Před tím, než tyto finální řádky spatřily světlo světa, proběhlo několik literárních hororů, při kterých jsem tolik milovanému New Yorku nemohl přijít na jméno. Také vymazání desetistránkového textu se rozhodně mezi tento literární thriller dá počítat. Tato finální verze tedy spatřila světlo světa těsně před uzávěrkou čísla a já osobně si ji dovolím považovat za baladu o lásce, zradě a tisíci a jedné možnosti, jak v tomto kotli strávit noc, případně i den. Věřte, že rozhodnutí přišlo na poslední chvíli, a to nepodlehnout syndromu fanatického pisálka, redaktůrka (i nadále jsem hlavně fotograf), neopsat sto stran z povrchního průvodce a hlavně Vás nenudit fakty a čísly, které si snadno přečtete v každém naučném slovníku. Chtěl bych vám naservírovat hlavní chod tak, abyste se v závěru jen olízli a konstatovali že .......

.... ale nechme toho; k tomu, abyste mohli říct, jak vám chutnalo, potřebujete jen jedno - fantazii. Dobrou chuť. Jedna má newyorská známá mi kdysi řekla velmi moudrou větu, a to že "New York je třeba cítit a ne pouze vidět". Nikdy mi vlastně nevysvětlila, jak tuto dvousmyslnost myslela a já jsem možná rád, protože jsem si to chtěl vyzkoušet na vlastní kůži.

Druhá má newyorská známá mi jednou řekla, ať se nesnažím, že stejně již "o New Yorku bylo všechno napsáno". Dost mě od té doby lákalo napsat něco nového, něco, co se psát nesluší, protože to staví "symbol" do špatného světla. Ale já si říkám, že i špatné světlo je fotogenické.

Ta třetí moje známá mi nakonec řekla něco, co jsem již dávno věděl, jelikož to řekl někdo úplně jiný a mnohem dřív, a to, že "v New Yorku je každý alespoň patnáct minut slavný". To mě zajímalo ze všeho nejvíce, vzpomínajíc poučku se švejkovskou nadsázkou, že lepší býti slavný patnáct minut v New Yorku, nežli třicet let ve smíchovské hospodě.

Dějství první:

některé pondělí - letiště J.F.K. 23 hod 15 min
VÍTEJTE - ZASTÁVKA NEW YORK

Cesta byla slušná a ničím nerušená. Nikým už se ale říct nedá, jelikož můj spolupřísedící svou hmotností 185 kg od samého začátku sliboval zajímavý let. Typický Američan se vším všudy, přesně ten, který intelektuální části Ameriky, respektive New Yorku, dělá tu nejhorší reklamu. Jako rodilý šumavák jsem mu cestou vyprávěl, co všechno může v New Yorku vidět a která restaurace je dobrá či naopak. Nemyslel jsem na nic jiného, než jak se co nejdříve dostat na ostrov Manhattan, abych stihl poslední loď na Staten Island, což je mé newyorské bydliště. Venku zcela nečekaně pršelo a hustý typický vzduch plný teplého kouře proudícího zpod kapot dvoutunových limuzín, dával celé betonové scenérii razítko velkoměsta č.1. Taxíky, které začaly brázdit toto město již v roce 1907, v této chvíli řešily celou situaci. Pohotový černoušek mi říkal mistře, něco hulákal do vysílačky a já měl taxi za pět minut. Snažil jsem se domlouvat cenu, ale byl jsem ujištěn, že to nebude víc jak dvacet dolarů. Pan "černý" nebyl příliš společenský člověk, a tak se po deseti minutách dávám do řeči, jak jinak než o počasí.Vysvětloval jsem pravidlo mého dědečka, že když ho bolí koleno, bude pršet. Odpovědí je mi strohá věta volně přeložená jako "co je mi do kolena tvýho dědečka, prďolo". No nic, na úvod do problematiky newyorské městské dopravy by to stačilo. Zaplatil jsem 52 dolarů, 25 centů a když nereaguji na diškeréce, jsem nazván výrazem, který by neuměl přeložit ani Radim Uzel. O.K. hlavně, že jsem na místě. Asi měl špatnej den.

