Tůra na Kings Peak - Martin Čuma

Víkendový výlet na nejvyšší horu v Utahu, Kings Peak, 4123 m., nacházející se v Uinta Mountains asi 100 mil východně od SLC. Uintas se jako jediné hory na západě táhnou od západu východu a ne od severu na jih, a jsou dosti těžko dostupné. Proto taky většina jejich rozlohy patří do wilderness area, divočiny kde nejsou povoleny motorizovaná zařízení a kola a přístup je jen pěšky nebo na koni. Ke Kings Peaku je to od posledního parkoviště asi 12 mil, takže jsme se to rozhodli udělat přes víkend. V sobotu vyrazit z parkoviště na cca. 2925 m., dojít asi 9 mil na konec údolí do cca. 3200 m., přespat, a v neděli vyjít na Kings Peak, vrátit se do základního tábora, sbalit se a jít zpátky k autu.
Vyjeli jsme ze SLC v pátek ve 4 h. odpoledne v mezinárodní sestavě, odpovídající složení naší skupiny v práci, kolegové Mark a Udo z Anglie a Německa a kolegyně Gayathri z Indie. Hned po odjezdu jsme vjeli do bouřky která nás provázela celou cestu. Po I80 jsme dojeli na východ do Evanston, Wy., kde jsme nabrali benzín a pivo (normální síly, ne slabé 3.2%, jako je tady v mormonském Utahu). Pak jsme po dalších asi 20 mílích po interstate sjeli na okresní silnici a po asi 10 mílích najeli na štěrkovou silnici po které se pokračovalo dalších asi 20 mil. Silnice byla ve slušném stavu, dalo se po ní jet tak 45 mph, až posledních několik mil bylo děravých podobně jako silnice v Mexiku, tak jsem musel zpomalit. Něco po sedmé jsme dojeli na konec silnice, kde je dosti velké parkoviště a několik míst na kempování. Bylo tam dost aut, ale moc lidí nekempovalo. Rozdělali jsme oheň, i když s potížemi, protože bylo všechno mokré. Opekli jsme párky, dali pár piv a po kratší diskusi šli spát.
Ráno mě vzbudilo klepání kapek deště na stan. Než jsem se ale probral, tak přestalo pršet, ale stan byl dost mokrý. Nasnídali jsme se, a hrozili se pohledu na tmavou oblohu. Akorát jsme se sbalili a nachystali vyrazit (kolem deváté), když začalo zase pršet. Déšť nebyl silný, ale goretexová bunda se hodila. Méně movití kolegové vytáhli deštníky a šli jsme. Stezka vede lesem podél potoka v mírném stoupání. Místy byla kamenitá, ale hlavní problém bylo mokro, bylo hodně kaluží a v několika místech bláto. Gayathri neměla pořádné boty, takže jí hned promokly a i z toho důvodu začala zaostávat. Čekali jsme na ni čas od času a kolem poledního jsme dorazili na Elkhorn Crossing, kde stezka přechází z levé strany potoka na pravou přes mostek hodný Indiana Jonese. V tuto chvíli už skoro nepršelo, a obloha se začala pomalu protrhávat. Na cestě jsme potkávali kvanta lidí, kteří se naštěstí vraceli k autům. Naznali jsme, že to jsou mormoni kteří musí být v neděli v kostele. Myslím, že jsme nebyli daleko od pravdy. Odtud se šlo dál nahoru už více méně po lučinách porostlých místy keři, stromy jsou jen v několika proláklinách, za větrem. Po asi hodinovém obědě jsme šli asi další hodinku a něco po třetí jsme zakotvili v posledním lesíku před průsmykem, který vede k vrcholu. V horní části údolí jsme byli prakticky sami, jen ovce, jichž se v okolí pasou slušná stáda, občas pobekávaly. Postavili jsme stany, trochu polenošili a rozdělali oheň abychom usušili Gayathri. Mezitím přišla bouřka, která ale byla poslední dozvuk deště. Západ slunce už byl nad skoro jasnou oblohou. Uvařili jsme večeři, ještě se trochu ohřáli u ohně (rychle se ochladilo) a šli spát.
V neděli nás vzbudil Udův budík v 6h. ráno. Hned jsme rozdělali oheň, protože byla slušná zima. Plánovali jsme vyrazit asi v 7h. ale nakonec jsme vyšli až asi v 7.45. Louka pod naším kempem měla zmrzlou rosu, byl tam asi přízemní mrazík. Za necelou hodinku jsme byli v sedle, Gunsight Pass, 3694 m., kde jsme počkali na Gayathri a pak zkratkou přes kameny nahoru do dalšího sedla, Anderson Pass, 3760 m., který je přímo nad Kings Peakem. Zde jsme byli něco po desáté, ale víc než další hodinu trvalo vylézt na vlastní vrchol, protože zde už nebyla žádná stezka, šlo se po kamenech. Hlavně Gayathri to trvalo dlouho, je malá a měla špatné boty. Tak jsme na vrcholu byli za 3.5 hod, mě by to rychle vzalo asi max. 2.5 hodiny. Na vrcholu jsme byli do 12 hodin, pokecali za dalšími 6 lidmi, kteří tam dorazili. Cesta dolů byla stejná, jako nahoru (hlemýždí rychlost), znásobená mou obavou z bouřky, na jih od nás bylo hodně černo, ale my naštěstí šli na sever. Ve 3 h. jsme byli zpátky v táboře, sbalili se a po 4.h. vyrazili s batohy zpět. Gayathri jsme pro jistotu odlehčili batoh, nesla si jen oblečení, tak nám celkem stačila. U auta jsme byli tak v 7.30, dosti dobití, na nohou jsme byli 12 hodin. Bouřka nás naštěstí nechytla.
Co mě na této tůře nejvíc fascinovalo byla údolí pod vlastními vrcholy, už nad hranicí lesa, jezírka, bažiny, tráva. Hory nejsou žádné Alpy, nejsou tak prudké, i když občasná prudká skála se najde. Kings Peak taky není nejprudší. Ruce při lezení nebyly potřeba. Chtěl bych se vrátit a vylézt na rozeklanější vrcholy, které se zdají být v západní části Uintas.