|
 NAPŘÍČ
ALJAŠKOU
text a foto: Bohuslav Burkiewicz
Učarovala mi severská příroda a na kole v podstatě
nikam jinam než k polárnímu kruhu nejezdím. Mnozí
mi nechtějí věřit, že samotářství provozované tam daleko
na severu je vskutku to nejbezpečnější. Není tu jedovatá
havěť, nekrade se tu, nepřepadá, lidé vycepovaní přírodou
si pomáhají. A šelmy včetně medvědů nejsou zas tak krvelačné,
jak se všeobecně míní. Neznám ten svět příliš, ale zdá
se mi, že není přívětivějších lidí a krajů, než severských.
A potom, můj den, můj polární den s půlnočním
sluncem, tam trvá po celou dobu cesty. A to je také
nádherné.
Po
severu evropském, sever americký
Do
sedla „dálkařského“ kola jsem zasedl pozdě, hluboko
po čtyřicítce. V roce 1996 jsem uskutečnil svoji první
větší cestu, to bylo do Norska. Žádný Nordkapp, nýbrž
pouze 12 dnů a 1280 km z Oslo přes fjordy západního
pobřeží a zpět vnitrozemím do Oslo. Už tehdy jsem si
ale přidal výstup na zaledněný nejvyšší vrchol celé
Skandinávie - Galdhopiggen.
O
rok později jsem si dopřál 1600 km dlouhý okruh Islandem.
Po dvoudenním čekání na počasí se mi i tady podařilo
zdolat nejvyšší vrchol ostrova, jež má téměř nevyslovitelný
název - Hvannadalhnúkur.
O
posledních prázdninách se splnil můj další velký sen.
Se vším potřebným k životu jsem projel Aljaškou. Za
22 dnů jsem na kole ujel 1983 km. K tomu 1200 km terénním
autem, když mě na obrátce u polárního kruhu přemluvil
německý mladík, abych mu dělal společníka na jeho cestě
až k Severnímu ledovému oceánu.
Aljaška
na mě udělala velký dojem. Pro cykloturistiku se mi
zdá být ideální. Počasí je tu (na rozdíl od Islandu)
stabilní, vytrvalejší déšť  mě prakticky
nezastihl. S výjimkou nejsevernější tundry a horských
oblastí je tu poměrně teplo s teplotami až ke 20 oC.
Připravíme-li se dobře na nezávislý pobyt v divočině
(většinou se nám nepodaří dorazit k lidem), potom by
nás nemělo nic zaskočit.
Pět kilogramů dobrůtek místo cla
Proletět
deset časových pásem, to už je zážitek. Let z Prahy
přes Amsterdam a Detroit
do aljašského Anchorage trval celkem 19 hodin, z toho
16 hodin ve vzduchu. Časový posun způsobí, že devatenáct
hodin cestou tam zvládneme za odpoledne, ale stejných
devatenáct hodin cestou zpět se protáhne na bezmála
dva dny.
Bezprostředně
po příletu na americký kontinent jsem učinil první dvě,
a také poslední, nepříjemné zkušenosti. Jednak v Detroitu
jsem musel vyplnit další anglicky psané dotazníky (po
těch, které jsou nezbytné pro získání víza) a jednak
si mě celní úředník řádně proklepal. Těch 40 kg pečlivě
sbaleného nákladu jsem musel do poslední nitě rozbalit.
U potravin vše co mělo něco společného s masem, třeba
jen malůvka vepřové hlavy na instantní polévce, šlo
stranou, aby posléze propadlo Spojeným státům americkým.
Takový je předpis. Paradoxně prošla domácí slivovice
a domácky vyškvařené sádlo se škvarkami, o kterém jsem
tvrdil, že je to zvláštní český sýr. A tak nevím, kdo
koho na té celnici tenkrát vlastně napálil. Faktem ale
je, že jsem to byl já, kdo přišel téměř o pět kilogramů
dobrůtek.
Detroit,
jak se ukázalo později, se zřejmě rozhodl prověřit mou
toleranci k malérům. Na Aljašku totiž za mnou neposlali
polovinu zavazadel, a ta dva dny cestovala někde po
východním pobřeží USA. Už už jsem ztrácel naději. Díval
jsem se po levných trekových botách a batohu, že se
pustím po Aljašce pěšky, když tu zbytek kola s ostatními
věcmi dorazil. A to byl konec nepříjemností a odtud
už bylo vše jen nádherné.
 Kdo chce být
sám, jede na Aljašku
Jet
na kole tři dny lesem a nemít při tom žádný výhled do
kraje tu není problém. Jet zeleným oceánem rovinaté
tundry, kde kam jen dohlédneš, je jediným otiskem člověka
pouze stužka prašné cesty, to je též Aljaška. Projet
horami bez turistů, opřít kolo o ledovec, spát ve společnosti
bobrů - i to je Aljaška. Rybami hemžící se řeky a jezera
bez rybářů, rozsáhlé nepropustné močály, ale i mocně
páchnoucí mršina losa, kterou nemá kdo uklidit, tak
to je pravá aljašská divočina.
Bylo
pro mne překvapením, že domácí označují divočinu jako
buš. Projel jsem tedy aljašskou buší, kde na rozloze
zhruba dvacet krát větší než-li naše republika žije
jen asi 650 tisíc obyvatel. Polovina z nich ve
dvou největších aljašských městech. Ve dvěstěšedesátitisícovém
Anchorage a šedesátitisícovém Feirbanksu. Není proto
divu, že od lidí k lidem je to tu dál, nežli jsme v
Evropě zvyklí. Stakilometrové úseky bez lidských sídel
nejsou výjimkou. V krajině za polárním kruhem už potom
ani příliš nepřekvapí u cesty zaprášený nápis „NEXT
SERVICE 270 MILE“, což volně přeloženo znamená, že nejbližší
místo, kde si můžete něco koupit nebo zařídit, je vzdáleno
asi 430 km. Proto - kdo chce být sám, jede na Aljašku.
Amerika jako řemen
Avšak
není to jen nedotčená liduprázdná příroda. Městům a
městečkům se nevyhneme a v nich potom pulzuje čilý život.
A samozřejmě, že po americku, vždyť jsme přeci v jednom
ze států USA.
Na
příjezdech do největších měst narazíme na dálniční přivaděče
s hustým provozem v mnoha jízdních pruzích. Stejně jako
„dole“ (tak se tu totiž říká vlastním Spojeným státům),
i tady na Aljašce je auto symbolem amerického životního
stylu. Aljašský Američan do něj nasedne po sejití tří
schůdků z obýváku a vysedne z něj pokud možno co nejblíže
dveří kanceláře, či supermarketu. Pěšky se tu nechodí,
na kole se tu jezdí výjimečně. Ulice jsou v důsledku
toho bez lidí. A to až tak, že se skoro nemáte koho
zeptat na cestu. Všichni jsou buď v autě, nebo uvnitř.
Zřejmě proto také chodníky pro pěší ve městech mnohdy
ani nejsou a jsou-li, potom na rozdíl od vozovek,
ve špatném stavu. To cyklistovi neunikne.
Nakupuje se tu rovněž po americku. Chcete gallon mléka,
dostanete slevu. Koupíte rodinné balení se čtyřiceti
naprosto stejnými kuřecími stehýnky, dostanete rovněž
slevu. Chcete čerstvou broskev letecky dopravenou z
Kalifornie, vyberete si některou z deseti druhů. Hypermarkety
lákají a vskutku v nich lze zabloudit. Dostanete tu
vše a nutno dodat, že na rozdíl od jiných severských
zemí (Island, Norsko) za slušné ceny. Na Aljašce lze
tedy přežít i s českou peněženkou.
Seversaká romantika
Pojďme
však již na cesty. Volba
trasy je poměrně jednoduchá. Je dána velmi řídkou silniční
sítí, ale vzhledem k velké rozlehlosti se tu dá ujet
i několik tisíc kilometrů. Nabízejí se tři základní
pojetí: okruh k jihu vnitrozemím tj. Anchorage, Tok,
Fairbanks, Anchorage, nebo cesta na sever k polárnímu
kruhu a za něj, či konečně kratší trasa na jih do Seward
a Homer. Absolvovat vše vyjmenované by podle mého odhadu
mohlo trvat asi dva měsíce, trasa okruhem k polárnímu
kruhu asi necelý měsíc. Z hlavních tahů tvořených kvalitními
asfaltovými silnicemi se navíc nabízejí i stakilometrové,
převážně šotolinové odbočky.
 K cestě za polární
kruh nutno ale dodat, že ač je velmi lákavá, je též
mimořádně náročná. Především tím, že na nějakých čtrnáct
dnů zůstanete odkázáni sami na sebe a na to, co uvezete
na kole. Přitom za pohořím Brooks Range čekají už jen
rozsáhlé roviny tundry bezmála bez jakékoliv krajinné
zajímavosti, pokud se to krajinou dá nazvat. Prašná
cesta tu byla zbudována jen kvůli naftařskému komplexu
Prudhoe Bay, jež leží na samém břehu Severního ledového
oceánu. Tady lze také dokoupit zásoby a poslat pohlednici
z nejsevernější pošty amerického kontinentu. Tisícová
migrující stáda sobů, jež jsem tu spatřil, působí monumentálně.
Hunting and fishing
Frekvence
používání těchto dvou slov je na Aljašce zřejmě vyšší
než jinde na světě. Znamenají lov a rybaření. Ne, že
by se to rybáři a lovci po Aljašce jen hemžilo, Aljaščanů
je prostě málo, ale narazíme-li už na ně, potom rozhodně
mají doma pušku a pruty. A není divu.
Přelom
července a srpna je obdobím tahu lososů. Začnou-li se
řeky zahušťovat hejny těchto velmi chutných ryb, přestává
se pracovat a Aljaška jde k vodě. Chytá se ve velkém.
Údajně se může chytit i deset ryb denně a údajně na
to musí být povolení. Ale není, kdo by ho kontroloval.
Viděl jsem plná auta lososů, a také jsem si zachytal.
Ač nejsem rybář, uposlechl jsem kamarády a těch 30 dkg
vážící prut jsem ke kolu přibalil. Stálo to za to a nejen
pro zpestření jídelníčku.
Značení kolem cest mi trochu nahánělo strach. Ne tím,
jak značky a ukazatele vypadaly, ale tím, jak byly rozstřílené.
Nějakou zbraň tady má asi každý a viděl jsem lovit i
ze silnice. Ocitl jsem se ve třech domácnostech, ve
všech byly na zdi kožešiny vlastnoručně uloveného grizzlyho.
O losím a sobím paroží ani nemluvím, je všude a mohlo
by být klidně symbolem Aljašky.
S
medvědy musíme vyjít, jsou tu doma
Pár
věcí je pro cestu na Aljašku dobré vědět, na pár věcí
je dobré se připravit.
Nehlučnost
kola nám umožní vskutku velmi těsný kontakt s aljašskou
přírodou. Často narazíme na různá zvířata a často až
v komických situacích lze těžce rozhodnout, která
ze zúčastněných stran se lekla více. Pokud to je zemní
veverka, obrovitý los nebo bobr u vody, nic se neděje.
Jinak je však tomu, jedná-li se o medvěda.
Americký
grizzly (v překladu to znamená ošklivý, příšerný, strašný)
je opředen mnoha bájemi, pověstmi a předsudky. Jeho
nebezpečnost je zveličována. Na druhé straně ovšem reálným
nebezpečím je a k nehodám s medvědem tu a tam dochází.
Základním pravidlem pro chování ve vztahu k medvědům
je - nepřekvapit. Všude je proto k dostání malá rolnička
nebo zvoneček, která nemá medvěda zaplašit, ale upozornit
jej na nás. Kromě jiných způsobů jak vyjít s medvědy
(rozhodně se s nimi před cestou seznamme) budeme tedy
celou cestu cinkat. Moje dvě setkání s medvědy černými
skončila bez problémů, i když jsem si je prožil s velkou
emoční odezvou, především se strachem. Přes všechna
opatření, jež jsem důsledně v divočině dodržoval, jsem
se po celou dobu klidně nevyspal. Moje fantazijní medvědí
představy mi to nedovolily.
Nikoliv
nebezpečnými, ale nepříjemnými jsou komáři. Místy je
jich až běda a bez dobrého (místního) repelentu,
případně bez moskytiéry to nejde. Četné bažiny, které
věčně zmrzlou půdu Aljašky doprovázejí, jsou komářím
rájem.
Problémy by mohly být s vodou. Je jí tu sice všude dost,
ale nedoporučuje se pít ji nepřevařenou, a někdy dokonce
se nedoporučují neověřené zdroje vůbec. Zpravidla se
mi dařilo doplnit vodu u lidí, ale hlídal jsem si, aby
zásoba neklesla pod dva litry. Zvláště za polárním kruhem
a pohořím Brooks Range by se problém vody mohl stát
tíživým.
Vaření
na benzínu je asi podmínkou. Neměli bychom se nikdy
ocitnout od benzínové pumpy dále nežli nějakých 200 km,
takže dvě půllitrové nádobky vystačí. Ovšem opět s výjimkou
zapolárních krajin, kde 430 km není vůbec nic.
Nenechme
se zaskočit větrem. Mně foukalo (pokud foukalo) vždy
směrem do vnitrozemí. To znamená do poloviny cesty od
jihu, posléze od severu. A překvapila mě bouřka, tu
jsem na Aljašce nečekal. Není se kam schovat a musí
se prostě přečkat někde na otevřeném prostranství.
 Všude žijí
lidé
Záměrně
se nepouštím do průvodcovského popisu Aljašky. Nemohu
však opomenout setkání s lidmi.
Aljaška
je mnohonárodnostním babylonem, ale mně se zdálo, že
se všichni domluví. Eskymáci s indiány, indiáni s bílým
mužem i černochem a všichni dohromady. Neměl jsem příležitost
vidět ty domorodce, kteří žijí původním životem přírodních
národů. Setkání s těmi „civilizovanými“ však byla vždy
příjemná. Moje naložené kolo budilo velkou pozornost.
Lidé mě zastavovali velmi často a dávali se se mnou
do řeči. Mysleli si, že jsem zezdola, tedy ze Spojených
států, mátla je však naše vlaječka. O naší republice
mnoho neví, a když, tak je to Hašek, Havel, Navrátilová.
Velkým překvapením pro mě bylo, že jsem měl celkem sedmkrát
příležitost mluvit česky. Česká vlajka je zřejmě pro
Čechoameričany nepřehlédnutelná. Strávil jsem tak nezapomenutelnou
bílou noc u ohně na Yukonu s emigranty od České
Třebové. Nezapomenu také na stařečka, který mě oslovil
a češtinou sotva srozumitelnou mi vysvětloval, že maminka
ještě česky uměla, a jak že je teď tam u NÁS (i když
u nás, tedy v Česku, nikdy nebyl). A setkal jsem se
i s dalšími. Všude žijí lidé a zdá se, že všude žijí
i Češi.
Svět
je malý
Jedno
z nejneuvěřitelnějších setkání, které nelze vymyslet,
ani naplánovat, se mi přihodilo při odjezdu z Yukonu
k polárnímu kruhu. V místech, kde sotva potkáte člověka,
kde vzdálenosti mezi jednotlivými obydlími se nepočítají
na desítky, nýbrž na stovky kilometrů, tak v těchto
místech u mě zastavila blátem obalená dodávka. To by
nebylo až tak divné, místní to dělají. Zeptají se, jestli
je vše O.K., a zase pokračují dál. Ale ozvalo se: „Ahoj
Bohouši.“ Překvapila mě už samotná čeština, tady v pustině,
na druhém konci světa, ale odkud mohou znát mé jméno?
Vše se po chvilce vysvětlilo. Ti dva manželé z ublácené
dodávky byli Čechoaustralané, kteří po svém příjezdu
na Aljašku navštívili stejného bývalého čs. letce jako
já. Tak se dozvěděli o mně. Aby byl propletenec ještě
kurióznější, nechávají tito manželé Čechovi (tak se
jmenují) pozdravovat Víťu Dostála, který se u nich
při průjezdu Austrálií zastavil. A kruh se uzavírá:
„Víťo,
zdraví Tě Čechovi z Austrálie přes aljašskou připolární
pustinu, přes Plzeň a časopis Cykloturistika.“
Svět
je opravdu malý, stačí být jen trochu bláznem.
Pozvání
Nejsem
na Aljašce doma. Přijměte ale mé pozvání. Pozvání do
země nedotčené, původní a nádherné. Do země, kde se
květy dotýkají ledovců, kde jsou ještě velryby (a já
je viděl), kde bobři stavějí své přehrady, kde houby
rostou u silnice. Do země, kde lidé jsou usměvaví a
věru, kde žijí i usměvaví Češi.
text
a foto: Bohuslav Burkiewicz
|