TAKŽE ŽÁDNÉ HVĚZDY

Druhý den ráno jsem se probudil do krásného dne, jako by snad ani ten před tím neexistoval. Nacházel jsem se, jak už jsem řekl, na ostrově Staten Island v jedné z několika městských částí New Yorku. Připadal jsem si jak na francouzském venkově; byl všední den deset hodin dopoledne a kolem byli slyšet akorát ptáci a sem tam nějaké to vysokoobsahové auto. Na rozdíl od dalších čtyř částí - Brooklynu, Bronxu, Queensu a nejznámějšího Manhattanu - je tato část velkoměsta ta nejvlídnější. Je to poměrně drahé místo a opravdová oáza na uspěchané povahy a nervy "na špagátě". Lidé zde bydlí, ale vzhledem k cenám pozemků spíše jen dočasně přebývají a jen velmi málo pracují. Jen jedna věc mi nehrála, proč mi newyorští přátelé nedovedli odpovědět na otázku, jaká vrstva obyvatelstva a jakéže filmové hvězdy bydlí tam v těch neskromných vilkách za miliony dolarů. Odpověď přišla záhy v podobě hádanky: "Sicílie je malá na tak velkou firmu a představenstvo je několikačlenné. Více se nezajímej a buď rád, že bohorodý klid na ostrově Staten Island nemusí zajišťovat N.Y.P.D." (New York Police Department) Velmi výstižné. Konečně jsem tedy rozlousknul toto východní Bewerly Hills, kde jen stěží spatříte obyvatele černé pleti. Nějak se sem nehrnou.

poznámka:Zcela záměrně jsem začal své vyprávění jinde než na ostrově Manhattan, aby jsme si hned na úvod vysvětlili mylné dojmy některých náruživých magazínových spisovatelů, že New York končí za Central Parkem.

DÍVEJTE SE PŘED SEBE, MŮŽE NA VÁS ŠLÁPNOUT GODZILLA

Jako každé ráno jsem vyrazil pěšky na stanici vlaku, která spojuje části Staten Islandu s přístavem, odkud je jediné přímé spojení na Manhattan (pokud ovšem váš tatínek nemá zrovna silný sicilský přízvuk a nepoletíte helikoptérou). Asi po dvaceti minutách jízdy vlakem, ve kterém platí pravidlo jak si kdo ustele, tak si lehne, aneb nedělej si násilí a nechej po sobě co nejvíce odpadků, jsem dorazil do přístavu, kde už čekala přistavená loď takzvaná Staten Island Ferry. Pojme více než tisíc pět set lidí a několik desítek automobilů. Svou první jízdu oslavila v roce1905 a dodnes je řazená mezi nejlevnější veřejnou dopravu na světě. Jak by také ne, od minulého roku je zdarma. Jak to ten magistrát dělá?

