Zápisky z cesty do Utahu a Arizony foto a text: Bernard Jech Arches, Zion a Grand Canyon National Park: Tento tyden v pondeli byl v USA svatek - Presidents Day. Takovych prodlouzenych weekendu neni mnoho a pri mych ctrnacti dnech dovolene do roka se jedna o opravdovy svatek a tak jsem minuly tyden peclive sledoval, jestli se na WWW strance nekterych americkych aerolinii neobjevi nejake levne letenky na posledni chvili do nejakeho zajimaveho koutu USA. Tyto slevy jsou zverejnovany vzdy ve stredu a letet je mozne nasledujici sobotu a vracet se v nedeli, pondeli ci v utery. Dlouho jsem nic nemohl najit az jsem zabrousil na WWW stranku Delta Airlines, kde jsem objevil letenky z Washingtonu do Salt Lake City v Utahu za $220 kus (normalni cena je minimalne dvojnasobna). Utah je americky stat na zapadnim pobrezi USA a stejne jako v mnoha dalsich statech zapadniho pobrezi se v nem nachazi mnozstvi nadhernych narodnich parku. Jeden z nejznamejsich narodnich parku v USA - Grand Canyon se nachazi na hranicich Utahu a Arizony. Nezavahal jsem tedy ani vterinku a letenky jsem koupil. Jeste tyz den jsem nam pres Internet zarezervoval v pujcovne v Salt Lake City auto, ktere melo byt na cely weekend za cca $100, a pak jsme se s Blankou jiz tesili na nadchazejici weekend. V patek vecer prisla Blanka s tim, ze ma v utery volno. Kdybychom to byvali vedeli drive, mohl jsem si vzit v praci jeden den volna a mohli bychom byvali zustat o jeden den dele. Zmenit rezervaci u techto letenek na posledni chvili je mozne jen za pomerne vysoky poplatek. Nastesti jsme si vzpomneli, ze mame doma jeste z dob, kdy se Blanka stehovala z New Yorku do Durhamu, nepouzitou letenku od Delta Airlines. Kdyz clovek nevyuzije letenku, obvykle neprijde o vsechny penize, ktere za ni zaplatil, ale po strzeni urciteho poplatku ji muze pouzit pri koupi nove letenky u tech samych aerolinii. Dohodli jsme se tedy s Blankou, ze kdyz nam zmeni rezervaci a misto polatku si vezmou tuto starou letenku, tak zustaneme o den dele a ja zavolam v pondeli do prace, ze v utery neprijdu. Půjčení auta: V sobotu jsme vstavali po pate hodine. Dali jsme si neco ke snidani a vyrazili na letiste. Rezervaci nam zmenili vymenou za starou letenku a $68 doplatek. Sice se jim ze zacatku nechtelo, ale presvedcili jsme je. Let do Salt Lake City trval asi ctyri hodiny a probehl bez vyznacnejsich udalosti. V Salt Lake City jsme byli asi v pul jedenacte mistniho casu. Chteli jsme jeste ten den dorazit za svetla do Zion National Park, ktery se nachazi asi 500 km jizne od Salt Lake City a proto jsem silne znervoznel pri pohledu na frontu pred okenkem pujcovny aut, za kterou by se nemusela pred par lety stydet zadna prazska prodejna zeleniny, kam prave dovezli mandarinky. Nechal jsem Blanku stat ve fronte a obehnul jsem ostatni konkurencni pujcovny, u kterych fronta nebyla, jestli by nahodou nemeli auto jen o neco draze, ale bez fronty. Vsechny ostatni pujcovny vsak byly mnohem drazsi a tak nam nezbylo nez vyckat, az prijdeme na radu. Dalsi nemile prekvapeni nas cekalo, kdyz jsem podepisoval smlovu na pujceni auta. Podle udaju na Internetu jsme meli platit $35 za den, ucet k podpisu vsak hovoril o sume $273. Pri blizsim prozkoumani jsem zjistil, ze krome $35/den pujcovneho a $16/den pojisteni mame platit jeste $3.50/den poplatek za dalsiho ridice, dale pak 13.35% vselijake dane (ve Virginii je sales tax 4.5%) a 10% poplatek za