Atlanta (leden 2000, Georgia)

autor: Vladimír Šída, www

Tento výlet se od předchozích lišil hlavně nízkým rozpočtem. Geografická poloha Atlanty naznačovala, že nějaká snadná cesta se časem asi naskytne sama.

Přípravy tentokrát nebyly vzrušující, ba naopak zneklidňující. Atlanta na internetu vypadala jako pěkně nudné město. Na výpise zajímavostí figuroval památník Martina Luthera Kinga, který se v Atlantě narodil, kterýžto památník ale poměrně nepochválil Milan Předota na svých stránkách:

Památník Martina Luthera Kinga je nová moderní budova, která sice místně přesně zapadá (blízko domu, kde bydlel; kostela, kde jeho otec kázal), ale zároveň křičí, že se jinak mezi ušmudlané domy nehodí. Prohlídka muzea ve mně neobyčejně silně vyvolávala vzpomínky na školní návštěvy Muzea dělnického a revolučního hnutí. Přítomnou školní mládeží, uspořádáním vitrín, ponurou atmosférou, promítanými filmy, angažovanými sochami a samozřejmě i tématem samým.Vzali jsme ji dost zběžně. Některé doklady rasové segregace byly opravdu otřesné, zvláště ve spojitosti s tím, že trvala do šedesátých let. Nevěděl jsem, že byla oboustranná (“No entrance to the ZOO for WHITE today”)

Pár dalších věcí, pravděpodobně nic, co by mě samotného popudilo k návštěvě olympijského města.

Nakonec jsem toho volného času stejně zase tolik neměl, můj výlet byl do značné míry vymezen potřebami mé laskavé společnice, na níž jsem závisel s odvozem kamkoli a kterou jsem samozřejmě nehodlal jakkoli zbytečně obtěžovat. Nabízený program (večerní divadlo jako hlavní náplň) mi maximálně vyhovoval, těšil jsem se na hru i na zákulisí. Ubytování zadarmo u sympatické Sharon zrovna tak, pochopitelně.

Tato paní se na podzim přestěhovala do svého nového domu ve čtvrti zvané Hills, což je velmi prestižní obytná zóna města. Je tam hezky (klídek) a blízko do centra (downtown) i…i…druhého centra (midtown), takže také draho. Dům samotný byl parádní. Vůbec se mi zdá, že se druhy ubytování na mých cestách po Americe pohybují od jednoho extrému k opačnému a zpět. Měl jsem nejen vlastní ložnici, ale také vlastní koupelnu s toaletou (jako to mají asi všichni Američané, v jedné místnosti) a vlastní obývák s televizí, videem a časopisy. V tom jsem ani nestačil rozválet perfektně uhlazený potah na gauči… Jen jsme si odložili tašky, prohlédli si zbytek na místní poměry velkého domu (obydlené horní patro, celkem asi dvě ložnice plus opět sociální zařízení a pracovna, dole moje malá ložnice, další ložnice, dvojobývák, kuchyně, prosklený minivýklenek s houpacími křesly a výhledem do zahrady, na kafe.

Nato jsem byl odvezen do čtvrti Sweet Auburn v blízkosti centra (downtown), kde postavili památník MLK, a ponechán na tři hodiny o samotě. Památník je moderní budova zřízená a spravovaná rodinou MLK, v podstatě muzeum založené hlavně na fotodokumentaci a videozáznamech z Hnutí za občanská práva, plus místo Kingova posledního odpočinku a veřejnosti zpřístupněný nedaleký rodný dům.

Památník (či muzeum) se mi navzdory očekáváním líbilo, až na drobné body. Jednak jsem viděl jiná videa, než v Memphisu nebo na semináři s Jeffem Vanderzielem v Brně, ale nejvíc se mi líbila expozice určená dětem. Celá historie hnutí za občanská práva byla zredukována na ty nejjednodušší informace a zpracována pochopitelně formou  pro děti maximálně přitažlivou (barvičky, šuplíky ukrývající dobové hračky, např. první černé panenky a vysvětlení, že i černé děti měly tehdy raději bílé, jak silně byla segregace zakořeněná, atp.) Přišlo mi to skvělé, hlavně, když jsem si představil sebe a jiné děti u vyčerpávajících expozic (opět: bez předmětu i s předmětem, tj. člověkem), a s chutí si prošel počítačovou historii hnutí (nízký panel s počítačem a trackballem) a navzdory faktu, že se v podobné instituci nenacházím v poslední době poprvé, jsem si zopakoval jeho rozhodující momenty a představitele.