Cesta trvala věčnost, alespoň tentokrát, měl jsem tedy dost času oživit si některé důležité informace o možnostech vyhlídky během pětadvacetiminutové jízdy. Takže: nalevo od přídi lodi je krásný výhled na malý ostrůvek, na kterém se tyčí socha Svobody, dar Francie z roku 1886 a symbol New Yorku, o kterém mnoho místních neví ani "ň" z celé historie a mnoho turistů se diví, jak to že není naproti přes ulici vedle Empire Stated Building. Na levoboku je zase docela hezký pohled na Brooklyn, čtvrť, jejíž název vzbuzuje respekt, ale není to až tak docela pravda. Po pár minutách rozjímání se přede mnou otevírá obraz, který jsem už více než rok neviděl. Jižní část Manhattanu. Nejopěvovanější a nejfotografovatelnější část New Yorku. Musím se přiznat, že opět jsem podlehl tomu unášejícímu pocitu při pohledu na mrakodrapy, jež jsou dvakrát vyšší než celý státní rozpočet. Tento pohled je třeba si zapamatovat, protože nebude trvat dlouho; zespoda to člověk cítí trochu jinak. Když totiž jdete po ulici, není radno se moc rozhlížet po výškových stavbách. Důvod je prostý, kapesní zlodějíčci také musí být z něčeho živi. V horším případě na vás šlápne nová filmová příšera jménem Godzila. Za deset minut jsem se už procházel ulicemi Wall Streetu, které jakoby v sobě stále nesly napjatou atmosféru třicátých let spojených s krachem na New Yorské burze. Tato spodní část Manhattanu se ale dnes tváří velmi sebevědomě. Oblečená v saku a kravatě udává puls městu a je tou nejlepší vizitkou, kterou vzápětí hltá dav tisíců zahraničních turistů. Přemýšlel jsem, jak strávím dnešní den a aby se mi lépe rozjímalo, zašel jsem do jediného oficiálního indiánského muzea v Americe, které leží po pravé straně Batery Parku, místa zeleně a odpočinku. Důvod mé návštěvy byl poměrně prozaický, je to jediné místo široko daleko, kde získáte pitnou vodu do kelímku zcela zadarmo. Berte to jako radu a načerpejte si, protože od této chvíle budete za všechno platit.

poznámka: stejně jako mají filmy zápletku, tak i takový článek o New Yorku může mít své. Já jsem totiž změnil plán (jak typické pro toto město) a vydal jsem se hledat taxi. Zprvu jen tak bez většího úmyslu, než mi zastavila jakási sečtělá dáma středního věku.

Dějství druhé:

některé úterý - žlutý taxi 11.45 - 15.00
PRŮVODCE HLEDEJ V TAXÍKU

Žena v taxíku? Naprosto běžné v tomto městě, pomyslel jsem si a nastoupil. Po otázce kam to bude, jsem slušně odvětil, že je mi to vlastně jedno a vysvětlil jsem mé poslání romanopisce pro českou klientelu. Vida, jakmile jsem řekl Čechy, byli jsme doma. Možná náhoda možná ne, ona ale věděla víc než kdejaký profesor. Ptáte se, jak je to možné? Jste přece v New Yorku. Tady není nic nemožné, v dobrém i ve zlém. Jedeme směrem do East Village a já se ptám: "Elen, pověz mi, co bys jako rodilá Newyorčanka doporučila někomu, kdo přijíždí do města poprvé?"

"Určitě ne sochu Svobody, je to sice moc hezký zážitek, ale taky továrna na turistickou naivnost. Lidé často běhají po nejzprofanovanějších místech a na druhé straně přicházejí o ty největší zážitky. Jen vstupy na ty všechny mrakodrapy a atrakce všeho druhu stojí pět až osm dolarů. Já bych dala na první místo divadla, restaurace, bary, parky a muzea. Hlavně muzea. Vím, zní to učeně, ale tady si každý vybere to své. New York je prostě město muzeí. Kromě těch nejslavnějších jako je Metropolitan Muzeum nebo Solomon R. Guggenheim či Museum of Modern Art, tu najdeš třeba muzeum televize a rádia, dětské muzeum, indiánské muzeum, muzeum rockové hudby a v neposlední řadě muzeum města New York. Hned na druhé místo bych asi dala návštěvu jednotlivých "přistěhovaleckých čtvrtí". Je velmi zajímavé pozorovat, jak se míchaly kultury a vznikali nové. New York je multikulturní metropolí. Svá města ve městě tu mají Číňani, Italové, Židi, Indové, Ukrajinci, Korejci, Irové, Hispánci, Němci či Rusové."

"To zní, jako že necháváš celý moderní New York stranou."

