Jaro v jižním Utahu - Martin Čuma

V polovině března mě přijela na návštěvu kamarádka z Carbondale, tak jsem toho využil k třídenní cestě do jižního Utahu, kde je ještě zajímavěji, než tady na severu.

Cesta na jih

Vyjeli jsme ve čtvrtek 11.3. odpoledne, abychom do večera ujeli rozumnou vzdálenost. Bohužel zrovna v tu dobu se přes celý Utah přeháněla studená fronta, v Salt Lake pršelo, na kopečcích pod SL padal sníh. Pak to trochu ustálo, ale asi další 2 hodiny na jih, když jsme opustili panorámu Wasatch Range a začali stoupat do kopců středního Utahu, tak začalo festovně sněžit. Další dvě hodiny jsme tudíž jeli na I-15 kolem 30 mil za hodinu (normálně 80), protože na silnici byla asi 10 cm sněhová břečka. Naštěstí nemrzlo, tak to zase tak moc neklouzalo. Něco před osmou jsme dojeli do městečka Parowan, kde jsem měl naplánovaný nocleh. První levný motel hned v centru, Ace Motel, měl obsazeno, tak jsme jeli kousek dál k druhému (a poslednímu) levnějšímu motelu, Crimson Hills Motel. Má sice poněkud zajímavý office, vlasně rodinný domek naproti motelu, kde bydlí majitelé, ale měli volno a slušný a čistý pokoj nám dali za $28 (i s kabelovou TV, Cinemaxem - filmový kanál bez reklam, a nezbytným Weather Channelem). Mimochodem, info o těchto motelech a o mnohém dalším jsem vyčetl z jako vždy výborného průvodce od Lonely Planet - Southwestern USA.

Zima v Cedar Breaks

Tak jsme se dobře vyspali a ráno se jali zjišťovat počasí. Bylo zamračeno a ještě trochu popadával sníh, zbytky z noční bouře. To se nám moc nelíbilo, na pátek jsme totiž měli naplánováno vyjet do nedalekého lyžařského střediska Brian Head a odtud se vydat na běžkách do Cedar Breaks National Monument, což je skalní amfiteátr asi 5 km v průměru vyhlodaný v klasickém jihoutahském červeném pískovci asi 3100 m.n.m. Protože je to tak vysoko, tak silnice k němu je přes zimu zavřená a celý monument je doménou lyžařů a snowmobilostů (jezdců na sněžných skůtrech, v poslední době velmi oblíbený „sport" línější části populace, běžkaři jako já je ale moc nemilují protože dělají hrozný rámus a smrdí). Anyway, počasí nevypadalo slibně, ale podle předpovědi se mělo do poledne vyjasnit tak jsme to riskli. Netušil jsem ale, ze silnice z Parowanu do Brian Head překonává na asi 15 mílích zhruba tisícimetrové převýšení. Hned po několika mílích stoupání do hor, ze na straně objevila blikající cedule že odtud až do Brian Head je silnice sjízdná jen se sněhovými řetězy. Ty jsem samozřejmě neměl, tak jsem značně znejistěl. Silnice ale vypadala sjízdně, aspoň na české poměry, bylo na ní tak pár cm ujetého sněhu, občas bylo někde naváto víc. Mazda 323 se zase ukázala jako kvalitní vozidlo, serpentiny do Brian Head vyjela v pohodě na dvojku i když to trochu prokluzovalo (mám pouze letní pneumatiky, kvůli těm pár dnům se sněhem nestojí za to auto přezouvat). V Brian Head jsme byli kolem deváté, akorát přestalo sněžit, ale fučel silný vítra a tvořily se závěje. Na zemi bylo asi 30 cm čerstvého sněhu a několik bagrů vyhrnovalo sníh z parkovišť. Celkem bez problémů jsme našli půjčovnu lyží, kde si kamarádka půjčila běžky (já měl svoje), ale moc informací k tomu jak se na nich dostat do Cedar Breaks neměli (specializují se hlavně na sjezdaře). Další možností bylo podívat se na Tourist Info Center, které se nachází v obecní radnici, a mělo být otevřené v 9.30. Mrzli jsme tam asi do 9.40 (bylo -10C), a nikdo neotevíral. Tak jsme začali bušit na dveře, a za chvíli nám otevřeli lidé z firmy, která cosi opravovala ve vedlejší místnosti. Sice nic nevěděli, ale bylo tam dost brožur, ze kterých jsme jakž takž vyčetli kam jít, a taky jsme si na sebe mohli v teple dát dalších několik vrstev oblečení. Takto vybaveni jsme autem vyjeli po silnici nad Brian Head, to nechali na parkovišti, které právě bagr vyčistil, a dál pokračovali na běžkách. Asi další 2 míle sice silnice byla prohrnutá, ale vítr na ní hned po průjezdu sypače tvořil závěje, tak jsem byl rád, že jsme auto nechali dole. Vystoupali jsme jen tak 200 m. a octli se na náhorní plošině, po které silnice vedla asi 2 míle. Kupodivu, možná díky tomu větru, zde bylo polojasno, a k odpoledni se úplně vyjasnilo, ačkoliv nad Brian Head, jen kilometr-dva v údolí bylo zataženo. Po asi hodinové jízdě po silnici jsme se octli na rozcestí, odkud vedla cesta na Cedar Breaks, v zimě neprohrnovaná. Rozdíl byl hned vidět v asi 1.5 m bariéře kterou jsme museli vylézt abychom se octli na úrovni sněhové pokrývky. Byli jsme tam ten den první (a zřejmě i jediní) lyžaři. Na silnici jen tak 15 cm sněhu a většinou vedla v lese, kde nefoukal moc vítr, takže se to dalo. Po asi další míli jsme dorazili k první vyhlídce, kde ale kvůli mrakům a větru nebylo moc vidět. Za asi další km jsme dojeli na rozcestí, odkud bylo možno se od silnice oddělit a následovat letní stezku po okraji amfiteátru, v zimě lyžařskou trasu označenou kolíky. Za normálních podmínek by to asi byla příjemná několikakilometrová vyjížďka, ale pro nás to bylo pobíjení se sněhem a hledání kolíků v hustém lese. Naštěstí se nám naskytlo několik pěkných pohledů na skály, jako např. tento. Nakonec jsme byli rádi, že jsme dojeli na Cheeseman Overlook, kde se stezka opět spojuje se silnicí a pod prastarou bristlecone pine jsme poobědvali. Pak jsme ještě zajeli asi 500m. dál po silnici na vyhlídku na druhou půlku amfiteátru, do té doby se naštěstí skoro úplně vyjasnilo, takže bylo dobře vidět i celé údolí směrem k Cedar City. Byly už skoro dvě odpoledne, tak jsme to otočili. Na cestě zpátky jsme potkali čtyři snowmobilisty, tak nám aspoň udělali stezku.Na náhorní plošině jsme jeli asi 2 km proti větru, což byl asi největší humus z celé cesty, ale jinak to šlo. Asi v 3.30 jsme byli u auta, vrátili lyže a spěchali do teplých krajin. V Cedar City, asi 20 mil jižně od Parowanu, jsme se ještě stavili nakoupit potraviny. K mému překvapení je CC, ačkoliv největší město jižního Utahu, celkem díra, ale mají tam WalMart, KMart a Smith's, tak jsme tam pořídili. Dalších 50 mil na jih a asi 700 m níž je Quail Creek State Park s kempem u stejnojmenné přehrady, kde jsme přenocovali (za $9 bez sprchy). Zde už bylo úplné jaro, s kvetoucími stromy, denní teplotou tak 20C a noční ne míň než 5C. Zde je ranní fotka z kempu.

