákem kaňonu. Leží na konci dvoukilometrové trasy, která jej dělí od horního okraje strže. Jméno si vysloužil dík dlouhé zdi, kterou před tisíci roky primitivní stavitelé umně omítli vrstvou bílého sádrovce. Zachovalá stavba vypráví o vyspělé stavitelské technologii lidu Anasazi, jehož tajemný původ a náhlé zmizení nejsou dodnes uspokojivě vysvětleny.

Kaňon de Chelly nezdobí žádné z přívlastků, kterými Američané rádi značkují své přírodní statky. Není nejhlubší, nejširší a vůbec ne nejdelší. Má za to nefalšovaný punc autentického života indiánské komunity, neprobádané historie a uchvacující přírody.

foto a text: Radek Adamec

Canyon de Chelly National Monument:

oficiální link
mapa (pdf 185k)
Fotogalerie