"Ne, tak to není, ale na New Yorku je fascinující právě to vše, co do města přišlo. Snad všichni moderní umělci světa tady něco tvořili nebo zde strávili alespoň nějaký čas. Ti, kdo tu žijí, vědí, že tajemství je v relativně malé rozloze Manhattanu, kde se to všechno točí. Na pouhých padesáti sedmi čtverečních kilometrech se denně vystřídají a potkají miliony lidí. Tyto davy má na starost poměrně domyšlená městská doprava, kde je na prvním místě asi metro. Jednotlivé trasy jsou rozděleny na sedm drah podle barev a přestože stanic je jen na Manhattanu několik set, dá se v něm slušně vyznat. Autobusy jsou taky naprosto přehledné a vůbec - v New Yorku se snad nedá ztratit". Po několika minutách zastavujeme v místech South Street Seaport, což je turisticky velmi vděčná oblast. Elen pokračuje ve svém průvodcovství. "Tady je to považováno za největší rybí trh v Americe. Je to ale také středisko nákupu, restaurací a barů. Obchůdky a vetešnictví, které tady najdete, dodávají všudypřítomné vůni ryb tu pravou rybářskou atmosféru. Je zde obchodní centrum Pier 17, časté místo setkání mladých lidí. Tady se mnoho mladých párů našlo, seznámilo a třeba i zasnoubilo. Prostě když chceš najít přítelkyni, tak jdi v sobotu na Fulton Fisch Martket, jen tak se procházej a dívej kolem sebe.

Podívej, jak krásně je vidět Brooklyn Bridge. Je to famózní most, který byl dokončen v roce 1883, stavěl se celých 16 let, dělalo na něm přes 600 dělníků a vyžádal si přes dvacet lidských životů včetně samotného stavitele německého původu Johna A. Roeblinga. Je mnohem důležitější než vypadá, spojil vlastně dvě naprosto oddělená města, Manhattan a Brooklyn, tím pochopitelně i Queens a celý Long Island. Pokud bych tě nyní měla vést dál, tak to vemem´ kolem City Hall Parku, kde je městská radnice. Tam sídlí i městské zastupitelství ve dvoupatrové impozantní stavbě s fasádou ve stylu začátku devatenáctého století a dostaneme se přes Broadway do tak propagovaného World Trade Center. Zde jsou ty donedávna nejvyšší "dvojčata" na světě, Twin Towers. To je snad jediné místo, kam bych ti povolila výstup za 8 dolarů, je to opravdu nejlepší výhled na New York, pokud se ti ovšem chce stát tu hodinovou frontu. Sto sedm pater zdoláš za padesát osm vteřin a když bude počasí, tak se připrav na opravdovou podívanou. Tyto dva mrakodrapy, jenž si jsou podobné jak vejce vejci, byly dokončeny v roce 1973, aby třiceti metrovou propast mezi nimi mohl rok na to překonat odvážný provazolezec Philippe Petit."

"Elen, když tě tak poslouchám, zdá se mi, že víš o New Yorku všechno."

"New York je můj koníček na celý život, zabere mi všechen čas a právě taxík je to nejlepší místo pro nové informace. Ale na jednu věc jsem úplně zapomněla. Galerie. Ty nejlepší jsou bezesporu v Soho a Greenwich Village. Dají se tady najít i dost cenná umělecká díla. Běžně je k dostání Andy Warhol, Keith Haring ale i Salvador Dali. V galeriích a galerijních obchodech se ale dá strávit celý den, čas tam ubíhá jak kapky rtuti. Elen se hlasitě směje a dodává. Šílená droga, nedávno jsem si tam koupila dopis z osobní korespondence Roye Lichtensteina. Neptej se na cenu. Bohémové a New York. To jsou totiž jedni z těch, kteří tu nechali ze sebe nejvíc. Soho je čtvrť, kterou si opravili sami umělci v šedesátých letech, aby ji zachránili před demolicí. Je to místo, kde se snad musí líbit každému a kde se dá i docela dobře relaxovat. Ano, myslím to vážně, ale takových míst je v New Yorku bezpočet je jen třeba vědět, kam jít a kde je hledat."

