Na Pacific Highway - slavné pobřežní jedničce

Pobžeží Pacifiku (Washington, Oregon, California)

Text: Miloš Brunner
Foto: Radek Adamec
Převzato se svolením ze serveru Montana Club, email

Americká jednička
Američané mají rádi vyhlídkové silnice. Dokonce je mají na mapách zvláštně zvýrazněny. Vedou krajinou, která nabízí divákovi nezapomenutelné výhledy nebo krátké vycházky do blízkosti odpočívadel. Nezáleží přitom zda projíždíte pouští, horami, pralesy nebo divokými pobřežními útesy. Všechny tyto přírodní divy jsou fotogenické a unikátní.

Jedné z nejznámějších takových "Scenic Highway" se říká prostě jednička. Kopíruje západní pobřeží USA jehož krajina je i dnes nezkrocená, drsná a romantická. Oproti pobřeží USA na východě není území rozparcelované na desítky států. O celý tento přírodní ekologický fenomén se dělí jen 3 americké státy. Washington, Oregon a Kalifornie.

Poloostrov Olympic
Hory poloostrova Olympic jsou nejen nejvyšší, ale i nejmalebnější z celého dlouhého pobřežního pásma. Nejvyšší horské štíty a hřebeny vystupují přímo z oceánu a dosahují nadmořské výšky kolem 2000 m. Většina poloostrova a národního parku, který uvnitř najdete je pro vozidla nepřístupná. Musí se šlapat pěšky nebo létat. Celý park je sice obehnán silnicí ale hlouběji motorista pronikne jen mezi hřbety některých kopců a podél horských potoků.

O tom, že se jedná o skutečně vysoké hory svědčí nejen to,že tu najdete 7 ledovců, ale o horském terénu vás přesvědčí i vyhlídky. Jestliže si ráno přivstanete, můžete sledovat východ slunce za hradbou vulkánů, které v blízkém Kaskádovitém pohoří vystupují k obloze. Pokud se na tato místa vydáte zjistíte, že výhledy jsou dostatečnou odměnou za vaši námahu. Ve vzdálenosti asi 100 kilometrů spatříte pravidelné kužely sopek Mt. Rainier, Mt. Hood, Adams, Shasta a proslulou nedávno aktivní Svatou Helenu.

Zatímco centrální oblast parku je doménou hor a neprostupných deštných pralesů, je pobřeží Pacifiku sídlem vodních ptáků a zvěře. To co zůstává společné je naprostá divočina. Pobřeží vypadá velice podobně jak bylo v dobách, kdy si první indiánští obyvatelé, tisíce let před příchodem Evropanů, stavěly na pobřeží svoje obydlí. Prudký příboj a ostrá skaliska vytváří z místa ráj pro fotografy. Celé skalní útvary stojí v oceánu nepřetržitě bičovány vlnami. Na hladině plave mnoho obřích kmenů stromů, které jsou neustálým narážením o sebe a skaliska jako neviditelnou rukou sochaře modelovány do roztodivných tvarů. Každý kmen a balvan jsou tak vlastně uměleckým dílem.

Život na poloostrově je příkladem přizpůsobení se místním podmínkám. Ze tří stran obklopen oceánem a i dnes stále aktivními alpínskými ledovci je jeho charakter výsledkem dlouhodobé izolace ledovcem. Ledovec jako neproniknutelná zeď bránil zvěři v migraci. Tím se život a příroda, i když v těsném sousedství, vyvíjely odlišně.

Mezi 16 druhů fauny a flory, která žije pouze tady v Olympiku, patří druh sviště s odlišným zbarvením a vzory. Dále pak druh chipmanka, pstruha nebo z rostlinné říše fialky, zvonků a chudobky. V těsné blízkosti poloostrova naopak žije 11 endemitů na poloostrově se nevyskytujících. Podobné projevy přizpůsobení se přírodním podmínkám najdeme například na Galapágách, Havaji, Austrálii nebo na Aljašce. Nejen proto, ale i pro naprostou unikátnost tohoto půvabného místa byl celý poloostrov vyhlášen jako biosférická rezervace a světové kulturní dědictví.

Staré obří stromečky
Subalpínská jedle je asi nejrozšířenějším stromem v parku. Jeho ostrý střechovitý tvar odolává silnému náporu každoroční sněhové nadílky. V blízkosti hranice stromů a kleče může být 80 cm vysoký porost i několik stovek let starý. To je případ i nejstarších stromů světa , jedle osinaté. Dožívá se úctyhodných 4 tisíc let. Ještě potom co uschne, po stovky let svými mrtvými větvemi dotváří drsnou krásu krajiny. Ve vyšších, drsnějších polohách pobřežních hor stromy postupně řídnou a uvolňují tak místo méně náročným rostlinám - pro celé koberce divoké subalpinské květeny.

Dalšími stromy v blízkosti Pacifiku jsou kdysi velmi rozšířené sekvoje. Ještě před 100 lety pokrývaly téměř celou třetinu území USA. Pak však přišla zlatá horečka a po jejím skončení se hordy dobrodruhů pustily do bezohledného plenění těchto tisíce let starých stromů. Hlad po dřevě jako stavebním materiálu byl téměř příčinou devastace i posledních zbytků těchto stromů. Před jistým vykácením je zachránili v hodině dvanácté federální zákony a vyhlášení rezervací, národních parků Redwood a Sequoia.