Srandovní byl patnáctiminutový instruktážní film, respektive jeho technická stránka. Z ampliónů rozmístěných po muzeu se ozvalo, že jestli chceme, můžeme se zdarma zúčastnit promítání patnáctiminutového filmu, které začíná za pět minut. Šel jsem a usadil se, načež se ozvalo něco jako: “Vážení návštěvníci, promítání filmu začne za třicet vteřin. Zaujměte prosím svá místa.” Okamžitě se mi vybavilo, že už chybí jenom: “Připoutejte se, prosím.” Za třicet vteřin (patrně, neměřil jsem) se ozvalo, že je poslední možnost ke vstupu do kinosálu, neboť projekce začíná “právě nyní.” To už mi zase zvonilo v uších: “Ukončete výstup a nástup…”

Kingův hrob je umístěn uprostřed umělého kaskádovitého a hranatého jezírka naproti přes ulici. Přistoupil jsem a tiše místo pozoroval, zatímco vedle mě se vesele stavěli turisté a nechávali se s hrobkou zvěčnit na jistě perfektní fotografie z výletu do Atlanty. Moje tiché vytržení dostoupilo vrcholu a málem mě vyvedlo z rovnováhy, když se jeden takový borec nestyděl vystoupit ležérně jednou nohou na betovou stěnu jezírka. V tu chvíli moji pozornost ovšem zaměstnal člověk, jenž se na mě obrátil způsobem, který nekorespondoval s tím, jemuž jsem přivykl u žadatelů o almužnu. Odhadl jsem ho spíš na náborového pracovníka nějaké náboženské skupiny a byl tak zmagořený z předchozího zážitku, že jsem se mu svěřil se svým nedostatkem pochopení pro nedostatek základní úcty k podobnému místu u některých lidí. Pán velmi chápavě přikyvoval, což mě naplnilo hřejivým pocitem, že ne všichni jsou takoví. No jo, byl jsem blbej, tenhle chytrák Kingova hrobu zneužíval ještě drzeji, samozřejmě ke kolekci hotovosti. Pěkně zpovzdálí jsem si ho za tři minuty vyfotografoval, jak obtěžuje dalšího naivu.

Musím ještě podotknout, že pokud jde o žebráky, nebyl jsem po vlastních zkušenostech z Chattanoogy nebo Memphisu připraven vůbec na nic. Na následné procházce po downtownu jsem byl během jedné hodiny osloven patnácti až dvaceti těmito lidmi, někteří z nich byli ovšem ku škodě své věci ošaceni o poznání lépe než já, podivný tvor ve svetru, šále, na zádech baťůžek a pohybující se po vlastních nohou. Mnozí by řekli, že to bylo hlavně kvůli nedělnímu odpoledni a nevlídnému počasí (pršelo), ale já si myslím, že downtown Atlanta je hnus i za sluníčka. Ty fascinující mrakodrapy jsou zajímavé opravdu jenom chviličku, a hlavně jen do chvíle, kdy člověk stojí přímo pod nimi: nad sebou tuny nablýskaného skla a kdo ví, čeho jiného, a kolem sebe zasviněnou ulici a vůbec podivný pocit po těle.

Olympijský park, kterým se Atlanta chlubí, není nic jiného než placka plná dlaždiček se jmény těch, kteří neváhali zaplatit mně neznámý obnos, aby si zajistili nesmrtelnost, plus stožáry s několi vlajkami, naší ne. Celé to je velké asi jako půlka brněnského Svoboďáku a opravdu jen ty dlaždice a sem tam lavečka a vodotrysk. Mezi mrakodrapy. O zeleni se moc mluvit nedá. Hmm. Do CNN ani sídla velkolimonádovny se mi nechtělo. Taky byl čas tak akorát dostavit se na místo srazu a odjezdu do divadla. Atlanta jako město na prohlídku stojí za prd.