Elen přestala vyprávět, zastavila a pravila: "Hele sympaťáku vypadáš sice solventně, ale já si nemůžu dovolit tě vozit celej den a riskovat, že mi k večeru frnkneš s dlouhým nosem, a tak mi zaplať to, co jsme do teďka ujeli." Koukal jsem na ní jak mimozemšťan, ale i to je New York. Nikomu nevěř a rodinu prověřuj. Pokud se tím budeš řídit, budeš se všemi kamarád. Zaplatil jsem tedy co sem měl a dohodli jsme se na třicetiminutové pauze.

Elen šla do nejstaršího New Yorského pekařství Vesuvio Bakery, které by se spíš hodilo na Staroměstské náměstí a já jsem navštívil něco jako galerii, knihkupectví a umělecké vetešnictví zároveň. Ta krátká doba mi stačila na to, abych si prohlídl Kafkovu Prahu v češtině, Jana Soudka v angličtině, Koudelku ve všech podobách a pohledy a originální fotografie Alfonse Muchy, jenž zde měl dlouhá léta ateliér i Antonína Dvořáka, který má v New Yorku na rozdíl od Čech i vlastní sochu. Odcházel jsem plný dojmů a Elen se po návratu k autu jen usmívala pod ještě teplou propečenou houskou. Přes Greenwich Village jsme pokračovali dál na sever směrem k parku. Po chvilce stavíme na dvacáté třetí ulici. "Tak toto je nejstarší mrakodrap New Yorku, jmenuje se Flatiron Building a byl v roce 1903 poprvé postaven z ocelové konstrukce. Má dvacet tři pater a ve své nejhubenější části měří 180 cm. Hele, ale takový ty fanatyky, co se neodlepí od obrazovky akčních filmů by možná zajímalo Muzeum of Police Academy, které je támhle na dvacáté třetí, kde je originální samopal gangstera Al Caponeho." V této chvíli jsme zastavili na přechodu poblíž Medison Squere Parku, Elen silně šlápla na brzdy a zastavila, i když měla zelenou, zaťala zuby a mlčela. Přes přechod velmi pomalou chůzí přecházel černoch s walkmanem na uších a velmi provokativní houpavou chůzí se nám smál přímo do obličeje.

"Elen, co si o tom mám myslet?"

"Nic, prostě v tomto městě je tisíc radostí a tisíc starostí, jde o to, jak se s tím popereš. Znáš to, chceš-li s vlky žíti ........ Prostě problém rasismu bílých k černým tu už zdaleka nedělá nikomu problém. Opak je ale pravdou. Černí, ta část co se zrovna nepředře, se chovají čím dál tím nadřazeněji a tlačí nás do úzkých. Chtějí ostatní vyprovokovat, aby se mohli chytnout blbosti a založit na tom další proces, co pak zpropagují v médiích a budou si zase nějakou dobu připadat jako chudáci. Když se v New Yorku rozhodují, koho vzít do práce, vezmou raději černého zaměstnance před bílým, aby neměli problémy s úřady. Dokonce i ve školách si průběžně kontrolují stavy, aby se nedostali do nějakých souvislostí z podporování rasismu. Jsou to věci, které se nedostanou ven, ale my to tak cítíme a s tím nic nenaděláš. Ale pojď se raději věnovat městu.