to, ze si vyzvedavame auto na letisti. O techto poplatcich vsak WWW stranka zminene pujcovny taktne mlci nebo tam napsany byly, ale jak je v USA obvykle, milimetrovym pismem nekde v rohu, aby si toho nikdo nevsiml. Chvili jsem se s nimi handrkoval, ale nemeli jsme cas a tak jsme to vzali, jak to bylo. Potesilo nas, ze uz nemeli zadne auto te nejlevnejsi tridy, ktere jsme si chteli pujcit a tak jsme dostali za stejnou cenu auto o tridu lepsi - uplne nove Mitsubishi Mirage, ktere melo najeto asi 550 mil kdyz jsme jej dostali. ' Cesta do Zionu: Vyjeli jsme z letiste a vyrazili jsme po dalnici I-15 na jih. Salt Lake City lezi na brehu (slaneho) jezera v udoli mezi nadhernymi horami. Skoda, ze i samotne mesto a jeho okoli neni tak hezke. Od Salt Lake City se tahnou po obou stranach dalnice osklive prumyslove podniky jeste asi 100km na jih. Kdyz jsme vyjeli z teto prumyslove oblasti a vjeli do prerie lemovane jen horami na obzoru, nic nam uz nekazilo nadherny den. V celem Utahu je Salt Lake City a pak jiz jen narodni parky, hory a prerie. Vesnice jsou k videni velmi zridka, spise clovek obcas zahledne osamelou farmu. Nutno vsak podotknout, ze i tu poust ma nekdo oplocenou. Celou cestu po I-15 jsme nevideli u dalnice jedine misto, ktere by nebylo oplocene. Hustote osidleni odpovida i provoz a rychlostni omezeni na dalnici. Na dalnicich na vychode USA jezdi jedno auto za druhym, rychlost je bezne omezena na 65 mil/hod (105 km/hod) a policie jeji dodrzovani kontroluje. V Utahu je na dalnici rychlost omezena na 75 mil/hod, ale nikdo ji zrejme nekontroluje. Proc taky. Dalnice je rovna jako narysovana podle pravitka, videt je na deset kilometru dopredu a vzhledem k tomu, kolik po ni projede za den aut, museli by policisti asi zemrit hlady. Svisteli jsme tedy kolem 90 mil/hod od konce prumyslove oblasti jizne od Salt Lake City az k vyjezdu k narodnimu parku Zion. Do Zionu jsme dojeli kolem pate hodiny odpoledni. Meli jsme tak akorat cas projet udolim kolem reky az na jeho konec a projit se po jedne kratsi stezce k vyhlidce, ale i tak to stalo za to. Narodni park Zion je vlastne kanon okolo reky lemovany vysokymi strmymi piskovcovymi skalami. Prvni osadnici byli jeho krasou tak uneseni, ze jej pojmenovali Zion podle nebeskeho mesta stejneho jmena a ja se jim vubec nedivim. Je opravdu nadherny. Skoda jen, ze jsme nemeli vice casu na delsi prochazku. Směr Grand Canyon - dochazi benzin: Po setmeni jsme se navecereli a vydali se smerem ke Grand Canyonu. Puvodne jsme meli namireno k severnimu okraji kanonu (North Rim), ale na Internetu jsem zjistil, ze severni okraj je pres zimu zavreny, nebot je vyse polozen nez jizni okraj a lezi tam snih. Od Zionu je to asi dve hodiny jizdy k severnimu okraji, ale takto jsme museli jet jeste o dalsi ctyri hodiny dele. Po dvou hodinach jizdy stepi jsme dorazili jiz za hluboke tmy k uzavrene odbocce k severnimu okraji kanonu u ktere stala uzavrena benzinova pumpa. Pri pohledu na palivomer, ktery ukazoval slabou polovinu nadrze, jsem zacal neurcite tusit, ze se blizi nocni dobrodruzstvi. Vyrazili jsme dale do hluboke temnoty, kde jsme doufali nalezti zdroj potravy pro naseho zelezneho ore. Po dalsi hodine a pul jizdy temnou pustinou jsme dorazili na krizovatku s dalsi zavrenou pumpou. Tou dobou rucicka palivomeru ukazovala nekam pod zlomek se ctyrkou ve jmenovateli a byla jiz nebezpecne blizko zlovestneho pismene E, kterezto znaci