Divadlo bylo dobré, i když daleko lépe jsem je ocenil po doplňujících vysvětleních paní R. cestou zpět k Sharon. Samotné divadlo je zajímavé tím, že je součástí kulturně vzdělávacího komplexu zbudovaného v bývalé továrně na pluhy, což se pozná hlavně z charakteru čtvrti, v níž se nachází. Mí krajané si mohou představit ostravské haldy, Brňané třeba okolí Zvonařky.

V neděli jsem navštívil atlantskou Botanickou zahradu, což nebylo marné, hlavně díky skleníku s několika různými sekcemi (tropy, poušť, orchideje samostatně). Dozvěděl jsem se hodně zajímavého, např. o kaktusech a dalších sukulentech (Američané vyslovují ještě hezčeji, skoro jako hlavně že všechny ty, které tam mají a které vypadají jako kaktusy, nejsou kaktusy, ale jiné sukulenty. Netušil jsem, jakými všelijakými způsoby si tyhle rostliny brání vodu ve vlastním těle, které je v jejich prostředí nedostatek. Po jejich vodě například baží zvířátka, proto jsou rostliny pichlavé. Dál mají mělké kořeny, aby vodu ze země dostaly co nejrychleji. Chlupaté jsou proto, že voda se tak pomaleji odpařuje.

Taky tam měli masožravky jednak zavírací, když si v nich ta muška nebo někdo jiný spočine, jednak podlouhlé kalíšky s vodou nebo čím uvnitř (není vidět, kalich je úzký a zakroucený), kde zvědavý hmyz či dokonce prý drobný hlodaveček tone, zpátky nemože, neboť kytka má v kalichu chlupy směřující proti požadovanému směru úniku.

Venku toho vzhledem k zimnímu období moc nebylo. Přesto se našla hezká japonská zahrada a v jiném místě kvetoucí kamélie, které jsem do té doby znal jen podle jména (jo, ty zpěvandy). Byly červené a růžové a bílé a žíhané, a opadávaly skutečně vždycky celé květy. Už jsem zapomněl, jak to bylo s těmi rytíři, třeba dohledám.

Opět perfektní dětský koutek, možná až na dost kýčovité veliké včely a motýly na tyčích. Měl jsem velkou chuť zkusit si zahučet do Zpívajícího kamene, soklu s vydlabanou prohlubní ve výši dětské hlavy, kde se psalo, že pokud člověk vloží palici do díry a začne vrnět různé tóny, tak až trefí tu správnou notu, začne mu vibrovat po celém těle. Výsledkem měl být, jak se psalo, “pocit harmonie a celkové blaženosti” (“general well-being”) J  Styděl jsem se, protože jsem byl sám. Normálně bych se klidně předváděl, mít sebou společnost, ale takhle jsem se bál, že by se ta dvě opodál okounějící děvčátka divila, co to tam ten fousatý strejda provádí.

Na cestě zpět jsme se zastavili v prozatím nejbohatěji zásobeném supermarketu, jaký jsem kdy viděl. To bylo normálně pokračování přehlídky exotických rostlin, respektive tentokrát jejich plodů. O polovině ovoce, které tam prodávali, jsem v životě neslyšel. Tím chci říct, že o granátových jablkách, avokádech, pěti druzích hrušek a podobných banalitách už jsem aspoň slyšel. Mnohé prapodivné hlízy, ořechy, malvice a palice opravdu často neznala ani paní R., jinak zběhlá Američanka a na návštěvě v onom krámě již nikoli poprvé. Také jsem zde narazil na třetí druh českého piva v USA, a to, podržte se, Louny. J Plzeň měli v objemu bližícím se půllitru, možná naopak víc, také zajímavé.

Steve se kdysi před Díkůvzdáním v jedné hospodě vztekal, že kuchař roštující maso má plnovous. Že to je nehygienické a zakázané. Tady v tom obchodě měli všichni podobní návleky, všichni do jednoho pak přes vlasy. Dobrý výlet to byl, ale mám pocit, že zajímavá místa jsem v Atlantě až na pár drobností už vyčerpal.