Crater Lake National Park

Inkoust v horách

text a foto: Radek Adamec

Crater Lake NP:
Oregon, USA, srpen 1999 a srpen 200
mapa (pdf 390kb)
oficiální link

Oregonský úsek pacifické dálnice (Pacific Highway - silnice č.1) patří k té nejhezčí části amerického západu, kterou lze cestou ze Seattlu do San Francisca vidět. Zhruba v polovině cesty u městečka Reedsport (jižně od Florence) se však vyplatí malá - zhruba 150 milová odbočka směrem na východ. Cíl je jasný - Crater Lake National Park. Čili v Reedsport silnící 38, po 20 milích doprava 138čkou až na Interstate č. 5 a v Roseburgu opět na východ a opět po 138. Dál se už zabloudit nedá, neboť Crater Lake je vlastně konečná.

Pro pořádek ke Crater Lake lze jet i vnitrozemím silnící č. 97, což je vlastně hlavní tah z Mount Rainier NP (washington) a Newberry NVM (Oregon).

Okolí Crater Lake je pro tuto část Oregonu příznačné. Terén kopcovitý, později hornatý a všude samé lesy a všechny jehličnaté. K jezeru vede přístup ze severu a jihu. Na obou stojí vstupní brány s rangery a tudíž bez desetidolarového poplatku za auto dál cesta nevede (pokud ovšem nemáte Golden Eagle Pass.

Samo jezero je pastvou pro oči. Sevřeno skalními masívy půlkilometrové výšky vypadá jako gigantické oko nejmodřejší modře, což jistě ocení zejména lovci dobré fotografie. Sopečný proces, jenž má toto dílo na svědomí, utichl zhruba před sedmi a půl tisíci lety. Obrovitý kráter nachrlené lávy tehdy neunesl svou vlastní tíhu podlomenou četnými dutinami a zhroutil se prakticky do nynější podoby hlubokého talíře na polévku. Jak hlubokého? Přesněji: nejvyšší okraj jezera Hillman Peak leží v nadmořské výšce 2484m, hladina jezera v nějakých 1882m a nejhlubší bod jezera pak ještě o 589m níže. Rozdíl tedy úctyhodný - jeden kilometr a jedno sto metrů.

Voda jako inkoust - Crater Lake

Jezero nemá žádný přítok. Nemá ani odtok. Kolik je v něm vody tedy zavísí jen a jen na dešti a množství sněhu. Světe div se. I přes značné převyšení brázdí hladinu jezera velkokapacitní čluny naložené turisty a navigované zkušenými rangery. Vyjíždějí z Cleetwood Cove, neboli jediného bodu jezera, kam lze sejít po svých.

Procházka je to nezapomenutelná. Nejen kvůli čárům přírody, čerstvému vzduchu a všemu tomu, proč se lidé procházejí, ale také kvůli té prašné klikatici, která, aby to nebylo tak strmé, natáhne skutečnou vzdálenost k vlnám jezera přinejmenším na trojnásobek. Dolů to jde opravdu dobře. Nahoru pochopitelně vůbec a člověk se potí jako p...e. Na druhou stranu: byli jsme tam v srpnu 1999 tři lenoši (Mamutíci na cestách), doufám, že někomu z nich nekřivdím, a taky jsme to zvládli. Některé otylé Američanky u mě dokonce povýšily. U jezera vládne jedním slovem - pohoda. V partii šachu a popíjení pivek nás vyrušilo pouze podivné šplouchání jakýchsi vodních tvorů, v nichž jsme o pár minut později idetifikovali ocelové bomby a těla dvou potápěčů.

Letos v srpnu (2000) jsme s Nicol procházku dolů vynechali. Nachození jsme byli celkem dost a tak jsme se spiše věnovali romantickému rozjímání na skalách jezera, focením a planými diskusemi na téma, že nám stejně nikdo neuvěří inkoustově modrou barvu hladiny.

Sopečný ostrov v Crater Lake

Léto je k návštěvě jezera čas jistě nejpříhodnější. Už proto, že v zimě je silniční okruh po okraji kráteru kvůli neprostupným závějím víc jak na sto procent uzavřen. Jižní strana však žije i v době mrazů čilým ruchem, jelikož bývá vyhledávaným cílem dobré lyžovačky a nerušených toulek na běžkách.

Mimochodem, jezero objevil v roce 1853 prospektor a zlatokop John Wesley Hillman. O padesát let později v roce 1902 jej americká vláda dala pod zákon a učinila z něj národní park. Prý zejména díky sedmnáctiletému lobingu W.G. Steela, jemuž jezero učarovalo už jako školákovi, když si zabalil svačinu do novinového papírů s článkem o Crater Lake.

Oregon, USA, srpen 1999
text a foto: Radek Adamec

Crater Lake NP:
mapa (pdf 390kb)
oficiální link