empty neboli prazdnou nadrz. Pohledli jsme do mapy a rozhodovali jsme se, zdali se mame vydat nasim smerem, kde po dalsich asi 25 milich mela byt vesnice napsana v mape tim nejmensim pismem nebo jestli se mame vydat na stranu opacnou, kde mela byt po 30 milich vesnice oznacena v mape pismem jen o neco vetsim a zajet si tak 60 mil. Rozhodli jsme se jet nasim smerem. Po dvaceti minutach jsme podle vseho dorazili do mista, kde byla v mape ona tecka. Civilizaci tam reprezentovala hrstka podivne vyhlizejicich staveni, po pumpe ani pamatky. Pokracovali jsme tedy k dalsi tecce v mape, kde sice pumpa byla, avsak zavrena. Perspektiva nocovani v aute pred zavrenou pumpou nas nijak nelakala. Asi tricet o tricet mil dale mela byt dalsi vesnice, ktera byla vyznacena o chlup vetsim pismem. Tou dobou jsme jiz jen skutecne silou nasi bezmezne vule uvedli nas vuz opet do pohybu a s poslednimi kapkami na oschlem dne nadrze jsme dorazili do Tuba City, kde nas privitala otevrena benzinova pumpa. Nacepovali jsme plnou nadrz a podekovali vsem bohum, kteri byli tou dobou jeste vzhuru, za jejich neskonalou shovivavost. Tato prihoda nas poucila o cestovani po Zapade USA: "Jedes-li okolo otevrene benzinove pumpy, dotankuj plnou nadrz!". Jeste nekolikrat jsme se presvedcili, ze vzdalenost od pumpy k pumpe muze hrave presahovat 250 km. V Tuba City jsme i prenocovali. Sestup do jámy lvové: Rano jsme vstali po seste hodine a vyrazili ke Grand Canyonu, ke kteremu jsme to meli tou dobou jeste asi hodinu jizdy. Hned na prvni vyhlidce jsme se zastavili a bylo to proste neco uzasneho. Kam az oko dohledlo se rozprostirala obrovska clenita propast hrajici vsemi odstiny cervene a hnede. Mrkli jsme se jeste z dalsich trech nebo ctyr vyhlidek a spechali jsme k zacatku stezky South Kaibab Trail, ktera vede na dno Grand Canyonu. Cestou jsme videli jelena, ktery naprosto v klidu stal hned vedle silnice a koukal na nas. Kdybychom trochu pribrzdili a otevreli okno, mohl jsem si jej pohladit, jak byl blizko. Mily jelen uz asi par set tisic aut za svuj zivot videl a tak uz mu ta zapachajici velke plechove zvire neprislo nijak zvlastni. Na parkoviste na zacatku South Kaibab Trailu jsme dorazili po devate hodine. Chteli jsme (presnejsi by bylo chtel jsem) dojit na dno kanonu a vratit se zpet jeste tyz den. Melo to byt tam i zpet asi 21 km. Vedel jsem, ze to bude drsne, ale pevne jsem veril, ze to dokazeme. Foukal silny vitr a byla zima. Teple jsme se oblekli, nazuli pohorky, dali do batuzku neco jidla, lahev vody a kolem pul desate jsme vyrazili. Po nekolika krocich jsme narazili na ceduli, ktera nas varovala, abychom se nepokouseli dojit na dno a zpet behem jednoho dne. Kazdy rok pry nekolik lidi, kteri se o to pokusi, zemre vycerpanim. Ceduli jsme jsme s nekolika posmesnymi poznamkami na adresu obtloustlych Americanu ignorovali a pokracovali dale, netusice jeste, jako hlubokou pravdu nam cedule odkryla. Po dalsich nekolika stech metrech jsme zacali odkladat jednotlive vrstvy odevu az nam zbylo jen tricko a mikina. Kdyz jsme vyrazeli, meli jsme na sobe kazdy jeste tlusty svetr a vetrovku. Stezka se vinula v serpentynach po strmych svazich kanonu dolu a na vsechny strany se nam celou cestu naskytal naprosto neuveritelny pohled. Stezka byla asi metr az dva siroka a nezridka se nalevo ci napravo od ni otvirala nekolik set metru hluboka propast. Kamenite svahy byly porostle nizkymi keri, chomaci