Tak a před námi je Empire State Building, snad nejfilmovanější budova ve městě, jejíž stavba byla započata týden před krachem burzy v roce 1929 a dostavena s nejistotou a očekáváním v roce 1931. Snad jen díky observatoři ve stodruhém patře byla budova zpopularizována natolik, že se nakonec podařilo velmi drahé nájmy zaplnit. Své největší skandály a slávy má už ale taky za sebou. Za největší se určitě dá považovat film King Kong. Dole v suterénu je Chelsea's Empire Diner ve stylu třicátých let, to tě ale asi nepřekvapuje. Třicátá léta byla v New Yorku prostě klasika a dodnes jsou cítit." Zastavujeme před hotelem Chelsea a Elen se dívá vzhůru. "Tak tady se psaly dějiny literatury, hudby i filmu. Tyto zdi zažily oslavy až do časných ranních hodin, slyšely smích i výkřiky a zoufalý pláč. Ve své době tu bydlel Mark Twain, Jack Kerouac nebo i váš Miloš Forman, když čekal v New Yorku na svou šanci a opíjel se šampaňským. Pak ji dostal ……a vůbec, mě se ty jeho filmy moc líbí. Taky se tu natáčel film Andy Warhola Chelsea Girls, ale to bych teď do společnosti Formana moc netahala. Spousta lidí z celého světa se přijede ubytovat jen na jednu noc, aby si přičichli k atmosféře časů minulých, která činí toto místo tak mystickým a neopakovatelným. Víš co, jdi a zažij si to, nemusíš mi platit tu druhou půlku, utrať to za posedávání po kavárnách a nakupování na bleších trzích. Mě už to rozpočet zas tolik nenabourá."

Dějství třetí:

bloumání - někde ve městě - čas neurčitý
BROADWAY NENÍ ŽÁDNÝ PODVOD

Nechápal jsem (už podruhé) co se děje; všechna pravidla porušena, a tak jsem přijal, slušně poděkoval a ztratil se někde mezi tisíci fragmenty "vesnice" New York. Brzy se setmělo a já dostal toulavou. Nastoupil jsem do davu proudícího po Broadway a nechal se unášet severním směrem, když ke mě přistoupil mladý černoušek a dal se do řeči. Poté, co mi vyseknul všechny poklony, co jen mohl znát, slušně požádal o dva dolary. O jednom bych po historce na chodníku asi uvažoval, ale dva? Žádost byla zamítnuta a já jsem byl opět poslán do míst, kde se nohy potkávají s páteří. Útěchou mi byla noční fotografie Broadwaye se spícím básníkem, spisovatelem či skladatelem, ležícím spícím samou únavou přímo uprostřed světové metropole.

Na Times Square jsem dorazil asi před půlnocí, jelikož jsem cestou otestoval Fashion Cafe v Rockefeler Center, které jako že na veřejnosti náleží čtyřem světovým modelkám, ale ve skutečnosti jim zde nepatří ani židle. Milion dolarů ročně pro každou zalepí ústa i slonovi, nemyslíte? Ale to nebyl jediný podnik, který padl úkolem mému testu. Pokud bych měl ale určit pořadí, tak jednoznačně vítězí McSorley´s Old Ale House v East Village, jehož založení je datováno ještě do minulého století, přičemž interiér zůstal nepozměněn. Dal jsem si pivo a "pancakes" čili speciální omelety. Na druhé místo řadím Florent, takové poloviční bistro a poloviční kavárna, která je otevřena stále; je totiž slavná a chodí sem modelky a herci. Avšak tam, kde se nachází, byste hledali tak stanici policie. Dal jsem si klasický Manhattan cocktail a Apple Pie á la Mode, což se dá taky nazvat zkráceně jako štrúdl. Na třetí místo se po dlouhém rozhodování dostal pouliční prodavač s párkem v rohlíku, protože po celovečerním testování to bylo jediné místo, kde mi neprodali pivo, a tak jsem mohl začít ozdravnou kůru. Snědl jsem jich deset a poslední jsem dostal zadarmo.

