New Orleans, Venice (USA, Louisiana, 5.dubna 2000)
(autor: Radek Adamec), z cyklu Mississippi Highway & Mamutíci II

Zdá se, že do New Orleans dorážíme oproti původním předpokladům o něco dříve. Řekl bych, že vzhledem k nepřízni počasí - prakticky z Chicaga až do New Orleans nám pršelo - jsme podali solidní výkon a celkem si nějaké to sluníčko zasloužíme.

Co přinesl den. Ranní vstávání v Bayou Segnette State Park se obešlo bez překvapení. Na nohou jsem byl, jako ostatně téměř každý den, první já. Zbytek výpravy si dával na čas, bylo co vyspávat. V nohou i hlavách jsme měli olovo. Ale, kdo by jej po "divoké" noci v New Orleans neměl, nemohl by říci - byl jsem tady! S Bayou Segnatte jsme mimochodem měli šťastnou ruku. Leží v bezpečné oblasti na jihu New Orleans, do centra tak dvacet minut cesty. Placený most za jeden dolar není překažkou. Navíc - dvanáct dolarů za stan a noc také není k zahození.

Moc jsme nesnídali. Udělal jsem alespoň pro všechny kafe. Ne všichni ho pili... Kolem jedenácté se vracíme na místo činu - čili do Francouzské čtvrti, největšího taháku města - a snažili se poznat místa, která nám ještě před několika hodinami připadala tak důvěrně známá.

Paradoxem Francouzské čtvrti je, že není vůbec francouzská. Jednak o New Orleans přišli Francouzi poprvé v roce 1762, když taktovku na dlouhou dobu převzala španělská koruna a vdechla městu vlastní atmosféru. A jednak také New Orlenas dvakrát vyhořelo. Nejdříve v roce 1788 a pak ještě v roce 1794. Popelem tehdy lehla většina původních francouzských domů a byli to Španělé, kdo čtvrť znovu postavili na nohy. Francouzi dostali šanci ještě jednou. Tu však definitivne promarnili prodejem New Orleans a vlastně celé Louisiany do rukou americké vlády v roce 1803 za jedenáct a půl milionu dolarů. Směšné, když vezmeme do úvahy, že Louisiana tehdy zabírala celé známé území podél toku Mississippi až k hornímu toku řeky Missouri v dneším státě Montana...

A tak tu nyní máme opět francouzské názvy ulic, předtím španělské a předtím zase francouzské. K tomu španělskou architekturu a nepopiratelný vliv barevných Afro-američanů a jejich skvělou muziku od Mississippi. A pak ještě také nezanedbatelné procento homosexualů, alkohol veřejně prodávaný na ulici (to je v USA téměř nemyslitelné), tisíce turistů, zmatek, bary s barmankami bez kalhotek, zábavu, prostituci a druhou největší kriminalitu mezi americkými městy (na prvím je jinak Miami). No, a to vše činí z New Orleans město s neopakovatelnou atmosférou a něčím, co je cítit ve vzduchu a jiná města to zkrátka nemají.

Ve hluboce východní části Borboun Street jsme posnídali. Já, vynikající hrachovku s česnekem a ostatní - jednotně sekanou. Krmě nám připravili dva roztomilí buzíci (nechci se nikoho dotknout), z nichž jeden tvrdil, že zde žije téměř celý život a na mé konstatování: "you remember the old times", jen smutně přikývl.

New Orleans jsme opustili kolem třetí odpoledne s pocitem, že jsme si to pěkně užili. Silnicí č. 23 jsem se - maje Mississippi po levé ruce - spustili hluboko na jih až do vesničky Venice, kde končí silnice a začíná Mexický záliv. V půlce cesty jsem odbočili k řece, nalezli dobře ukrytou podsádku na dřevěnných pilonech s pohodlnými křesílky a oddalli se krátkému odpočinku v místě, které jistě patřilo některému z místních rybářů. "How you doing," říká ten, o němž jsem si mysleli, že jen existuje a on se nám zjevil za zády. Sympatický, udělaný čtyřicátník a majitel zmíněného rybařského doku s námi zavedl hovor. Nepohrdl cigaretou. Vyprávěl o lecčems, ale skončil slovy: "...tady jsem se narodil a vyrostl. Neměnil bych...". Přišlo nám to přirozené. Hezká tečka za diskusemi o záprdelnictví Američanů, které jsme vedli před několika dny..., a které však nevedli k závěru.

Odpoledne dojíždíme do Venice. Podivné kombinaci překrásných přírodních jezírek a kanálů, cypřišových remízků, spousty ptactva s průmyslovým aglomerátem na zpracování zemního plynu.

Obracíme u cedule s nápisem "Nejjižnějsí bod Louisany" a jedeme zpět na sever po 123ojce. Po dvaceti milích využíváme místní přívoz a zdolávame řeku v domnění, že na druhé straně uvidíme něco z chudoby barevného amerického venkova a budeme mít později co napsat do sobotních Haló noviny o temné stránce kapitalismu. Místo chudoby na nás vybafnou tři policejní vozy a vzápětí další. Pracovně proto oblast nazýváme Copland. Později zjistíme, že šerifové jsou tady kvůli místímu detenčnímu zařízení - v podstatě kriminálu. Barevní tady sice bydlí. Domy jsou také zchátralé, ale trávník předpisově v golfovém stylu posekán, a to všude. Slušní lidé vůkol.