vysoke suche travy a sem tam jsme meli moznost zahlednout i jakousi zakrslou borovici. Sli jsme jak nejryhleji nam neschudny teren dovoloval. Cestou jsme potkali jeste dve nebo tri skupinky dalsich turistu a pak tez skupinu mul z jejiz hrbetu se nas blahosklonne usmivali obtloustli americti duchodci. Po necelych dvou hodinach chuze jsme poprve hluboko pod nami zahledli reku Colorado, ktera byla nasim cilem. Tou dobou jsme byli jiz znacne unaveni, ale vytrvali jsme a po dalsich 45 minutach jsme k rece skutecne dorazili. Reka i dno kanonu bylo nadherne. Nasi radost nam kalila jen mala drobnost a totiz to, ze uz jsme byli znacne vycerpani, nohy nas bolely a cesta zpet na vrchol nas teprve cekala. Na dne kanonu byl maly kempik, zachody, pitna voda a telefon. Kdyz jsem to zjistil, neodolal jsem pokuseni a zavolal jsme domu nasim ze dna Grand Canyonu. Potrebovali jsme take neco snist, ale byli jsme tak unaveni, ze jsme ani jist nemohli. Kazdy jsme do sebe vpravili dve rajska jablicka, maly kousek chleba s pastikou a vse zapili notnym mnozstvim vody. Potrebovali jsme odpocinek jako sul, ale nemohli jsme se moc zdrzovat. Výstup - na pokraji sil: Pocital jsem, ze cesta zpet nam bude trvat nejmene dvakrat tak dlouho a to posledni po cem jsem touzil, bylo zustat za tmy uprostred Grand Canyonu. Zdrzeli jsme se jen necelych tri ctvrte hodiny a v jednu hodinu odpoledne jsme vyrazili na zpatecni cestu. Cesta zpet byla udesna. Nohami jsme sotva pletli jiz na zacatku. Neco takoveho jsem jeste nezazil. Zastavovali jsme se kazdou pulhodinu, abychom si trochu odpocali a napili se. Pulhodinove intervaly jsme museli neustale zkracovat. Asi pul hodiny pred vrcholem jsme, tou dobou jiz lezouce po ctyrech, dohonili odpocivajici skupinku tezce funicich Americanu. Zeptali jsme se jich, kdy ze vyrazili. Rekli nam, ze v 7 rano ze zdola od reky. Tomu, ze jsme my vyrazili tri hodiny po nich, ale ze zhora, nejak nebyli schopni uverit. Nechali jsme je s nekolika posmesnymi usklebky jejich osudu a odplazili jsme se. Posledni usek cesty byl nejkritictejsi. Opravdu jsem si myslel jsem, ze to nedojdeme. Byli jsme tak unaveni a nohy nas tak bolely, ze jsme si museli na pet minut sednout kazdych tricet metru. Na vrchol jsme se dovlekli absolutne vycerpani asi v pet hodin odpoledne a zhroutili jsme se na sedadla v aute. Vystup zpet nam trval celkem 4 hodiny, cesta dolu 2 hodiny a 45 minut. Cela cesta byla 21 km dlouha. Dno kanonu se nachazi v nadmorske vysce 732 metru, okraj kanonu ve vysce 2213 metru, z cehoz vyplyva, ze celkove prevyseni (tam i zpet) cinilo 2962 metru. Bylo to skvele, ale uz to nehodlam nikdy zopakovat. Na jeden den to opravdu neni. Chteli jsme jeste koupit pohledy, ale vubec jsme uz nemohli chodit. Byli jsme jak dva mrzaci. Kdyz jsme vystoupili z auta a zacli se s nevyslovnou namahou sourat do obchodu, otaceli se z nami lide. V obchode jsme si vzali na pohledy vozik, abychom se o nej mohli pri chuzi (da-li se to tak vubec nazvat) opirat. Pohledy jsme uspesne koupili, odsourali se do auta a vyrazili jsme smerem k nasemu dalsimu cili - narodnimu parku Arches. Asi po dvou hodinach jsme projizdeli mestem Kayenta, kde jsme uvideli u silnice motel. Nazavahali jsme ani minutku a za pul hodinky jsme jiz byli v bezvedomi. V pondeli rano zazvonil budik a my se pokusili vstat. Tam kde obvykle mivam nohy, byly vsak dve odumrele klady. Chvili trvalo, nez jsem se vubec