Život sekvojí byl donedávna pro vědce záhadou. Bylo známo, že se stromy rozmnožují šiškami, které na stromě zrají až 20 let /další možností rozmnožování jsou výhonky/. Přestože se správa parku o porost vzorně starala, zjistily, že mladých semenáčků nepřibývá. Vše se změnilo až když se ustoupilo od ochranných opatření omezující lesní požáry. Klíč k záhadě je právě tady. Otevření šišek a jejich vysemenění je podmíněno vysokou teplotou požáru. Zdravé a dospělé stromy mají natolik silnou kůru, že jim požár sotva ublíží. Navíc se les požárem "vyčistí" a semena dopadnou do minerály nasyceného popela. Ten je obalí a po následující dny chrání před slídícími hlodavci.

Sekvoje se narozdíl od předešlých jedlí dožívají "pouze" o nějakou stovku let méně, zato dorůstají skutečně obřích rozměrů. Co do objemu i výšky. V parcích najdeme jak nejvyšší strom Tall Tree, tak i nejobjemnější biotop v rostlinné říši General Sherman. Pokud je mi známo, další světové nej v říši stromů najdeme už mimo USA v Mexiku ve státě Oaxaca. Obvod a výška zdejšího cypřiše "Arbol del Tule" je stejná. Činí 42 metrů a svým stářím 2 tisíce let je pokládán za nejstarší žijící věc v Mexiku.

Okolí San Franciska
San Francisco je vlastně shluk asi 30 malých satelitních městeček obklopující velký ale mělký záliv. Na jednom z jeho poloostrůvků kdysi Španělé postavili stanici a kostel. Tak začala historie San Franciska. Do dnešního dne všechny jeho okolní kopečky porostly domy a vilovými čtvrtěmi. Středu města dominuje obchodní centrum plné tradičních amerických mrakodrapů. Z jeho ulic se můžete dostat hned dvěmi mosty, které jsou bez nadsázky tepnami na kterých závisí život a chod města. Pokud na mostě dojde k havárii nebo poruše nějakého vozu, je doprava ochromena a vznikají mnohakilometrové fronty. Mosty Bay Bridge nebo ještě známější Golden Gate jsou prakticky po celé dny plné aut.

Tím posledně jmenovaným se po několika desítkách mil dostáváte do přírody, mezi pastviny, sekvojové háje až k útesu Piont Rayes. Místní majáky mají za úkol upozorňovat proplouvající lodě na možné nebezpečí. Činí tak již po mnoho desítek let především pro častý výskyt pro oko neprostupných mlh. Studený pacifický proud se tady setkává s teplým pevninským vzduchem a na tomto rozhraní se pak vytváří silná oblačnost. Mraky se pak jako hradba valí na pobřežní kopce.

Lvouni
Pobřeží mezi San Franciskem a Los Angeles je proslaveno již od dob Steinbekových románů odehrávajících se poblíž městečka Monterey. Život se tu ale od té doby změnil. Pryč jsou chatrče a čínské čtvrti. Zůstal jen skanzen konzerváren a jiné vzpomínky na tuto slavnou dobu. Patrně pro drsné podmínky a topografii skalnatého terénu zůstala příroda kolem Pacifiku téměř v jejím původním stavu. Pouze podél pobřeží vybudoval člověk silnici, která se jako jizva zařezává do krajiny. Celé dílo tak ale umožňuje spatřit místa, kam by se dostal jen ztěží. Nádherné kalifornské útesy, tahy velryb, nespočet vodních ptáků a lvounů.

Fotografování některých zvířat je snadnější než by se na první pohled zdálo. Stovky obřích Lvounů se vyhřívají na plážích vklíněných mezi útesy a většinou není problém dostat se až k nim. O vetřelce nejeví větší zájem. Nechají vás procházet se volně mezi sebou. Pouze když se přiblížíte téměř na dosah začnou nespokojeně bučet, pohrozí zdviženou hlavou a zlostně otevírají pusu.

Při fotografování jsme se většinou navzájem hlídali aby nás některý zezadu nepřekvapil a neprokousnul nám kalhoty i s jejich obsahem. Lvouni, zdá se , mají Filipa a nevěnovali naší návštěvě pozornost. Patrně věděli, že tyto naše partie nestojí ani za slušnou řeč.

Dál už jen Mexiko
Projeli jsme po jedničce, která se jak had klikatá dvouproudá silnice táhne od hranic Kanady až po Mexiko. Tady, v Mexiku, končí stejně jako blahobyt, supermarkety a jiné americké vymoženosti. Americká hotelová letoviska můžete pak ještě vidět na mexickém poloostrově Baja California, ale ještě níž už jakákoliv podobnost s USA definitivně končí. Hamburgerovou kulturu a americké bouráky vystřídají pomačkaná a potlučená auta, bez reflektorů a blinkrů. Proč je také mít když se nepoužívají. Tisíce kostelů, trocha nepořádku a fotogeničtí obyvatelé, potomci indiánských stavitelů pyramid.