Jaro v Zionu

Na sobotu byla plánovaná návštěva Zion Natl. Parku. Tentokrát jsme ale šli na jinou tůru, než posledně, a to na Angel's Landing, což je asi 5 mílová stezka (tam a zpátky) na skálu nad kaňonem na jeho západní stěně (posledně jsme byli na stěně východní). Převýšení bylo asi 500m, zde je snímek z asi třetinové výšky. Zajímavá byla asi poslední třetina cesty, která vedla po úzkém hřebeni a člověk se musel přidržovat řetězů. Pohled byl srovnatelný s tím z té východní vyhlídky (zde je pohled na sever na zužující se kaňon) a cesta tam a zpátky trvala tak o třetinu míň, i když ta východní vyhlídka zase byla o pár set metrů výš. Nahoře to vypadalo takhle. Zbytek odpoledne jsme strávili pojížděním autem po parku, zde je větrem vyhlazená skála na východním konci parku. Nocleh jsem naplánoval v Coral Pink Sand Dunes State Parku, asi 15 mil jižně od křižovatky Mt. Carmel Junction mezi silnicemi do Zionu a Bryce Canyonu. Vlastní duny jsou asi 7 mil dlouhé a míli široké, kemp je v lesíku tvořeném hlavně jalovci západně od dun ($12 plus $2 se sprchou). Večer nebylo nejtepleji, netušil jsem totiž, že duny jsou skoro ve 2000 m.n.m. Naštěstí jsme v Quail Creeku sbalili v odpadcích několik pěkných polen, tak jsme udělali oheň který vydržel celý večer.

Duny a Bryce Canyon

V neděli ráno jsme se po snídani vydali na obhlídku dun. Písek je velmi jemný a růžový, protože je vytvořen z nedalekých Vermillion Cliffs, součásti „schodiště" pěti skalisek tvořících Grand Staircase. Mají tam udělanou naučnou stezku popisující rostlinstvo a živočišstvo na dunách a jak se vůbec duny tvoří. Mě nejvíc zaujalo množství stop v písku, většinou malých hlodavců a ptáků. Tady je pohled na sever (na další část schodů, White Cliffs) a na jih. Nakonec jsme se ještě stavili v ranger station, kde mají sbírku písků z různých míst světa, které je možno si prohlédnout pod mikroskopem, tak jsem se podíval na písky, po kterých jsem chodil, jako např. ty z Havaje, Cancúnu a Death Valley. Poslední zastávkou na cestě byl Bryce Canyon. Zde bylo celkem chladno, tak na svetr, i když svítilo slunce. Na vršku kaňonu byl místy sníh, víc ho ale bylo vidět dole mezi skalisky. Chtěl jsem si projít stezku z Bryce Pointu dolů, ta ale byla uzavřena kvůli náledí. Aspoň tady je pohled z Bryce Pointu. Tak jsme si zašli na Sunset Point ( tady je z něho pohled) a odtud prošli Navajo Trail, v opačném směru než to na podzim. Zde jsme narazili na zajímavou skálu nazvanou Thor's Hammer. Procházku jsme ukončili něco po druhé hodině a valili zpátky do Salt Lake. Cesta, i s nucenou zastávkou od policisty za překročení povolené rychlosti, nám trvala 4 hodiny, což bylo příjemné překvapení (zato pokuta příjemná nebyla).