posadil. S nasazenim veskerych sil jsme se sbalili a vyrazili dal. Arches National Park: Do Arches jsme dorazili neco po jedenacte hodine. Arches je dalsi ze znamych americkych narodnich parku. Znamy je zejmena piskovcovy oblouk zvany Delicate Arch. V Arches se nachazi piskovcovych oblouku cela rada a podle nich je tento narodni park take pojmenovan. Vzhledem k tomu, ze jsme nemohli chodit, nam prislo vhod, ze celym parkem vede ke vsem zajimavym utvarum okruzni vyhlidkova silnice. Nejdrive jsme projeli vse, co bylo mozne videt od silnice nebo jen par kroku od ni a kdyz jsme dojeli na konec, rozhodli jsme se, ze se pokusime dojit se podivat aspon na Landscape Arch, ke kteremu vedla asi kilometrova stezka. Ze zacatku to bylo opravdu zle, ale po nejake dobe jsme se rozesli a nakonec jsme dosli nejenom k Landscape Arch, ale az na konec ctyrkilometrove stezky a zpet. Bylo to uzasne, moc by mne mrzelo, kdybychom to vynechali. Za obloukem Landscape Arch stezka vedla Dablovou zahradou (Devils Garden). Byla velmi neschudna, v jednom miste vedla dokonce po hrebeni piskovcove skaly, kde na jedne strane byla propast a na druhe strane byla hluboka propast. Blance nedelaji vysky moc dobre a drzela se mne tam jako kliste. Na konci stezky jsme si prohledli zlaty hreb dne - dva oblouky nad sebou v jednom obrovskem piskovcovem masivu. Celkem jsme piskovcovych oblouku ruznych velikosti a tvaru videli asi deset. Kdyz jsme se vratili k autu, zacinalo se pomalu stmivat a my se rozhodli, ze pojedeme k jednomu z prvnich oblouku, ktere jsme ten den videli, a shledneme tam zapad slunce. Byl to nezapomenutelny zazitek videt zapadat slunce v dalce na obzoru nad arizonskou pousti a pritom stat uprostred nadherneho narodniho parku. Pokusil jsme se to vyfotit, ale nejsem si jist, co z toho vyjde. Cesta zpět - zastaveni šerifem: Po setmeni jsme se vydali na cestu smerem zpet k Salt Lake City. Pametlivi zasad cestovani po americkem Zapade jsme natankovali pred odjezdem z vesnice a udelali jsme moc dobre. Od vesnice jsme dojeli asi za pul hodiny k dalnici, ktera vedla pres hory a prvni vesnice, kde byla pumpa, byla za dalsich 200 km. Jmenovala se Salina. Tou dobou bylo jiz po desate vecer a tak jsme zamirili do motelu. Prvni hotel, ve kterem jsme se ptali, nam prisel prilis drahy a tak jsme se jeli zeptat do nejakeho dalsiho. Kdyz jsem vyjizdel z parkoviste, najednou kde se vzal, tu se vzal, modry majacek za mnou blikal. Vystoupivsi policista se mne otazal, zdali vim, proc mne zastavil. Po pravde jsem rekl, ze nikoliv. Rychle jsem nejel, svitil jsem a netusil jsem tedy, o co jde. Pry, ze jsem nezastavil na stopce, kdyz jsem vyjizdel z parkoviste. V USA maji stopky na kazdem metru a pouzivaji se v podstate misto znacky "dej prednost v jizde". Vyhlaska sice rika, ze se na stopce musi uplne zastavit, bezna praxe je vsak takova, ze se jen pribrzdi na nizkou rychlost a kdyz se nic nedeje, jede se dal. Ocekaval jsem, ze mi jen vynada a necha mne jet. Vyjizdel jsem z parkoviste, jel jsem fakt krokem a ani z jedne strany nic nejelo. Policista mel vsak zrejme spatnou naladu. Sebral mi ridicak a odesel neco kutit do sveho tanku. To jsem byl jeste klidny, nebylo to poprve, co mne zastavili kvuli nejake prkotine, chvili si neco kutili v aute a pak mi prisli rici "At uz se to neopakuje" a poslali mne dal. Ne tak tentokrat. Serif se vynoril asi po ctvrt hodine, vratil mi ridicak, nechal mi podepsat