Černí bratři pohřbívají černého bratra Pohřeb drogového dealera (Louisiana, leden 2001) New Orleans, Louisiana, leden 2001 foto a text: Radek Adamec další fotky Náměstí Louise Armstronga poblíž Francouzské čtvrti v New Orleans zelo prázdnotou. Rozložitý černoch v kárované vestě a nevábně vyhlížejícím kulichu vypadal, že jej lednové ranní sluníčko zrovna přivedlo v parku k životu. Naléhavě zamával volnou rukou, svíraje druhou neforemný kufřík, a kolébavým krokem započal přibližovací manévr. Rozpačitě na sebe s Danem pohlédneme. Drobné nemáme. Váháme, zda raději nezmizet. Místo toho ale jen tupě zíráme bronzové podobizně krále jazzu božskému Louisovi do očí. Téměř nesrozumitelným dialektem předměstských čtvrtí nás potomek mississippských otroků vzápětí osloví: „Nic nechci. Mám pro vás typ – teda jestli bude zájem.“ Napětí opadá. Zdá se, že to s námi myslí dobře. Hlubokou nosovkou prozrazuje své jméno Arby a vysvětluje, že o pár bloků dále pohřbívají přítele. „Prodával drogy. A před dvěma dny ho někdo zastřelil.“ Drogy však nebyly pojítkem přátelství obou Afroameričanů, nýbrž trombón, na nějž delaer dříve hrával, a který Arby ukrýval v dřevěném obalu. Hlavou mi problesknou útržky filmu Andělské srdce, kde Mickey Rourke coby privátní očko prchá davem tancujících černochů, kteří v transu vyprovázejí zemřelého bratra na poslední cestu. Arby zavadí pohledem o fotoaparát a na odchodu dodá: „mělo by tam být bezpečno.“ „Taky by nemuselo?“, vyhrknu. „Když narazíš na špatný lidi…,“ nechá Arby viset ve vzduchu zlověstnou odpověď. Na roh ulice St. Philip a Robertson turisté často nechodí. Zchátralé vybledlé domky jsou neklamnou známkou černošského ghetta. Žlutá tabule na dveřích místní školy zakazuje žákům nosit do budovy střelné zbraně. Snažíme se splynout s okolím a nevyčnívat. Zvědavé pohledy posedávajících černochů výmluvně říkají, že marně. Nikdo však neobtěžuje. Volíme okliku a vyhýbáme se místům s nudícími se výrostky, z nichž máme skutečně respekt. Šňůry natažené přes ulici s vyvěšenými barevnými praporky dávají tušit, že jdeme správně. Pohřební dům je až na samém konci. Nad hlavou hučí vozy svištící dálnicí, která zde protíná prostor na mohutných patnáctimetrových betonových pilířích. Jsou zde tak dvě stovky lidí a příchozích neustále přibývá. Je deset ráno a my s napětím čekáme, co se bude dít. Jsme v samém jádru černé komunity. Dva zaparkované policejní vozy pro nás v tu chvíli znamenají synonymum bezpečí. Obavy jsou plané. Nikdo nám nevěnuje pozornost. Je deset ráno a my zde vystojíme další dvě hodiny. Lidé vypadají dobře naloženi. Rozmáchlá objetí dobře vystihují černošský naturel. S houstnoucím davem se objevují první hudební nástroje. Vedle trubek jsou vidět trombóny a dva mohutné heligony. Sem tam zazní smutný tón blues, ale brzy zhasne v tušení, že ještě nepřišel čas. V půl dvanácté přijíždějí čtyři policejní motocykly. Jeden z černých jezdců odkládá brýle a shlíží dav kamenným pohled. Přistupuje k němu fešná dívka, cosi zašeptá a pak jej ovine dlouhými pažemi. Policistova tvář měkne a plní se slzami. Cosi se začíná dít… Lehký jazz improvizujících hudebníků se rozeběhne řadami přihlížejících. Tóny sílí a s nimi i tanec. Nad pohupující těla vylétnou dlouhé naleštěné páky trombónů. Sóla trubek berou dech. Opouštímé dočasné útočiště, obcházíme blok domů, díky čemuž máme čelo smutečního průvodu před sebou. Eskorta policejních harleyů vyjíždí zablokovat boční ulice. Výbuch nadšení poutá naší pozornost. Tlačenici rozráží pohřební kočár tažený dvěma bělouši. Pak, zcela nečekaně, vyráží vpřed i bílá rakev. Svou nedlouhou pouť ke kočáru protancuje mrtvý dealer na rukou desítek zelektrizovaných přátel… Slzy a smích ženou vařící se dav proti nám. Kočár uhybá ostře doleva a mizí ve spleti ulic. Dlouhý ohon lidí jej následuje. Stojíme bez hnutí a nasloucháme tichým nářkům odeznívajícího blues. Dále nejdeme. Pomalu se vracíme do známé civilizace - duchem stále tam, kde právě černí bratři pohřbili černého bratra… New Orleans, Louisiana, leden 2001 foto a text: Radek Adamec další fotky