Vzhledem k tomu, že jsem se procházel po New Yorku s plným žaludkem, neměl jsem ze samého strachu o zažívací trakt sílu navštívit všelijaké podniky nabízející erotickou podívanou v neomezené míře. Vzal jsem si totiž ponaučení z minula, kdy jsem raději při vědeckém průzkumu nemluvil česky, abych se neprozradil, neboť jména jako Alena, Máňa či Věra tu byly mnohem častější než Meggy, Peggy případně Dorothy. Dal jsem tedy přednost jedné luxusní exkurzi nočního klubu pro přátele asijského tance. Chápete jistě, že tuto profesionální podívanou jsem si nemohl nechat uniknout.

Naštěstí ale Broadway nikdy nespí a já jsem se o tom přesvědčil hned v zápětí, kdy jsem se přidal ke skupince lidí očekávající kohosi u zadního východu jakéhosi divadla. Tak jak jsem se už tady naučil, vytrvale jsem čekal a dělal, že vím na co a na koho. Po deseti minutách ke mě přistoupil mladík výjimečně černé pleti a gestem ze mě chtěl dostat, na koho tu všichni klimbáme. Přiznal jsem se. Pokud čtete pozorně, tak co bylo dál, už vám nebudu povídat. Za zmínku ovšem stojí, že se po půl hodině vynořil Woody Alen a já stačil akorát zaostřit. Nasedl do nějaké limuzíny a já si všiml, jak lidi kolem byli zklamáni, asi čekali větší hvězdu. Ale vždyť Woody Alen je hvězda největší, říkám si. Za dva dny jsem ho potkal znovu při natáčení filmu v parku, a tak jsem pochopil, že některé tváře prostě Newyorčanům zevšední.

poznámka: kdysi jsem četl článek jednoho českého umělce, který se navrátil z týdenního pobytu v New Yorku. Psal tehdy, že na Broadwayi nejsou žádná divadla a že je to "jeden velkej podvod". Bylo mi to tenkrát hrozně líto, protože lidi tomu určitě věřili a to všechno jen proto, že ten umělec došel tak maximálně k městské radnici na Chambers street. Tato legendární ulice má o pár kilometrů víc a věřte mi, že kdyby nebyl líný, chodil by po divadlech dodnes.

NENÍ VŠECHNO ZLÉ, CO JE ČERNÉ

Ten den jsem po celovečerním testování přespal na Manhattanu u mého kamaráda indiánské krve. Ráno mi cestou do práce ukázal, kde ve vchodě č.19 na šedesáté osmé ulici bydlel James Dean a kde o dva bloky dále hrál denně na piano Leonard Bernstein. Zastavili jsme se taky u proslulého domu Dakota na sedmdesáté druhé ulici na západní straně Central Parku, který stojí v Upper West Side už 118 let a řadí se mezi nejluxusnější bydlení ve městě. John Lennon a Yoko Ono tu obývali tři patra. Ostatně Yoko tam bydlí dodnes. Nebylo mi nejlíp při pohledu na místo u vchodové brány, kde vyhasl život nejcitlivějšího skladatele rockové historie. Pokud se do těchto míst někdy dostanete, přejděte ulici směrem do Central Parku a hned na samém okraji je slavná kulatá deska na chodníku s nápisem Strawberry Fields, coby věčný pomník Johna Lennona. Můj indiánský přítel Will říkal, že Američani to Yoko nikdy neodpustí. Neptal jsem se, jak to myslel.

Náladu jsem si zlepšil až při pohledu na dům č.55 na 65. ulici, jenž je velmi vyhledávaný filmaři pro svou Art Deco fasádu, která působí lehce futuristicky. Tato stavba hrála jednu z hlavních rolí ve filmu Ghostbusters, tedy Krotitelé duchů. Něco vám ale prozradím. Od té doby, co skončilo natáčení si ho už žádná produkce neobjednala. Prý se uvnitř dějí dosti nevysvětlitelné věci. Na dveřích byla cedule s nápisem, že hledají nočního hlídače, dodnes nevím, co si o tom mám myslet.

Nebylo mi zrovna nejlíp po předešlé noci, a proto jsem se rozhodl pro volnou procházku Central Parkem. Kolem mě běhají lidi, div že ne s notebookem na krku a všichni se tváří docela vyrovnaně. Jedna dáma si v zápalu boje s časem ani nevšimla, že jí kouká víc, než by mělo, zpoza spoře střiženého sportovního úboru a když si všimla mého jemného úsměvu málem mě chtěla zažalovat pro sexuální obtěžování.

poznámka: Buďte v tomto ohledu velmi opatrní, neboť se vám může přihodit to, co prezidentu Billovi na sklonku kariéry. Ten také nechtěl vypadat jako zbabělec, když byl slušně požádán kolegyní Lewinskou, a nakonec, jak se mu to všechno vymstilo.

Když už jsem měl v nohách asi sto kilometrů, rozhodl jsem se pro odpočinek formou cesty metrem na jih někam do italské čtvrti na Pizzu. Po dvaceti minutách jízdy věnované knize jsem pozvedl oči vzhůru s pocitem, že jsem pozorován více než jednou osobou. Ve vagónu se nacházely v těchto částech města jen velmi opálení obyvatelé. Zde se ale odehrála zápletka o zradě. Elen přece říkala, že v New Yorku nelze zabloudit a já tu také nejsem poprvé, ale cosi se stalo a já se ocitl místo v italské kavárně na 135. ulici ve stanici metra East Harlem. Akorát jsem si spletl světové strany a místo na jih jsem jel na sever, což mě málem stálo fotoaparát a hrdost, protože jsem se regulérně obával o své zdraví, bezmála již chatrné. V New Yorku nejde přeběhnout na druhou stranu a jet nazpátek, musíte vystoupit ven na ulici a najít druhý vchod do opačného vlaku. Tak jsem i učinil a vše se zdálo být na dobré cestě až do té chvíle, než se přede mnou vynořila postava nevídaných rozměrů a nevlídného výrazu s otázkou co se tady Fuck motám a co tu Fuck hledám. Najednou bylo všude kolem ticho a jeho bratranci a bratři jako by také čekali na odpověď. Ticho pokračovalo a nebylo krátké, dokud jsem ze sebe nevysoukal "já jsem student z Polska a fotím zde motýly, co žijí ve městě". Co myslíte že se dělo? Omyl! Nastala zcela nepochopitelná bratrská láska, podobná těm co si ještě pamatujeme z dob nedávno minulých. Byl jsem se smíchem propuštěn a doprovozen ke vchodu do metra, aby mě ještě nějaký černý "samozvaný strážce zákona" nechtěl legitimovat.

.....a je to tady. Musíme totiž končit. Nedostal jsem se ještě ani do poloviny svého záměru a kurzor počítače ukazuje že jest překročena hranice únosnosti a že bych měl slušně řečeno předat štafetu. Měl jsem naplánovanou návštěvu ruské čtvrti v Brooklinu kde se v neděli na trhu nedomluvíte jinak než azbukou. Chtěl jsem vám také z vlaku ukázat Bronx a popsat návštěvu otevřené scény Metropolitní opery, taky jsem chtěl promluvit trochu déle o českých rodácích působících v tomto "velkým jablku", jak je často New York nazýván, ale kde beru tu jistotu, že je to právě to, co Vás a nebo Vás bude zajímat. Jak individuální. Článek o tomto městě se dá napsat tisíci způsoby a nebo taky STEJNĚ a nebo taky JINAK. Doufám, že jsme byli trochu rebelové, a tím i trochu JINAK. Je to všechno velmi relativní, když se zamýšlím nad tím, co je na tomto městě vlastně nejzajímavější a co ho staví do pozice legendy, která s trochou nadsázky není starší než dědečkův automobil. Pokud bych měl ale odpovědět jedním slovem, tak je to ATMOSFÉRA.

text a foto: Adolf Zíka