nejaky papir, vrazil mi obalku a zmizel. Po dukladnem prostudovani obdrzenych papiru jsem pochopil, ze mne to bude stat $50. Pokuta mne samozrejme nepotesila, ale i tak to byla zajimava zkusenost. Na tom papire nebylo napsano, ze jsem udelal to a ono a ze zaplatim pokutu. Dopravni prestupek je v USA poruseni zakona jako kazde jine a o vine a nevine nerozhoduje policista, ale soud. V dokumentu bylo napsano, ze bud mohu priznat, ze jsem vinen a zaplatit pokutu anebo pokud se citim nevinen, slozit kauci ve vysi pokuty a jit k soudu. Jit k soudu za dopravni prestupek je bezne a clovek odtamtud obvykle odejde s pokutou nizsi nebo zadnou. Mne by se letet do Utahu k soudu asi moc nevyplatilo a tak jsem pokutu druhy den z posty poslal. U Mormonu v Salt Lake City: V utery rano jsme jeli dale do Salt Lake City. Uz z dalky jsme videli smogovy prikrov nad mestem, ktery byl i z dalnice z vetsi dalky velmi zretelny. Do mesta jsme dorazili tesne pred polednem a bezeli jsme, co nam nase pochroumane koncetiny dovolily, do Mormon Tabernacle, kde v prave poledne zacinal varhanni recital. Mormon Tabernacle je soucast komplexu budov patrici cirkvi Jezise Krista svatych pozdejsich dni. Byl postaven v devatenactem stoleti a je to jedna z budov s nejlepsi akustikou na svete. Tabernaclu dominuji obrovske varhany, ktere byly zkonstruovany rovnez v minulem stoleti a od te doby byly nekolikrat rozsirovany. Jeste nez jsme vesli dovnitr, sestry nam nabidly, ze po recitalu muzeme absolvovat prohlidku arealu v cestine. Recital byl moc pekny. Po recitalu na nas cekala pred budovou divka ze Slovenska. Bavili jsme se s ni asi hodinu a rekla nam mnoho zajimaveho o vyse zminene cirkvi. Take nam vysvetlovala, jaky je rozdil mezi touto cirkvi a Mormony, moc jsme to vsak nepochopili. Bylo to opravdu zajimave a ona mluvila tak presvedcive, ze by ji clovek uveril kazde slovo. Nechci nikomu sahat do svedomi, ale kdyz jsme se pozdeji prosli po centru Salt Lake City a videli jsme, ze vsechny nejvyssi, nejhezci a nejmodernejsi budovy v centru a i siroko daleko patri teto cirkvi, nemohl jsme nevzpomenout na slova L. Hubbarda, spisovatele sci-fi a zakladatele scientologicke cirkve, ktera pronesl kdesi na konferenci spisovatelu sci-fi: "Psat sci-fi je zajimave, opravdovy byznys je vsak zalozit si vlastni nabozenstvi". Z centra vedla nase cesta uz jen na letiste, kde jsme vratili auto, nastoupili do letadla a po ctyrech hodinach pristali zpet ve Washingtonu. Byly to skvele ctyri dny. Navstivili jsme tri z tricitky nejzajimavejsich narodnich parku USA, najezdili 2300 km a utratili pres $1200 (doufam, ze mne neprepadne infarkt, az prijde ucet za kreditni kartu). Jsem moc rad, ze jsme jeli prave v unoru. Meli jsme celou dobu nadherne pocasi, nebylo jeste horko a pritom bylo dostatecne teplo a hlavne - nikde nebylo jeste moc lidi. Nedokazu si predstavit, jak to asi vypada v Grand Canyonu, kdyz tam v lete behem tri mesicu zavita 4.5 milionu lidi. To s sebou prinasi i vsechnu komerci, kterou jsme mohli videt (nastesti jeste zavrenou) na kazdem kroku: jizdy do Grand Canyonu na mulach, lety helikopterou, obrovske kino, muzeum voskovych figurin, jizda historickym vlakem, kycovite indianske prevleky, restaurace, stanky, hamburgrovny, hotely a dalsi odporne zplodiny komercniho cestovniho ruchu, ze kterych se cloveku dela akorat zle. foto a text: Bernard Jech Arches, Zion a Grand Canyon National Park: