Ilustrace

Kytička pro Eskymo Welzla (Dawson City, Alaska, Kanada)

text: Vladimír Ustohal
Převzato se svolením ze serveru Montana Club, email

Stoupám vzhůru po lesnaté stráni silničkou, lemovanou divoce rostoucí vrbovkou s temně růžovými květy - typickou rostlinou kanadského severu. Chvílemi se zastavuji, hledím do krajiny, usilovně ukládám v paměti kulisy hor a lesů, stříbřitý pás mohutné řeky Yukon pode mnou, mezi stromovím probleskující domky zlatokopeckého městečka Dawson City. Zde plynuly poslední roky přepestrého života snad největšího českého dobrodruha, samorostlého Jana Welzla, zvaného Eskymo, Kapitán Jan či Jan vynálezce.

Směřuji k jeho hrobu vyjádřit mu dík za nenapodobitelná vyprávění: Strýček Eskymák, Třicet let na Zlatém severu, Po stopách polárních pokladů a Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě. Zaznamenali je a pod Welzlovým jménem vydali skvělí brněnští novináři Těsnohlídek, Golombek a Valenta. Bylo to báječné čtení a dávno vzbuzovalo mou touhu vydat se na Yukon. Díky Rudolfovi Krejčímu, profesorovi na aljašské univerzitě ve Fairbanksu, k těmto titulům nedávno přibylo první vydání Welzlovy vlastnoručně sepsané, mimořádně zajímavé anabáze začátků jeho putování s koníkem a slepým vlkem napříč Sibiří (Cesta kolem světa 1893-1898. Paseka 1997).

Silnička nad Yukonem rozdělila svažitou lesní louku ve dvě části. Už z dálky vidím dřevěné a kamenné náhrobky a kříže. Řád a kázeň tu však vládne jen mezi rovy R.C.M.P. - Royal Canadian Mounted Police, hochů z Královské kanadské jízdní policie. Ostatní hroby jsou roztroušeny porůznu, řídce a zcela náhodně. Welzlův hrob však nacházím bez dlouhého bloudění. Červeň, modř a běl maličké státní vlajky, věnované českými trampy, tu dodaleka svítí v políčku z bílých kamenů na zeleném lučním koberci. Na desce rozesmátá tvář Jana Welzla s mrožím knírem. Letopočet 1868 - 1948. Motto české hymny. V záhlaví mapa Yukonu, Aljašky, polárních krajů. Podpis s charakteristickou hrubkou, zato s hrdou profesí: Jan Welzl - polarňi cestovatel. V rozjímání nemám ani tušení, že po návratu domů tentýž podpis uvidím na fotografii, pořízené před mnoha lety dívkou, která Janu Welzlovi dala košem.

"Můj tatínek Edmund Gröger měl v Brně v Josefské ulici, naproti bývalé Sedláčkovy kavárny, obchod, napůl s koženým zbožím, napůl s bižuterií" - vypráví paní Adolfina Křížová. "O tom, že v Brně je nějaký polárník Jan Welzl, jsme nevěděli. Až jednou při procházkách ulicemi pan Welzl zabloudil do našeho obchodu nebo si možná přišel něco koupit. Pak už přicházíval dvakrát i třikrát do týdne, protože objevil vděčné posluchače a prostředí, kde se cítil dobře.

Jak pan Welzl vypadal? Prostý venkovský strejda s bříškem, na první pohled bodrý, velice srdečný, slušný člověk, příjemný a skromný pán. Na sebe však moc nehleděl, jak byl zvyklý z prostředí, ve kterém po léta v severních krajinách žil. Na saku vždy bylo patrno, co měl k snídani nebo k obědu. Nebyl žádný drobeček, mohl mít takových devadesát kilo. S mým tatínkem si hned padl do noty. Ten byl taky robustní a oba byli stejně bujaří. Když se ti dva sešli, bylo všude smíchu a hlaholu, samý špás! Pan Welzl kouřil v obchodě viržinka. To mohl, protože tatínek byl taky kuřák. Přistavila jsem židli a pan Welzl vyprávěl, třeba dvě hodiny. O tom, co bylo, jak bylo, co tam na severu dělal, jak tam mrzne, že slina zmrzlá v letu cinkne o zem, jindy zase, že eskymácké děti nemilují sladkosti, že je jim z nich špatně. Prý místo čokolády "nérači majó mydlo".

Taková legrační vyprávění, to byla jeho oblíbená zábava. Welzlův hlas nebyl bas ani tenor. Zněl, pravda, trošku drsněji, ale byl vlídný a milý. Dikci, tempo i zabarvení Welzlova hlasu později téměř věrně vystihl herec Karel Höger, vyprávějící na dlouhohrající desce úryvek z Welzlových povídek. Že si mne pan Welzl chtěl mermomocí vzít? Tak to máte pravdu. Prý - "budete eskymáckó princeznó!" Myslel to zcela vážně, ale já z toho měla nehoráznou legraci. Prosím vás, vždyť byl rok 1929, to mi bylo teprve sedmnáct! Gymnazistka! A měla jsem být "královnou či princeznou Zlatýho severu"! Pan Welzl žil během pobytu v Brně velice skromně.

Pánové Golombek a Valenta, kteří ho zpovídali a měli ho ve své péči, mu navíc zprostředkovávali přednášky, aby si vydělal nějakou korunu na cestu zpátky k Eskymákům a zlatokopům. Když odjížděl, vybral si u nás kufr. Tatínek mu jej daroval a já jsem pana Welzla i s tím kufrem vyfotografovala před naším obchodem. Fotografii mi pak podepsal. O jeho dalších osudech jsem se dovídala už jen z novin a z knih. Teprve od vás vím, kdy a kde jeho nevšední životní příběh vlastně skončil. Před vaší návštěvou jsem Janu Welzlovi připravila kytičku. Vezměte mu ji, prosím, jako vzpomínku ode mne, až vás zase zvábí volání Severu".

text: Vladimír Ustohal
Převzato se svolením ze serveru Montana Club, email